Vítejte ve dračím světě

Prázdniny na draka 2/5

Dva vysmátí draci a jeden nic nechápající kluk překročili hřeben a vyšli z lesa. Před nimi se otevřelo údolí s městem Aksperkem. Přesněji, dračím městem Aksperkem. Příkré skalnaté stěny údolí byly rozděleny úzkými terasami, na nichž se černaly okna a vstupy do podzemních příbytků místních obyvatel. Terasovité cesty se všelijak kroutily, sbíhaly a zase rozbíhaly. Našly se tu i jakási náměstíčka, strmá schodiště, ale i ostrůvky zeleně. Dno údolí bylo porostlé travou a protékala jím říčka. Všude se pohybovaly desítky, možná stovky draků. Většinou převládali zelení, ale byli tu i modří nebo cihlově červení.

Jakmile se nad trojicí otevřelo volné nebe, tak se Armus rozloučil a vznesl se o výše. Greidin pokračovala dál po zemi s Ondřejem, který se jí držel co nejblíže u boku. Jak procházeli terasovitými ulicemi, ostatní draci po něm zvědavě pokukovali. Většinou byli mnohem větší než jeho průvodkyně a šel z nich strach.

Najednou Greidin něco zavrčela a zabočila do jednoho z obrovských portálů ve skalní stěně. „Ahoj Mami!“ zavolala, odhodila batoh a objala modrou dračici se žlutým břichem, která jí při tom čumákem polaskala po zádech. Byla dobře třikrát větší než Greidin, ale to Ondřej těžko odhadoval, protože ve sluji byla téměř naprostá tma.

„Tak co, jak se ti vedlo? A kdo je tohle?“ ukázala máma-dračice na Ondřeje, nejistě přešlapujícího u vchodu.

„Spolužák. Může tady ze tři dny zůstat? Prosím!“ zaškemrala Greidin.

Velká dračice přikývla. „Ale jistě. Táta je pryč a vrátí se až příští týden, takže tu bude místa dost.“ Pak se zeptala: „Rozumí nám?“

„Ne, ale my se s ním s klukama nějak domluvíme,“ prohlásila sebejistě Greidin.

„Tím si nejsem moc jistá,“ zavrtěla její mám hlavou v pochybovačném gestu. „Kam zas letíš? Vždyť jsi sotva přišla!“

„Ven,“ houkla odcházející Greidin přes rameno a naznačila Ondřejovi, že má shodit batoh.

„Vidíš,“ otočila se na svou maminku. „Rozumí docela dobře!“

„No, jak myslíš,“ pousmála se velká dračice a ještě za nimi vykoukla ze vchodu. „Ale do goritas ať jste doma!“

Armuse potkali na opačné straně města. Seděl před vchodem do sluje a hrál si s kameny. Vždycky jeden vyhodil do vzduchu a než ho chytil, sebral bleskově ze země další. Když měl tlapu plnou, postup obrátil.

„Kde je Ofrs?“ zeptala se Greidin místo pozdravu.

„Znáš ho, furt se cpe. Ještě není hotovej s obědem,“ řekl Armus znechuceně a zahodil kamení, které ho právě přestalo bavit. V tom se z portálu, s vící železničního tunelu, ozvalo funění a dupání a na slunce vyšel další malý drak. Barvou velmi podobný Armusovi, jen viditelně tlustější.

„Tak bando, kam vyrazíme?“ nadhodil Ofrs, když se náležitě přivítali a řekli si vše důležité.

„Chtěla bych to tady Ondřejovi ukázat, Krvavá skaliska v první řadě. Co vy na to?“ navrhla Greidin.

Armus se zatvářil kysele. „A jak se tam dostane? Je to šedesát kilometrů. Když půjde pěšky, potrvá mu to tejden!“

„Odneseme ho,“ opáčila na to Greidin klidně.

„To si ho teda nes sama. Má určitě nejmíň čtyřicet kilo. Než se tam dostanem, budem tak vyflusnutí, že už si ani nezablbnem,“ zaprotestoval Ofrs.

„A navíc, co tam bude dělat? To ho tam posadíš na jehlu a bude koukat, jak si to užíváme?“ podotkl Armus.

I Greidin musela uznat, že na tom něco je.

Krvavá skaliska nebyla ničím jiným než pískovcovým skalním městem plným vysokých věží, průrev a tunelů. Mladí draci tam odjakživa trénovali letové dovednosti, což považovali za skvělou zábavu. Pro nezúčastněného pozorovatele to však mohla být docela nuda.

„Navíc nám evidentně nerozumí ani slovo,“ podíval se Armus úkosem na Ondřeje postávajícího trpělivě opodál.

Greidin se podrbala na hlavě. „Tak si vemem převleky. Alespoň si s ním budem rozumět,“ navrhla nesměle.

„To zrovna!“ frknul Armus. „Nosit lidskou kůži i o prázdninách! Za těch deset měsíců jsem z ní úplně zapařenej.“

Tohle samozřejmě nebylo možné. Převleky fungovaly komplexně, takže když ho drak použil, stal se člověkem se vším všudy. Neztrácel pouze schopnost komunikace se svým druhem. Nicméně Armus tím vyslovil i Ofrsův názor a Greidin samotná si musela přiznat, že jí se vlastně běhat po dvou taky moc nechce. Jak tak nad tím přemýšlela, najednou dostala nápad. Plácla se tlapou do čela a vesele poskočila. „Tak si může vzít převlak on! Ofrsi, tvůj děda je přece vyrábí. Jdi se zeptat, jestli by nám jeden na tři dny nepůjčil.“

Ofrs zavrtěl hlavou. „On ale vyrábí lidské převleky. Proč by dělal dračí?!“

Greidin se zamračila. „Přestaň kecat a jdi! Za zeptání nic nedáme.“

Ofrs se s protesty odloudal do sluje, ale za chvíli vyběhl ven a zahlásil: „Jeden má, ale je vadný. Slíbil, že pro něj udělá úplně nový.“

„Bezva,“ dupla vesele Greidin. „A kdy si ho můžeme vyzvednout?“

„Je to trochu náročnější práce, než co dělá obvykle. Musí počkat na úplněk.“ Zněla Ofrsova odpověď.

„Ty seš ťululum,“ rozzlobila se dračice. „Ten bude za deset dní. To je moc pozdě!“

Armus si mezitím brousil drápy o kamennou zídku lemující terasu z vnější strany. „Co je tomu převleku, který už má?“ zeptal se, aniž by se podíval na Ofrse.

„Nevím, děda neříkal,“ pokrčil rameny Ofrs. „Proč?“

„Víš kde teď je?“

„Asi ve skladu. Děda tam ukládá všechny své výrobky.“

Armus si olízl konce drápů a vyleštil si je o břicho.

„Tak se na něj mrknem, ne?“

---

„Sakra, to nebyl dobrej nápad!“ fňukal Ofrs. „Jestli to děda zjistí, tak mě sežere!“

„Nekecej a hledej,“ okřikla ho Greidin a otevřela další truhlu. Uvnitř byly ve štůčcích úhledně narovnané desítky převleků.

„To je k zblití! Všechny jsou stejný. Vlasy hnědý nebo špinavej blond. Proč nemůžu bejt zrzavej, třeba jako ten tvůj kámoš, Greidin?“ brblal Armus.

Ofrs se nervózně ošil. „Děda tomu říká standardní podoba, nebo taky tuctovej ksicht, prostě v lidským světě nesmíme bejt moc nápadní. Proto nedělá žádný albíny, zrzouny nebo zelenooký přízraky.“

Temná místnost skladiště byla nahrubo tesaná ve skále. Světlo sem pronikalo jen malým okýnkem, takže pro lidské oko by tu bylo velice šero. Pro draky to však stačilo víc jak dost. Tři malí zloději šmejdili v obrovských skříních, truhlách a regálech, a co chvíli nervózně pokukovali po velkých, dubových dveřích, oddělujících skladiště od dílny mistra převlekáře.

„Mám ji!“ skoro zavýskla Greidin. „Má dokonce vlastní krabičku.“

Okno do skladiště bylo tak malé, že by do něj dospělý drak strčil sotva hlavu, ovšem dráčata se tudy protáhla bez nejmenších potíží. Venku sebrala čekajícího Ondřeje a dovedla ho do jedné opuštěné sluje. Bylo vidět, že tu už dlouho nikdo nebyl, protože portál byl porostlý břečťanem a prostora byla navíc zpola sesutá. Tady měli dost klidu na to, co se chystali udělat.

Ofrs rozbalil převlek a zevrubně ho prohlédnul. „Vypadá staře, ale není roztrhaný ani plesnivý,“ uzavřel po chvíli svou rekognoskaci.

„I kdyby. Hlavně aby měl čím mávat. Je úplně jedno, když bude mít zbytek těla jako člověk,“ konstatoval Armus.

Greidin přistoupila k Ondřejovi a naznačila mu, aby se svléknul. Tomu došlo, co mají dráčata v plánu. Moc se mu do toho nechtělo, ale bylo mu jasné, že bez téhle procedury bude v dračím světě hluchý a chromý. Zul si boty a pomalu se svléknul.

„Trenky taky!“ houkl na něj Armus.

Greidin ukázala na trenýrky a potom prst otočila k zemi.

Ondřej zaváhal. „Lenko, můžeš se otočit?“

Dračice dala oči v sloup a s povzdechem se otočila čelem k závalu. „By mě zajímalo, proč s tím lidi dělaj takový caviky? Stejně tady s náma bude běhat úplně nahatej!“

Ondřej, zbavený i posledního kousku oblečení, přidřepl k převleku ležícímu před ním. Vypadal jako pytlík vyrobený z hnědého, pečícího papíru. Byl takový i na omak a při dotyku šustil. Ondřejovi připadal vetchý a příliš malý na to, aby se do něj celý vešel a přitom ho neroztrhal.

Opatrně ho zvedl ze země a vsunul levou nohu do jednoho záhybu, tak jak mu ukázali dračí kluci. Zjistil, že jeho obavy byly zbytečné. Teplo jeho těla jakoby dodávalo převleku vláčnost. Cítil, jak se natahuje a ulpívá na jeho chodidle. Průsvitná blána jakoby se mu lepila na kůži a kopírovala každý její záhyb. Byl to velice nepříjemný pocit a Ondřej měl co dělat, aby nepodlehl panice. Jeden z draků ho přidržel, když zakolísal při navlékání druhé nohy. Pak záda a ruce. Blána se mu dokonale natvarovala podle prstů. Nakonec si přes hlavu natáhl “kapuci“ tak, že mu zakrývala obličej. Připadal si, jako by měl na hlavě igelitový pytlík a začínal se dusit.

Robustnější z draků mu chytil ruku a pěst mu stočil tak, aby mu vyčníval jen ukazovák, který mu přiložil na podbřišek. Tam byl spodní okraj vstupního otvoru převleku. Ondřej cítil, jakoby se mu na konec prstu cosi přilepilo. Potom mu drak táhnul rukou nahoru a otvor se začal uzavírat. Ondřej už lapal po dechu a před očima se mu dělaly mžitky. Jeho prst dorazil až k bradě a převlek se uzavřel. Ondřej hnán pudem sebezáchovy natáhl vzduch do plic. Blána se prohnula jako žvýkačková bublina a provalila se mu do pusy.

Padl na všechny čtyři a několikrát se zhluboka nadechl.

„No sláva! Funguje to!“ zajásala Greidin. „Ondro, rozumíš mi?“ Sklonila se ke svému kamarádovi. Ten se na ni překvapeně podíval.

„Jo, myslím, že jo,“ vysoukal ze sebe.

„Tak bando, tohle by bylo,“ prohlásil s ulehčením Ofrs. „Teď oči na stopky a hledejte, kde je chyba.“

Všichni se bez okolků pustili do detailní prohlídky Ondřejova dračího těla. Armus se mu podíval zblízka do obličeje a přivřel jedno víčko. „Má jedno voko šedý a jedno zelený.“

„To je normálka,“ opáčila Greidin. „Ondro, zkus pohnout křídlama.“

Ondřej roztáhl letky. Překvapilo ho, jak to jde snadno. Čekal, že bude muset zatnout nějaké nezvyklé svaly, nebo že dostane křeč, ale bylo to tak samozřejmé jako rozpažit ruce.

„Takže až na tu barvu, všechno v cajku,“ mlaskl spokojeně Ofrs. „Ten převlek je starý, asi to časem vybledlo.“

Armus pokýval hlavou. „Tvůj děda je známej pečlivka. Prostě ti to nechtěl půjčit, aby draci neřekli, že mu ujel odstín. Jaká je to vlastně barva? Hnědá?“

„Spíš tmavě žlutá,“ řekla Greidin.

Chvíli se tak přeli, až došli ke kompromisu: vyblitě hnědá.

„Je to úplně fuk. Ať seš třeba růžovej, hlavně, že můžeš lítat .. hm, jak se to vlastně jmenuješ?“ zeptal se Armus Ondřeje. S jeho odpovědí však spokojen nebyl. „Ondřej se žádnej drak nejmenuje. Chce to pořádný jméno. Třebá .. Donnar.“

Tohle slovo bylo řečeno ve starobylém jazyce, který svým užitím odpovídal lidské latině a znamenalo „hnědý“. Navíc neznělo nijak špatně, a tak ho všichni přijali. Konec konců, bylo to jen na tři dny.

Dráčata, teď už čtyři, vyběhla na terasu.

„Honem nahoru na ochoz, ať už konečně letíme!“ volal Armus a pelášil dopředu.

Donnar se trochu nejistě podíval po Greidin. Ani nemusel nic říkat.

„Ty pako! Nejdřív ho to musíme naučit. Ty když jsi poprvé navlík převlek, tak jsi taky hned chodil po rukách?“ zavolala v běhu dračice na Armuse. Ten smykem zabrzdil, až se zvedl mrak prachu a otočil se ke zbytku party. „Tak to nejdřív vyzkoušíme.“

„Kde?“ zeptala se udýchaně Greidin.

„No přece u srázu Sedmi vichrů,“ zazubil se Armus.