Vítejte ve dračím světě

Prořízl ticho tak náhle a navíc byl hlasitý, takže jsem sebou samozřejmě cukla. Nakrátko jsem se podivila, že mi oblečení nebo, nedej bože, vlasy neožehl. Vždyť svíčky jsem viděla všude – na lustru, na vratkých stolech i stoličkách, zčernalých židlích, okenních parapetech, dokonce na svícnech, které byly přidělány na dřevěných stěnách, a pod nábytkem.

Neohlížela jsem se ani napravo, ani nalevo, rychle, jak to jen šlo, jsem doběhla ke dveřím a než jsem se stačila samou zbrklostí vyrazit, otevřely se samy dokořán. Neřešila jsem, kdo nebo co za to může, a pelášila jsem domů, i přes vysoká stébla trávy, jež mě švihala.

Co to mělo znamenat? Problesklo mi hlavou, když jsem sebou mrskla na postel, a v uších mi zněl ten zlověstný smích. Posměšný smích... ženy?

Dlouho jsem nad tím víc nemohla popřemýšlet, protože odbila šestá a bratr si pouštěl televizi. Táta se k němu jako obvykle připojil, protože jsem slyšela, jak vrzla sedačka pod tíhou rodiče.

Opět ten zpropadený krám řval a nikomu to nevadilo.

,,Tairu! Tati! Ztlum-“

,,Počkej!“ křikl na mě svým celkem hlubokým hlasem. Mimochodem, byl starší než já. ,,Pojď se na něco...“

,,... Bylo nalezeno tělo Kara Hatakeho, muže, který nedávno zavinil autonehodu. Podle svědků…“

To už jsem dobíhala do obývacího pokoje. Hatake…

,,... se zhroutil uprostřed ulice. Je mrtvý. Vylučuje se zástava srdce...“

... jistě, ten maník, co srazil mamku...

Táta spokojeně zamručel.

Vrátila jsem se do pokoje s rozpolceným dojmem. Byla jsem ráda, že si to tak nějak odnesl, ale netušila jsem, že tatík bude mít radost z toho, že jeho život se ukončil tak snadno, jako by se sfoukl plamen...

Zarazila jsem své myšlenky. Zítra máme sice volno ve škole, ale mohla bych jít brzo spát. Unavená...

Proč mě zrovna napadla svíčka? A je to tu, začínám fantazírovat.

Pousmála jsem se, když mě uvítal do nového dne zpěv ptáků. Posadila jsem se na postel a s chvějícím se srdcem jsem vyhlédla z okna. Kromě odrazu trochu rozcuchané modrooké hnědovlásky jsem jako obvykle uviděla zelenou louku s nádechem barev vstávajícího slunce, les… A v jeho stínu i zčernalou chatrč.

Ranní maratón. Sebrala jsem hřeben a zatímco jsem se česala, sledovala jsem, jak se ohřívá voda na čaj... Normálka. Snídaně, vyčištění zubů...

Polohlasem jsem popřála dobré ráno zívajícímu bratrovi, šla jsem si na sebe něco teplejšího hodit a zamířila jsem k chatce. U zuhelnatělých dveřích mě sice zastavila vzpomínka na chechtajícího se neznámého, ale otevřela jsem.

Když jsem postoupila dál o jeden krok, jako minule jsem ucítila poryv větru a uslyšela prásknutí dveří, které se vratce rozvrzaly. Ale teplo svíček a dusno od ohně mé smysly vnímaly silněji. Mhouřila jsem oči do záře několika tisíc mihotavých plamínků.

Konečně jsme našla jeden oharek.

S bušícím srdcem jsem se k němu opatrně dostavila a hledala něco zvláštního na tom kousku vosku, jenž se nechlubil svým vlastním světlem. Bylo do něj elegantním písmem něco vyryto –

HATAKE KARA.

Cítila jsem, jak se téměř odlepuji od země. To já? Já můžu za smrt toho mamlase - ?

Kdybych tohle psala třeba do deníku, který si mimochodem nevedu, nevěděla bych, zda to napsat otazníkem na konci... ,nebo s čárkou.

,,Hezké, že?“

Cukla jsem sebou. Mé nohy se chtěly odebrat jinam, do bezpečí domu, ale než se to odhodlaly udělat bez mého rozkazu, uvědomila jsem si, že ten hlas už jsem slyšela... A že se snad konečně dovím, komu patří.

Rozhlédla jsem se a z neznámého důvodu se má pozornost otočila na místo beze svíček, bez stolků, prostě jen holá zčernalá stěna. Ale do tmy zazářily dvě jen lehce zešikmené oči. Úplně žluté, bez zorniček.

A smály se.