Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 29

Doktorovy injekce pomohly. Hlava sice bolela pořád, ale už tolik netřeštila. Ošetřená zranění také dala trochu pokoj. Dalibor si připadal jak v rauši. Očekával, že po tomhle zákroku dojde k dalšímu výslechu a už se připravoval, jak si se zástupci mimozemšťanů šťavnatě popovídá. Ale příležitost k tomu nakonec nedostal. Místo toho si pro něj odpoledne přišla eskorta a odvedla ho na malé náměstí, kde stál velký tahač s maskovacím vlekem. Z otevřených zadních vrat už koukal Rosťa. Jen mu vesele pokynul a zacouval dovnitř, aby mu udělal místo. Dalibor vylezl po krátké rampě za ním a usadil se.

Jeden z vojáků vyskočil nahoru a ujistil se, zda je všechno v pořádku.

"Jedete do internace," oznámil jim. "Jste stále pod dozorem, takže žádné blbosti!" Zase seskočil a dal komusi pokyn. Rampa se pomalu zvedla a uzavřela tak návěs.

Uvnitř nebylo nic, jen u stropu tlusté hadice od ventilace a několik bodových světel.

Zahučel motor a vůz se dal do pohybu.

"Kam myslíš, že nás vezou?" zeptal se Dalibor.

"Nejspíš to vezmem okolo Kaspickýho moře a pak na jih," zauvažoval Rosťa. "Můžou nás šoupnout kamkoliv. Mimo severních oblastí jim patří celý zbytek světa."

"No jo, ale ten je neobyvatelný," podotkl Dalibor. "Už tady jsme nenarazili na nic než poušť. Jak to musí vypadat dál na jih? Leda by to ufoni zvládali líp, než my."

"Ufoni!" vyprskl Rosťa.

"Jen mi nezačni tvrdit, že to nemají na svědomí!" rozčílil se Dalibor. "Podívej se, v jakým jsme srabu. Kvůli tvé pitomé zvědavosti nás teď šoupnou kdo ví kam."

"Zklidni hormon!" přivřel Rosťa přezíravě oči. "Nebýt mé zvědavosti, tak už seš mrtvej! Co si furt stěžuješ?"

"Stěžuju si, protože mám na co. Podívej se na mě. Takhle vypadám výhradně kvůli nim! Ne, nepřerušuj mě! Kdyby tu nebyli, nebylo by třeba válčit a nikdo by s náma takhle nazacházel."

"To je jen tvoje spekulace," prohlásil Rosťa.

"Dobře, tak konkrétně!" Dalibor se ke svému kolegovi nastavil bokem. "Vidíš ty díry, co mám v zadku? Nadělali je ve mně voni. Jo, nebejt tebe a tvé přirozené fascinace ke všemu protilidskému, nechali by mě chcípnout. Takhle se zachází se zajatci!?"

"Uznávám," Rosťa pootočil hlavu a zvedl prsty svázaných křídel, jako by se vzdával. "Měli s námi zacházet tak, jak se zajatci zacházíme my."

"Co to sem pleteš?!" už skoro zařval Dalibor. "To jsou jen lidští otroci; roboti bez vlastní vůle."

"Připadali ti tak?"

"Tohle je naše planeta! Máme právo..."

"Vyprdni se na to!" řekl Rosťa rezignovaně,otočil se zády a zalezl do rohu návěsu.

Klimatizace hučela, ale v rozhoupané kabině bylo stále tepleji. Daliborova anestetika pomalu ztrácela na účinnosti a úměrně k tomu se zase začala ozývat hlava i ostatní pochroumané části jeho těla. Vztek, který v něm vyvolal rozhovor s Rosťou, také postupně vyprchal. Cesta se neskutečně vlekla a vytrvale naleptávala jeho trpělivost. Měl dojem, že se uhryže nudou.

Už chtěl svého přítele zase oslovit a omluvit se, aby se měl s kým bavit, když vůz zastavil. Rampa, sloužící zároveň jako vrata nákladového prostoru, se začala odsouvat. Dovnitř vtrhl horký vzduch, jako by se otvírala spíš rozpálená pec.

Dalibor vykoukl ven. Jejich kamion stál pod modro modrým nebem na velikém betonovém prostranství, kde bylo vozidel víc. Okolo stály zvláštní budovy, které vypadaly, jako by je někdo zasypal až po střechu hlínou. Působily tak dojmem gigantických krtčích hromádek.

Draci vylezli a rozhlíželi se. Krajina byla zvlněná a na obzoru se zdvihaly černé štíty nějakého pohoří. Nikde ani známka něčeho zeleného. I přes značné horko byl už podvečer a slunce viselo nízko.

"Jsme daleko za bojovou zónou," konstatoval Rosťa.

Dostali vodu a jakousi nemasovou kaši nasládlé chuti. Nikdo se s nimi ale dál nebavil. Jen po setmění je znova nahnali do náklaďáku a jelo se dál.

Bylo jasné, že venku už je dávno noc, ale v umělém osvětlení nebyla znát žádná změna. Bylo to dlouhé a únavné.

"Máš nějaké zprávy, co se děje doma?" odhodlal se Dalibor k navázání rozhovoru.

Rosťa jen zavrtel hlavou. "Nemám. Od okamžiku co mě povýšili do stavu," pokrčil křídla. "Ptáci nic takovýho nepotřebujou, ne?"

"Kam tě vůbec šoupli po odvodu?" změnil Dalibor rychle téma.

"Do Polska. Wloclawek se ta díra jmenovala. Řeknu ti, neměl jsem o tomhle nepoddaným sajrajtu nikdy valný mínění, ale dost mě překvapili," pousmál se kysele Rosťa. "Když jsem poprvé kouk, co mi udělali s rukama, měl jsem chuť si je useknout. Naštěstí jsem neměl tu správnou šikovnost v nohách a tím prstíkem, co mi nechali, se sekyra udržet nedala."

Oba vzpomínali na historky z výcviku a pak i z pobytu na základnách a boje, než je oba přemohla únava a nechali se ukolébat monotóním pohybem vozu.

Když se Dalibor opět probudil, bylo to zlé. Nejen že mu mozek div neroztáhl lebeční kosti a nevypadal na zem. Měl také žízeň a ve voze bylo nesnesitelné dusno. Klimatizace byla vypnutá, stejně jako motor. Zvenku se ozývaly jen nějaké hlasy.

Oči ho bolely. Zdálo se, že Rosťa na tom není o moc lépe. Napůl ležel na podlaze s hlavou opřenou v rohu.

"Stojíme," vysoukal ze sebe s obtížemi. Sdělení tohoto očividného faktu udělal spíš proto, aby si jeho druh nemyslel, že je mrtvý. Zavrčení oznámilo, že se jejich pojízdné vězení opět otevírá. Rampa ještě úplně nesjela a dovnitř někdo nakoukl.

"Proboha! Chlape, kde jste nechal rozum!?" vykřikla ta osoba zvučným ženským hlasem.

"Mnel jsem je sem doprauit. Zastavky jsem dodržel. Mrkněte se do rozpazu," zahuhlal mužský hlas se silným přízvukem.

"No jo, ale mělo to být už před jedenácti hodinami!" vyprskla žena. "Vždyť jste je skoro zabil!" Vyhoupla se nahoru.

Dalibor ucítil její trochu ostrý pach. Sáhla mu na krk a pootevřela oční víčko. Viděl ji rozmazaně. Z celé její postavy na něj nejvíc zapůsobilo bílé oblečení a ohnivě rudé vlasy.

"Doneste vodu!" křikla na někoho venku. "A tenhle je v septickém šoku. Dejte mu základ a kortikoidy." S nadávkami přeběhla k Rosťovi. Tam usoudila, že jeho stav ještě není tak zlý.

"Sundejte jim ta pouta!" poručila řidiči, který koukal zvenku do otevřeného přívěsu.

"Předpisy nažizují omezení pohybu při přepravě," zaprotestoval.

"Nesnaž se mi nakecat, že jsi takový pedant!" zaculila se na něj žena. "Přeprava už je u konce, takže do toho."

"Můžou vás ohrozit!" Řidiči se zjevně nechtělo zápolit s těžkými a tuhými popruhy dračích pout.

"Dobrá. Jste řidič, tak je vyložte," zkřížila si ruce na prsa, aby vyjádřila, že mu vyklízí pole působnosti. "Moc by mě zajímalo, jak to v jejich stavu a svázané jak balíky, uděláte?" dodala škodolibě.

Chlap zapráskal knírem a začal se s brbláním hrabat do vozu. "Dobrá, ale jenom nohy. Tohle si nevemu na svědomí."

Než měl hotovo, objevil se v přívěsu další člověk v bílém. Přinesl kyblík vody a dal Daliborovi několik injekcí.

"Jen lež, uklidnila ho žena, když se pokusil vstát. "Musíš to nechat chvíli zabrat."

Daliborovi se ale ulevovalo docela rychle. Nebylo to jako po sedativech. Bolest prostě ustupovala, smysly mu zůstaly ostré a mysl jasná. Mohl si tak ženu mnohem lépe prohlédnout. Odhadem tak padesát let, přesto však sportovně vyhlížející tělo. Paže i tvář měla opálenou. Vlasy měly svou barvu díky barvení.

"Hned to šoupnu do laborky a donesu to sem, paní doktorko," obrátil se na ni asistent, který dokončil odběry.

"Vykašli se na to. Kluci to zvládnou a uděláme raději pořádný vyšetření. Že jo?" obrátila se na oba draky. "Nerozumíte? Tady píšou, že oba rozumíte kontinentálnímu standardu," zašustila pomačkanými papíry průvodky.

Rosťa přikývnul.

"Tak jo, ať tu nestrávíme celý den. Vylezte si z auta."

Nejsnazší bylo skočit, ale Dalibor se rozhodl nechat si přece jen určitý prostor k manévrování a neprozradit hned, jak na tom je. Proto si raději lehl na břicho s pustil nohy přes okraj návěsu. Sestup ukončil zavrávoráním.

Místo vypadalo úplně jinak, než první zastávka. Nebylo tu o moc chladněji, ale palčivé slunce bylo zastíněno obrovskou pergolou, která pod sebou skrývala prostor, do kterého by se vešlo možná i menší nádraží. Mimo ni byly známé krtčí hromady, k jedné obzvláště veliké byl přilepen i tento přístřešek. Ze strany zastíněného prostoru však bylo vidět průčelí třípatrové budovy.

"Přistání se zdařilo," pochválila je doktorka. "Tak, vítejte v IVG! Musíme vás tu trochu proklepnout, než vás pošleme dál. Tady pan asistent vás zavede do vyšetřovny. Ještě se uvidíme." Mávla rukou a vydala se k velkým proskleným dveřím vedoucím do budovy.

"IVG," zopakoval polohlasně Rosťa. "Ty vole, to je institut pro výzkum genomu!" vykřikl s úžasem.

"Něčeho takovýho jsem se bál," procedil mezi zuby Dalibor.

"Jenom klídek, všechno vám vysvětlíme," začal je ujišťovat asistent. Byl mladý a měl na sobě dlouhý plášť se spoustou tužek v náprsní kapse. Jako by se snažl vypadat víc lékařsky, než celkem neformálně vystupující rudovlasá doktorka.

Prolistoval si důležitě lejstra, která mu před odchodem vrazila do ruky a přitom si pohrával se svazkem magnetických klíčů od pout, která drakům stále ještě znemožňovala létat.

"Sakra!" rozhlédl se, jako by na někoho čekal. Pak vytáhl mobil a vyťukal číslo.

Dalibor pozorně sledoval každý jeho pohyb a nenápadně zatínal svaly, aby vyzkoušel, v jaké je kondici. Podané léky zabraly opravdu zázračně. S úlevou se mu vrátilo odhodlání nenechat sebou vláčet událostmi jen jako nezúčastněný pozorovatel.

Ohlédl se po Rosťovi. S ním se rozhodl nepočítat. Měl, oč usiloval, a Dalibor nechtěl riskovat, že ho zase zadrží.

"To je dost," začal asistent do telefonu rozhodným tónem. "Přijďte k příjmu. Jak, proč!? Mám tu nějakou práci... to vám snad nemusím vysvětlovat!"

Dalibor zkusil napnout pouta. Nic nového, podobné jako postroje. Ale tohle byly jen pevné popruhy, které nevybuchnou. Stačí je jen sundat.

"Doufám, že nevymýšlíš nějakou hovadinu!?" podíval se na něj zkoumavě Rosťa.

"Trochu to táhne," utrousil Dalibor. V duchu počítal. Dva dny jízdy po slušných silnicích, to bylo odhadem tři tisíce kilometrů. Vzdušnou čarou dva a půl. Když trochu zabere, za dvacet hodin musí narazit na bojovou linii.

"No dovolte! Jsem lékař, tohle je práce pro údržbu! Cože!? No to... co? A... ano. Já jen..." Asistent naštvaně zastrčil mobil a povzdechl si. Prohrábl se klíči a vyrazil k Rosťovi. Dalibor mu ale skočil do cesty a nastavil mu uzamykání svého postroje.

"Dalibore, nech toho být!" vyrazil k němu Rosťa.

"No no, jen se mi tu neporvěte!" zabručel asistent. "Tak pojď, ty snaživče," přiložil klíč k zámku, v němž cvaklo. Popruh povolil. Dalibor sebou cukl a konce omezujícího návleku se rozletěly do všech stran. Poroztáhl skoro volná křídla, aby lépe udržel rovnováhu a otočil se. Přitom švihl ocasem po zaskočeném asistentovi. Rána by ho bývala zabila, kdyby ji v posledním okamžiku nevykryl Rosťa, který skočil mezi ně a padl před člověka jako živý štít. Překulil se a přimáčkl tak Daliborovu oháňku k zemi.

"Přestaň!" zařval.

Daliborovi ale stačilo jen málo a bez potíží se vyprostil. Pak už se neohlížel, ani neposlouchal, co za ním jeho druh řve. Běžel k okraji pergoly a vymotával se z odemčených pout.

Slunce mu uštědřilo horký direkt, který ho málem srazil do kolen. Přesto udělal pár skoků a roztáhl křídla.

Prostor mimo zastínění se celkem prudce svažoval, což mu ulehčilo start. Stačily dvě tři tempa a byl ve vzduchu. Stačil si všimnout, že letí nad krtčím městem v sevřeném údolí, které obklopovaly oblé vysoké kopce.

Využil stoupavého proudu a rychle nabral výšku. Zmocnil se ho nečekaně opojný pocit. Byl najednou volný. Bez pilota. Bez postroje i vysílačky. Měl najednou vše ve svých vlastních rukou a patřilo mu celé nebe. Začal se smát.

Minul okraj města a dostal se nad holé vyprahlé kopce. Podle slunce určil přibližný směr, našel si cestovní výšku a zklidnil dech.

Podíval se po slunci. Byl zvyklý na sucho a horko, ale ta zatracená hvězda jako by tu byla blíž zemi. Pálila do zad, na zátylku cítil jeho ostré paprsky jako zapíchaná šídla. Začínal mít žízeň jako by z něho vypíjelo vodu. Zkusil se soustředit na úkol, který si vytýčil, ale pomohlo to jen chvíli.

Spustil se níž. Pocit volnosti a radost z úspěchu rychle střídala únava a bolest, která se plížila z jeho sotva zhojených ran.

Připadal si jako po celodenním boji, jen tu nebyly trosky, ani padlí, kteří by mu poskytli potravu, nebo tolik důležitou vodu. Klesl do jednoho z dlouhých údolí a hledal místo, kde by byl alespoň stín, do něhož by se mohl na chvíli skrýt a odpočinout si.

Najednou si všiml drobné siluety, která se vyhoupla nad nedalekým hřebenem za ním.

Rosťa, napadlo ho. Vlaštovčí drak by ho dostihl bez nejmenších potíží, ale neměl moc možností, jak ho přinutit k návratu. Dobrovolně s ním nepoletí a v zápase má rozhodně navrch. Přesto se zase trochu zvedl a zrychlil.

Tempo mu však dlouho nevydrželo. A druhý drak se rychle blížil. Netrvalo dlouho a přes Dalibora přeletěl jeho zlověstný stín.

Udělal obrat a zamířl proti pronásledovateli. Rozhodl se napadnout ho a krátkým rychlým útokem ho sundat z oblohy. Protivník mu to velmi usnadnil, protože si nechal vzít výhodu slunce v zádech. Tak mohl Dalibor jasně vidět, že to není Rosťa, ale neznámý drak velmi podobných proporcí jako on. Rozletěl se proti němu. Přitáhl křídla a upravil rychlost.

Druhý však jako by nechápal, co se chystá udělat. Dalibor napřáhl pařáty v očekávání dopadu. Těsně před tím se trochu pootočil, aby protivníka zmátnul a zamezil mu tak v nějakém úskoku.

Jenže minul. Drak se pod ním prosmykl s takovou těsností, že cítil, jak mu drápy sklouzly po šupinách, ale nezpůsobil mu žádné zranění.

Nezbylo, než upravit rychlost a nalétnout znova. Výchozí situace byla stejná, ale Dalibor byl mnohem pozornější. Nespouštěl protivníka z očí ani na okamžik a dobře sledoval.každý sebemenší pohyb jeho křídel. Přesto zase minul.

Druhý útok už ho stál opravdu hodně sil. Přesto se umíněně pustil do třetího pokusu. Tentokrát se všem dosud pasivní protivník při úhybném manévru neuvěřitelně přetočil a kopnul ho oběma nohama do břicha.

Dalibor ztratil orientaci a zalapal po dechu. Teď už neuvažoval nad ničím jiným, než jak se dostat na zem a nezabít se přitom.

Když se mu však podařilo pád nějak vyrovnat, do zad se mu zaryly pařáty. Nezpůsobily mu žádná zranění, ale bylo to dost silné, aby se nemohl vytrhnout.

"Když si tady sedneš, chcípneš," ujistil ho udýchaný hlas. Pak s ním druhý drak trhnul a hodil ho výš do vzduchu. "Letíme zpátky!"

Byla to náročná cesta, kdy se Dalibor vlekl kousek nad zemí s cizím drakem v zádech. Ovšem ani ho nenapadlo pokusit se zase uniknout.

Z posledních sil dosedl u zastřešeného vstupu do ústavu a div se neutopil v připraveném korytě s vodou.

Na jeho přílet se přišlo podívat plno lidí. Doktorka jen zavrtěla hlavou a zase se někam ztratila.

Připadal si poražený a k smrti unavený. Nechal se bez odporu odvést ke vchodu do budovy kde seděl Rosťa už bez pout.

"Tak co, kam ses dostal?" zeptal se posměšně.

Druhý bitevní drak je dohnal a protřepával křídla. Věnoval jim krátký pohled a pokynul vlaštovčímu draku. Strčil hlavou do dveří, které se otevřely.

Dalibor zarytě mlčel.

Rosťa si ho prohlédl a zavrťel hlavou. "Řeknu ti kámo, ta tě pěkně zřídila!"