Vítejte ve dračím světě

*čteš roztřesený, hůlkový rukopis…*

Budil jsem se z té noční můry každou noc, zpocený až na zadku, slzy v očích. Ba dokonce mě provázela i přes den. Zavřel jsem oči a neviděl jsem nic jiného než výbuchy a záblesky. Vždy se mi pak šíleně roztřásly ruce a já se musel napít nějakého hořkého nápoje, co mi vždy Fox podstrčila, jakmile viděla, že se něco se mnou děje. A že mě pozorovala hodně, má o mě velkou starost.

To bylo před pár měsíci. Dnes jsem na tom lépe, ač mě ty noční můry pořád provázejí.

Nejhorší ale na tom stejně je to, že ta noční můra není jen výmysl mé hlavy. Je to něco, co se doopravdy stalo a co mě nejspíš nepřestane nikdy strašit ať už v noci, nebo ve dne.

Možná že mi pomůže se vypsat. A pak tyhle řádky spálím. Zkus to, za to nic přece nedáš, vtloukávala mi do hlavy Foxy. Píšu strašně, tohle písmo jsem se naučil poměrně nedávno, ale bude to stačit.

Možná to bude zmatené. Budu míchat to, co jsem viděl, a to, co jsem se dozvěděl až později od ostatních.

Nejsem člověk, ale jsem drak. Měsíční drak. Žil jsem si ještě před pár měsíci (tak se tu nazývá jedna z jeednotek času) svůj život mezi svými a v časové linii, která patřila mě. Vůbec mě popravdě do té doby nenapadlo, že by vlastně mohly existovat nějaké alternativní skutečnosti, nějaká alternativní já, jehož cesta se v určitém bodě rozdělila od té mé a začal si žít jinak a po svém.

Toho osudného dne mě vyhledala neznámá měsíční dračice. Nikdy jsem ji neviděl, ale to nebylo v naší kolonii tak vzácné – bylo nás opravdu hodně a každý měl své jasně stanovené povinnosti.

Měla však úplně stejné ledové oči jako já. Jako já a moje matka. Aspoň takový byl první dojem. Teď ji znám víc – nebo teda spíš jen o trochu víc – a uvědomuji si, že přecijen ty oči vypadají jinak.

Že jsem v těhle očích nikdy neviděl takový záblesk trpkosti, jako v nich nosila.

Na hlavě se jí leskly rohy podobné mým a od víček jí běžel podobný černý proužek, který mám taky a který jsem také podědil po matce.

To bylo všechno, co jsem stihnul za těch pár okamžiků vstřebat.

Její oči najednou hrozivě vzplály a já se začal dusit, zrak mi potemněl. Opouštěla mě síla… ne má, ale síla démona, kterýho jsem v sobě měl od nepaměti. Rada se však nikdy nedozvěděla, že něco takového v kolonii existuje v dračím těle. Jakmile by ho vycítila, byl by se mnou a s mou rodinou konec. Démon ale zřejmě většinu času spal. Jen se mi občas rozostřoval pohled, hlavně, když jsem se vztekal. Otec mi říkal, že v takových chvílích se mi oči rozmazaly a slily se v modrou, vypadal jsem jako slepý.

Ale abych pokračoval – v dáli jsem uslyšel křik a ránu. Později jsem se dozvěděl, křičela Foxy a Keitsu ošklivě upadl. Oba dva se schovávali v bezpečné vzdálenosti od nás, abych nezachytil jejich pach, aby nevrhnuli špatné světlo na mé setkání s ̶n̶í̶Rashanou hned od prvního okamžiku. Nikdo jiný než měsíční draci na naší planetě nežili.

Po nekonečně dlouhé chvíli jsem se mohl chraptivě nadechnout a zrak se mi vrátil. Viděl jsem před sebou dva stejné démony – jeden byl menší a druhý větší. Vůbec jsem to v té chvíli nechápal, cítil jsem se jako omráčený. Vidím dvojitě?

Vypadalo to, jako kdyby větší chtěl sežrat druhého, ten se však nedal bez boje. Jeho odolávání ale dlouho netrvalo. Byl slabší, o tolik slabší, než větší démon, a přece měli být naprosto stejní.

Dracanys, tak toho démona všichni nazývají. Dva Dracanové, kteří se na určitém rozcestí rozdělili, a tak vznikly dvě jiné časové linie. Dva jiní démoni.

Dva jiní potomci mé matky.

Větší byl její démon, který každým dnem neumíral jako můj, protože měl schránku, s níž se spjal tak pevně, že jí mohl propůjčovat energii a ona jemu.

Můj démon nic takového neměl. Žil ve mně, ale slábl, protože se nevázal na žádné tělo, které by mu poskytovalo všechno včetně energie. Můj Dracanys nedokázal svést matku, nepoddala se mu, a tak si ze mě nemohl udělat dokonalou schránku, jako z ̶n̶í̶ Rashany.

Máme stejnou matku, ale jiného otce.

Původně ti tři – ona, Foxy a Keitsu – prozkoumávali různé časové linie a zjišťovali, jak se Dracana zbavit, jestli vůbec nějaký takový způsob je, jestli se to někde podařilo. Díky Keitsu, Ochránci času, to možné bylo. Takové cesty však byly náročné – hlavně pro Ochránce, přecijen to nebyly výlety časem jako takové – takže jich stihli jen devět. Desátá časová linie byla ta má. Tam konečně narazili na někoho, kdo měl v sobě pořád Dracana.

Její démon tu slabou energii, kterou jsem v sobě měl, ucítil, a okamžitě se jejího těla zmocnil, aby ji mohl pohltit a vzít si ji pro sebe. To se mu i nakonec povedlo, ale její schránka takovou moc udržela jen na pár vteřin. Jednoduše ji nedokázala uchovat, bylo to na ni příliš. Ač můj démon slábl, byl to pořád démon, který se aspoň na pár vteřin vyrovnal jejímu, než boj prohrál.

*rukopis se zdá být roztřesenější*

A z ̶n̶í̶ Rashy začala vybuchovat přebytečná energie. Doslova vybuchovat.

Výbuchy energie se nedají popsat.

Jsou ohlušující. Příšerné. Spalující. Ničivé.

*rukopis nyní sotva přečteš*

Mísily se s Rashiným nelidským – vlastně ani nedračím – řevem plným bolesti. Možná takhle zní někdo, koho dělí vlásek od smr

*…*

*zde zápisek končí.*