Vítejte ve dračím světě

Ani nevím, kde se vzala myšlenka, jež mi napověděla, že právě vidím oči. Volně se vznášely před zčernalou zdí. Ale ony se na mě také dívaly. I když jsem zorničky opravdu doposud nepostřehla.

,,Neodpověděla jsi mi na otázku,“ připomněl mi ženský hlas. Zněl posměšně.

,,...Hm,“ vypadlo ze mě.

Pod očima se roztáhl úsměv, plný ostrých zubů. Začala jsem si připadat jako Alenka v říši divů.

Ve žlutých očích se objevil tázavý záblesk. Po chvíli mučivého ticha, kdy jsem se potila nezávisle na dusném horku ve stavení, hlas pokračoval: ,,Co tě sem znovu přivádí?“

Neschopna slova. Ani nevím proč. Možná proto, že jsem se chystala promlouvat k volně se vznášejícím bulvám, pod nimiž se stále leskly výrazné bílé špičáky.

Nakrátko mé mlčení přetrhlo uchechtnutí.

,,Kdo jsi zač?“ zeptala jsem se opatrně.

,,Vidíš.“

,,Jen oči a úšklebek.“

Na chvíli vznášející se oči zmizely. Nejspíš neznámá mrkla. ,,Kasei.“

Myslela jsme, že se něco stane. Znělo mi to jako slovo. Ale asi se ten kdosi představil.

,,Žena?“

,,Tak jest.“

,,Lidská?“

,,Hádej, Tori.“

Zamrazilo mě v zádech. Když někdo zná mé jméno, aniž bych věděla odkud, vadí mi to. Víc než vadí.

,,Odhalila jsi tajemství mých svíček?“ zeptala se.

,,Tvých?“

,,Mých.“

,,No...“ na chvíli jsem zaváhala. ,,Ano.“

Zakřenila se spokojeností. Oči zmizely, s nimi i zubatý úsměv. Jen nakrátko zaznělo tichoučké cupkání kopyt.

,,Kdy se mi zjevíš celá?“ ozvala jsem se nejistě. Stojí tu někde ještě?… Pokud se to dá tak říct.

,,Věřím, že na ten způsob přijdeš.“

,,... Co?“

,,Nápověda?“

,,Mno...“

,,Vidělas tu někoho poprvé? Když ses tu rozhlížela? Několikrát jsi očima zabrousila na místo, u kterého jsem se opírala.“

Odpověděla jsem mlčením.

,,A když jsi sfoukla svíčku...“

,,Zasmála ses.“

,,Tos mě mohla slyšet i dřív. Ale v té panice jsi nezahlédla ani oči.“

,,... Objevuješ se postupně,...“

Ticho.

,,Když vyhasne další plamen, objeví se tvá...“ nechala jsem zbytek věty viset ve vzduchu.

,,Pravděpodobně,“ uchechtla se.

Znovu jsem se rozhlédla po místnosti. Mihotalo se v ní tolik ohníčků, tolik životů. Bylo by snadné nějaké světélko zhasnout. Ale jen tak? Svědomí mě okřiklo.

Zvědavost se ale hnala dál.

Přecházela jsem mezi stolky, stolečky a židlemi a dávala si pozor, abych neuklouzla po několika vrstvách dvoubarevného vosku. Prohlížela jsem si svíčky. Některé se tyčily nad ostatními, jež se žalostně krátily a jejich zlatavý plamínek ponuře hořel téměř u podlahy nebo u desky nábytku...

...Proč to tak je?

Ohlédla jsem se po žlutých očích. Sledovaly mě. Téměř vyzývavě, a přece se v nich zrcadlila bystrá pozornost. Přesto pohled ve mě vzbuzoval cosi, co jsem nedokázala pojmenovat.

,,Plameny mé rodiny tu taky musí být,“ napadlo mě a svou myšlenku jsem vyřkla nahlas. ,,Ne? A mé světlo taky...“

,,Jistě,“ pod bulvami se znovu objevil zubatý úsměv. ,,Hledej, šmudlo.“

Prohlédla jsem si vyrytá jména u nejbližších svíček. Zatímco červený vosk se chlubil jménem SHIZUNE MACCOVÁ, na modrém podkladu vedle ní stálo ZAKI YATO. Rodina zřejmě nedostala tu čest plápolat u sebe.

,,V jakém systému tu jsou životy seřazeny?“

,,Podle toho, jak kdo umře a kdo za něj zaujme místo jako nově narozený.“ Mezi řečí jsem postřehla její růžovoučký hadí jazyk.

,,Pamatuješ si polohu jmen?“

,,Bloudím mezi stolky každý den. Většinou ano.“

,,Co Flawovi?“

,,Netuším.“ Její hlas se podbarvil škodolibostí.

Když jsem znovu přeskakovala očima na jedno vyryté jméno za druhým a se zvýšenou pozorností našlapovala po vosku na podlaze, přepadávalo mě nutkání se Kasei na něco ptát. Ale otázky přicházely jen neochotně.

,,Můžeš se dotýkat?“

Trpce se uchechtla. ,,Teď už ano.“

ZIICHI RYU, KEISUKE MITANA, SONAN PHELOVÁ, ... Dostávala jsem se dál a dál od zčernalých dvěří.

Uslyšela jsem za sebou tiché údery kopyt o ztuhlou látku na zemi. S leknutím se mé nohy zastavily a otočila jsem se.

Žluté oči ke mně pomalu pluly vzduchem a vrhaly po mě pobavené pohledy se záchvěvem zkoumání.

Znovu mě nečekaně probodla zvědavost. Chtěla, abych konečně odhalila celou podobu toho stvoření přede mnou, ale zhasnout duši jen tak někomu nešlo. Nemohlo to tak být.

,,Proč ses neobnovila sama?"

Zlatavé bulvy také přestaly poletovat za mnou a zůstaly asi metr ode mě.

,,Zkrácené svíčky,“ nejspíš pokynula hlavou ke krátkému oharku a skomírající plamen se zamihotal, když k němu mávla neviditelnou rukou, ,,se zhasnou samy. Patří smrti. Těm jedincům, jimž teprve zubatá hrozí, pomáhám,... ale také patří smrti. Mně ne.“

,,Sama nemůžeš sfouknout nějaký plamen?“

,,Obávám se, že by mě to stálo něco víc než život, pokud se to dá tak nazvat.“

,,... A jak poznáš blížící se smrt?“

,,Plamen se začne divoce mihotat.“

,,Co se stane, když ho nezhasneš?“ Trochu jsem se zachvěla.

Zazubila se. ,,Bude dál trůnit na knotu a vlastník vyrytého jména žít. Ale to se stane, jen pokud se mi chce. A mě se chce jen velmi, velmi zřídka.“