Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 28

Bolelo to víc, než fyzické útrapy. Naštěstí jen chvíli. Zoufalství a pocit vlastní bezmoci rychle vystřídala otupělost a doslova smrtelná únava. Najednou mu bylo všechno jedno. Dění kolem něj jako by se ho přestalo týkat. Jako by to byl jen film, vybledlý a rozostřený, který sice běží přímo před ním, ale nechce se mu chápat jeho děj. Všude pobíhaly rozmazané postavičky, vydávající jen nesrozumitelnou směsicí zvuků.

Odněkud z té mlhy se vyloupnul zamračený vousatý muž s velikou plastovou krabicí. Hodil ji vedle Dalibora na zem, otevřel víko a vysypal z ní jakési harampádí.

Pospíchal.

Z hromady vytáhl velikou akumulátorovou vrtačku, pak klekl před Daliborovým časovačem a krátce si jej prohlédnul. Zabzučel motorek jeho nástroje.

Popadl cosi jako zahnutý šroubovák a zapáčil. Ozvalo se lupnutí. Cosi zabručel a napojil do krabičky nějaké dráty. Jistým hmatem vylovil z hromady kleště.

Cvak!

Lidičkové, kteří se zastavili okolo a v tichosti sledovali mužovo počínání, úlevně vydechli.

Zatímco vousáč zase uklízel své nádobíčko, dva muži s velkými kleštěmi stříhali Daliborův postroj a oddělené části házeli vedle něj na hromadu. Sundali mu ze zad zničenou gondolu a odpojili kulomet. Napadlo ho, že je to stejné, jako by ho svlékali do naha. Necítil však stud, nebo strach. Byl úplně apatický.

Vstal, když to po něm chtěli. Kdosi ho postrčil, tak šel. Dělal drobné krůčky, jen tolik, kolik mu dovolovala pouta na končetinách. Nešli daleko, přesto musel několikrát zastavit a odpočinout si. Nikdo ho nepopoháněl.

Nakonec ho přivedli pod přístřešek z maskovací sítě, natažený u zbytku zdi, která za sebou držela hromadu suti jako přehrada. Kolem krku dostal řetěz a druhý konec připevnili visacím zámkem ke smyčce rezavého armování, čouhajícího ze zlomeného betonového nosníku.

Do barelu páchnoucího naftou dostal vodu a vedle kus masa. Napil se, ale jídla se ani netknul. Lehl si do prachu a zavřel oči. Spát ale nešlo. V hlavě mu hučelo a pod víčky se mu dělaly barevné mžitky.

"Vstávat!" vytrhl ho rázný hlas z psychedelického snění. V jeho provizorním vězení stáli dva chlapi ve žlutohnědých polních uniformách.

Nevyznal se v emzáckých frčkách, ale odhadl, že tohle nebudou obyčejné gumy.

"Máme na tebe pár otázek," začal bez dlouhých úvodů ten se zdobnějšími výložkami. "Budu se ptát tak, abys mohl odpovídat ano ne. Přikývnutí je ano, zavrtění hlavy zápor. Jasné?"

Odpočinek Dalibora trochu osvěžil, ale hučení v hlavě začalo přecházet do bolesti. Tupé a nepříjemné.

"Řekněme, že ano," povzdechl si důstojník, když se nedočkal žádné drakovy reakce.

"Přešel jsi na naši stranu dobrovolně? Hodláš spolupracovat? Poskytneš nám informace o svém úkolu? ... Jednotce? ... Organizaci? ... Plánech?"

Dalibora napadlo, že lidi v přesně takových hadrech, jaké mají na sobě ti dva, obyčejně naháněl po planině za základnou. Přišlo mu to legrační, ale neusmál se.

"Znáš rozložení vašich sil?"

Druhý voják zaklapl tablet v odřeném maskovacím pouzdře. "Tohle nemá smysl. Je úplně mimo."

Vyslýchající se ale zamračil. "Spíš to jen hraje. Vidím do tebe, ty šmejde!" div nezapíchl Daliborovi prst mezi oči. "Nechali tě na holičkách, tak jsi přilít, aby sis zachránil krk!" Upravil si povytažený rukáv. "Neměli jsme z něho tu věc sundávat, alespoň by byla nějaká sranda."

"Prosím tě, nech toho!" okřikl ho ten druhý. "Víš, jak to je."

"Mě to nezajímá. Tihle hajzli včera poslali pod zem přes dvě stovky našich. Nezajímá mě, co byl zač. Teď je to nepřítel a tak bysme se k němu měli chovat. Vodprásknout!" zašklebil se na Dalibora.

"Kašlem na to?" navrhl ten druhý.

"Zatracená práce!" odplivl si důstojník a vydal se pryč. Druhý voják si draka ještě zkoumavě prohlédnul a následoval ho.

Večer začalo foukat. Síť šustila a vítr z ní setřásal prach. Dalibor se převaloval a snažil se najít takovou polohu, aby ho zranění bolela co nejméně. Hlava mu tepala bolestí tak, že měl pocit, jako by se mu měla každou chvíli rozskočit. Na chvíli usnout se mu podařilo až k ránu.

Měl dojem, že sotva zabral, když ho vyrušila nějaká hádka. Ležel, a snažil se ze všech sil prodloužit čas spánku, ale nedaleký ruch mu to nedovolil. Chtě nechtě poslouchal hlasy, které byly stále zřetelnější. Uvědomil si, že jeden z nich je mu povědomý.

Vyhrabal se na nohy a nastražil uši.

"Stůj, sakra! Jestli nás někdo uvidí, bude z toho strašnej průšvih," volal někdo nešťastně. Snažil se to dělat tak, aby to znělo jako rozkaz, ale aby ho zároveň nebylo moc slyšet. "Nenuť mě, abych tě zpátky dokopal!"

"Uklidni se, ty hrdino," odpověděl mu někdo jiným jazykem.

"Do hajzlu! Tak alespoň dávej bacha!"

Na druhém konci uličky, v níž byl uvázán Dalibor, se objevil velký stín, a jak se blížil, v řídnoucí tmě se zvýrazňovaly dračí obrysy.

"No sláva, tady ho máme!" zajásal drak a legračními přískoky se rozběhl k Daliborovi. Za ním klopýtal člověk, který ho měl na dlouhém vodítku. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že ho drak vlekl za sebou.

Dalibor vyvalil oči. "Rosťo?! Tys to přežil?" vyjekl nevěřícně.

"Bylo to o fous!" Druhý drak zabrzdil smykem a zavrávoral. Nohy měl sice volné, ale křidla přivázaná k tělu tak, že mohl sotva pohybovat malými prsty na kloubech a obtížně tak udržoval rovnováhu. Nijak mu to však nebránilo provádět na malých nožkách neuvěřitelné kreace. Sklonil hlavu a vecpal se za Daliborem pod síť. "Ten chlápek, jak mu to říkaj?" obrátil se na vojáka, který se snažil ho za vodítko zase vytáhnout ven. "Jo, Sigi! Tak Sigi na to jen kouk a řek, že se to nedá stihnout a že to veme na riziko. Cosi přemostil na hlavním káblu a zavelel: všechno dolu! Servali to ze mě a bác! Jen mi to ožehlo záda." Natočil se a ukázal Daliborovi růžici seškvařených šupin nad levým ramenem.

Dalibor na něj koukal jako na zjevení. Ale vypadalo to, že jeho přítel není jen poslem z jiného světa. Stál skutečně před ním, bez výzbroje i postroje, a zdálo se, že v plné síle.

"Tak jsi ho viděl, a můžem zase jít," ozval se Rosťův průvodce.

"Já myslel, že je po tobě. Proč jsi o sobě nedal vědět dřív?" zmohl se Dalibor konečně ke smysluplné větě.

"Proč!? Myslíš, že se tady takhle můžu promenádovat jakoby nic? Víš, co mi to dalo práce, přesvědčit toho chlapa, aby mě odvázal?" pohodil Rosťa hlavou k vojákovi. Jeho protesty a rozčilování však nebral na vědomí.

Náhlé Rosťovo znovuzrození způsobilo, že Dalibor na chvíli zapomněl i na své problémy, ale tím silněji teď o sobě daly vědět. Hlava začala tepat takovou bolestí, že div neztratil rovnováhu.

"Ty nevypadáš moc dobře," prohlédl si ho pozorněji jeho přítel. "Koukám, že ti nikdo nevyčistil ani ty rány."

"Ne," zašeptal Dalibor, aby co nejméně pohyboval čelistí a tím i celou hlavou. "Evidentně je to nezajímá. Jen ze mě tahali informace. Ale nic jsem jim neřekl," dodal dramaticky.

Rosťa to ale neocenil. Místo toho vysunul čelist. "Ty seš mamlas! Co si jako myslíš, že jim asi tak můžeš prozradit? Ahoj, já jsem drak. Většinu dne sedím v kotci jako slepice." Rosťa začal poskakovat a ukazovat prsty svázaných křídel, jako by jimi chtěl nahradit gesta rukou." Když kouknu vlevo, je tam drak a vpravo taky. A když mě kopnou do zadku, letím, kam mi řeknou!" Rosťa se na něj opět podíval a zvážněl. "Víš prd! Takže tím šaškováním si jen uškodíš. Mají spoustu vlastní práce, takže musíš ukázat vstřícnost, jinak na tebe silami plýtvat nebudou."

"Tak a dost!" rozčílil se voják a vytáhl nebezpečně vyhlížející pistoli. "Jdeme zpátky!"

"Začíná být fakt nervní. Asi už budu muset!" povzdechl si vlaštovčí drak. "Ty ale trochu přemejšlej!" ukázal na Dalibora prstem a nechal se odtáhnout.

Večerní vítr vyčistil oblohu do azurova a s východem slunce se začalo oteplovat. Dalibora pod sítí si nikdo nevšímal. Zalezl do nejzazšího kouta a snažil se spát. Kolem poledního ho přišli navštívit dva muži. Jednoho už znal. Byl to důstojník, který se účastnil výslechu. Druhý měl přes rameno velikou brašnu s modrou hvězdou.

"Nevím pane. S tímhle opravdu nemám žádné zkušenosti," říkal zrovna důstojníkovi.

"Nejde o nic zvláštního. Jenom ho trochu sešij."

Brašna zašoupala v písku. Její majitel byl hodně mladý a z Dalibora viditelně nervózní. Několikrát ho obešel v uctivé vzdálenosti. Pak otevřel své zavazadlo a začal z něj tahat lékařský materiál.

K drakovi přistupoval obezřetně a při každém jeho pohybu sebou nervózně cukal. Do ran mu nacpal desinfekční a hojivý gel. Jizvy vyčistil a stáhl sponkami.

"Ten druhý říkal, že má nejspíš i nějaké bolesti," podotknul důstojník, když měl zdravotník už skoro hotovo.

Felčar se podrbal na hlavě. "Musí mít pravidelný přísun nějakých léků. Ovšem to je speciální věc, kterou v eráru nemáme."

"Proč je tedy ten druhý v pohodě?" zeptal se důstojník. "Jsou mimo stejnou dobu."

"Každý na to může reagovat jinak. A pak, slyšel jsem, že když jde v boji do tuhého, napumpují do nich jakýsi preparát."

"Jasně, cosi jako životabudič," přikývl důstojník.

Medik se usmál. "Spíš naopak. Vybičuje je to k neuvěřitelným výkonům, ale je to strašný sajrajt. Nepočítá se s tím, že se pak z boje vůbec vrátí. Jestli měl v sobě něco takového, musí mít strašlivou kocovinu a je div, že to vůbec rozdýchal."

„Hmm, a můžeš s ním něco udělat? Vypadá dost vyřízeně."

Zdravotník si přidřepl k polní lékárničce a začal se v ní přehrabovat. "Můžu mu dát tohle." Roztrhl hnědý polštářek z tuhého igelitu. Vytáhl dvě ampule a potěžkal je v dlani. Pak zavrtěl hlavou a vytáhl ještě jednu. "Ale víc ne. Potřebujeme je pro vlastní lidi." Postupně cpal ampule do injektoru a vyprazdňoval je Daliborovi do podpaždí, kde měl nejměkčí kůži.

"A je to," zapnul tašku. "Ale je to jen oblbovák. Potřebuje co nejrychleji dostat ten svůj koktejl." Hodil si lékárničku zase na rameno. "Dovolte mi odejít," zasalutoval důstojníkovi.

Ten jen přikývl.

"Pane, má vůbec cenu plýtvat materiálem na něčem takovém?" podíval se úkosem na Dalibora.

Důstojník ho zpražil pohledem. "Vy jste neskládal přísahu!?"

"Ano pane, já jen... Promiňte!" zbledl zdravotník a kvapně odklusal.

Důstojník se otočil k Daliborovi. "No, nebýt toho tvýho kámoše, nevedlo by se ti moc dobře. Je až neuvěřitelný, jak někdo, kdo nemůže mluvit, může být tak verbálně zdatný!" zasmál se a odešel.