Vítejte ve dračím světě

Prázdniny na draka 1/5

Lenka byla veselá a živá holka. Ve třídě dávala přednost partě těch nejdivočejších kluků před vybranou společností ostatních děvčat. Chodívala hrát fotbal, lezla po stromech a prováděla nejrůznější lumpárny. V hodinách jí obvykle byla dlouhá chvíle, a tak se s ní učitelský sbor hodně natrápil. Jednou už měla třídní jejího vyrušování právě tak akorát a poslala jí sednout do poslední lavice. A tak si Lenka všimla Ondřeje.

Stává se, že kolem některých věcí nebo lidí můžeme chodit celé roky, aniž by jsme je vzali na vědomí. Pak se může stát, že se před námi zjeví, jako by se vynořili z jiného světa.

Ondra byl zvláštní. K jeho velké postavě se vůbec nehodila jeho zakřiknutá povaha. Zatím co se ostatní kluci o přestávkách honili po třídě nebo se slézali v debatních kroužcích, Ondřej nejraději sedával ve své lavici v rohu a četl si nebo čmáral do bloku, který míval stále u sebe.

Ondřejovi rodiče se přistěhovali do města v loňském roce. Moc se o nich nevědělo. Šuškalo se, že se vrátili odněkud z ciziny, ale to bylo vše. Jejich rodina byla uzavřená a nikdo z okolí si s nimi příliš nerozuměl. S Ondřejem to bylo velmi podobné. Navíc k jeho výlučnosti přispíval i jeho vzhled. Mimo ohnivě zrzavých, kudrnatých vlasů měl dvoubarevné oči. Zatím co pravé bylo šedé, levé nabíralo nádech spíše do zelena. U jeho spolužáků to vzbuzovalo posměch, kterému Ondřej odolával s klidem stoika, takže to po počátečním oťukávání posměváčky přestalo bavit a nechali ho na pokoji. Pomalu zapadl do všedního koloritu a stal se neviditelným.

Lenku zaujal. Připadal jí takový tajemný, jako hluboká tůň nebo temnota jeskynního vchodu. Moc toho nenamluvil, ale to jí vyhovovalo, protože ona mluvila skoro pořád. Často se doprovázeli kus společné cesty ze školy a časem se začali scházet i po vyučování a o víkendech. Ondřeje nezajímaly hry s balónem ani jiná skupinová povyražení, ale Lenka na něj nenaléhala. Ráda ho doprovázela na dlouhých výšlapech, kdy spolu objevovali okolí města a různá ukrytá zákoutí. Ondřej si často někde sedl a začal vyprávět zvláštní fantastické příběhy. Tehdy mu Lenka předávala slovo a fascinovaně poslouchala.

Jednou takhle vyšli na Stránické skály. Na temeni nevysokého kopce porostlého stepní travou a nízkými keři se zvedalo několik obrovských balvanů. Červená hrubozrnná žula byla rozlámaná do širokých desek rozehřátých květnovým sluncem. Vyhřívaly se tu ještěrky a pofukoval mírný větřík. Oba kamarádi vystoupali pěšinkou, která vedla po hřebeni, až na poslední skálu. Dál byl jen příkrý sráz a za ním nedozírná rozlehlost prostoru. Lenka se postavila na samý kraj útesu a nechala si hnědé vlasy pročesávat větrem.

„Tady je ale nádherný výhled! Dokonce dnes není ani takovej ten opar.“ Roztáhla ruce a postavila se na špičky. „Chtěla bych si zalítat!“ Když se nedočkala žádné reakce, otočila se a koukla na Ondřeje. Ten seděl kus za ní na kameni a črtal něco do svého bloku. Lenka k němu pomalu přišla, když byla asi na krok, využila jeho chvilkové nepozornosti, přiskočila a vytrhla mu blok z ruky. „Jé, to jsem já!“ zavýskla radostně.

„Nekoukej na to, jsou to jenom čmáranice,“ zaprotestoval Ondřej a neohrabaně chňapl po bloku. Lenka však hbitě ucukla a obrátila list.

„Pořád si tam něco maluješ a nikdy mi to nechceš ukázat. Musela jsem ti ho ukrást, nedal jsi mi jinou možnost!“ zamračila se na něj a podívala se na další obrázek. „Ty brďo, to je perfektní drak!“ vyvalila oči na podrobnou studii plazího těla.

„Je to škoda papíru,“ pronesl trochu stydlivě Ondřej a vstal. Lenka na něm však velmi dobře poznala, že ho její pochvala těší. Sjela rukou do kapsy a vytáhla mobil.

„Já kreslit neumím, ale můžu tě na oplátku vyfotit,“ namířila miniaturní objektiv na Ondřeje a zmáčkla spoušť.

„Prosím, vrať mi to!“ zaprosil Ondřej.

Lenka listovala dál. „Tenhle se ti moc nepoved, ale má takovej fajn kukuč.“

Postupně prošla celý blok a pak teprve mu ho vrátila.

„Ty si snad musel někdy nějakýho draka vidět?!“

Ondřej schoval sešit do batohu. „Jo, viděl,“ zamumlal trochu pro sebe.

„Fakt?“ zeptala se vzrušeně Lenka.

„Jo, a taky jsem na něm letěl,“ dodal trochu tajuplně Ondřej. Hodil si batoh na záda a podíval se přes obočí na Lenku, která se tvářila trochu nedůvěřivě.

„Každej rok jezdím na takovej tábor. Je to jen pro hrstku zasvěcených. Učíme se tam ovládat draky,“ řekl s takovou vážností, až Lence trochu ztuhl usměv. „Mohl bych ti to taky domluvit, kdybys chtěla,“ navrhl nesměle.

Lenka sklouzla pohledem jinam. „To asi nepůjde, já jezdím na celý prázdniny k našim.“

Druhý den si vytáhl Ondřej Lenku ven ze třídy ještě před vyučováním. Zašmátral v batohu a podal jí několik lejster.

„Vzal jsem ti přihlášku. Stačí vyplnit, pořídit potvrzení od doktora, zaplatit a můžeš si zalítat,“ řekl s nadějí v hlase.

Lenka se na něj chápavě podívala, nahnula hlavu a trochu posměšně zvedla koutky.

„Už jsem ti říkala, že nemůžu!“ řekla důrazně. Přesto si papíry vzala do ruky a zběžně je prohlédla.

„Já vím, říkala si, že jedeš domů, ale když ...“ Ondřej znejistěl. Poškrábal se za uchem a začal přešlapovat.

Lenka se na něj začala zle mračit. „Když co? Někdo něco kecal?“

Ondřej stočil pohled k zemi. Tohoto tématu se trochu bál. Nechtěl Lence ublížit, proto začal trochu ze široka vysvětlovat: „Víš, moje máma čeká miminko, a když byla u doktora, nějaká paní v čekárně jí řekla, že tví rodiče jsou .. no, mrtví. Bydlíš prý u pěstounů.“

Lenka se shovívavě usmála a poklepala mu lehce na čelo. „A taky říkala, že mi z toho hráblo a děsně si vymejšlím, že? Hele, ať si říká, kdo chce, co chce! Já jezdím za našema každý prázdniny a těším se na ně! A na svoje kámoše, co tam bydlí.“ Zvedla papíry a do jednoho z nich zapíchla prst. „Ten tábor máte v Mruhýřově. Je to ten Mruhýřov nedaleko Rychnova? Zeptala se rázně.

Ondřej, trochu překvapený jejím ledovým klidem, přikývl.

„Tak to je náhoda. Naši bydlí v Aksperku, asi třicet kilometru od tam. Jestli chceš, tak tam můžeš jet na pár dnů se mnou a přesvědčit se, jaká je pravda.“

---

Byl jeden z prvních červencových dnů. Autobus drncal po asfaltce plné děr a záplat, řidič klel, Lenka neustále brebentila, jak se těší domů a Ondřej přemáhal nepříjemný tlak v žaludku, který způsobil malý omluvný dopis odevzdaný před necelou hodinou hlavnímu vedoucímu tábora Dračích jezdců. Ondřej tak získal tři dny na návštěvu Lenčiných rodičů. Dopis sám by mu až tak starosti nedělal. Svědomí ho tížilo spíš ze zfalšovaného podpisu jeho tatínka.

Najednou do něj Lenka drbla. „Vstávej, mátoho, vystupujeme!“

Stáli na zastávce, kterou představoval prostý sloup s tabulkou jízdních řádů. Okolo silnice byl malý palouk a dál už se rozkládaly jen temné, smrkové lesy, z nichž se zvedaly kopce Orliček.

Ondřej si s obtížemi nasadil na záda těžkou gemu s veškerými věcmi na tábor a rozhlížel se po nějaké cestě. Už takhle ho docela překvapilo, že autobus nezastavil na návsi, nebo alespoň u nějakých stavení. Lenka se na něj usmála, hodila si přes rameno svůj lehký batůžek a vykročila přes louku.

„Je to zkratka. Jinak by jsme museli skrz celou dědinu. Takhle je to lepší,“ zavolala na něj.

Vstoupili do lesa, kde narazili na kamenitou cestu. Šli po ní podél zarostlého potoka asi tři kilometry, když se za jedním zákrutem Lenka zastavila a šťastně si povzdechla: „Jsme tady!“

Ondřej se zmateně podíval vlevo, pak vpravo. Všude les. Ani stopa po nějakém osídlení. A přece! Ve stráni nad potokem se rýsoval val starých základů. Když věděl, co má hledat, napočítal jich v okolí hned několik. Také tu rostly zplaněné jabloně, třešně a přebujelé keře angreštu. Tu a tam kvetl žlutý narcis.

Ondřej zatahal nervózně Lenku za popruh batůžku. „Nechci se tě dotknout, vesnice tu sice fakt je, ale lidi tady byli naposledy tak před válkou,“ řekl opatrně. Popruhy jeho těžkého zavazadla ho řezaly do ramen a začínal litovat, že do toho šel.

Lenka na něj vesele mrkla a zazubila se, jako by jeho výtku čekala. „Kdo tady mluvil o lidech?“ Podívala se na mobil. „Musíme najít bránu. Máme nejvyšší čas, hejbni sebou!“ Chytila Ondřeje za ruku a vedla ho mimo cestu pěšinou v mlází. Tu se před nimi zjevily dva nízké, kamenné sloupy porostlé mechem. Jeden byl zlomený a jeho část ležela pohozená bokem. Tady se Lenka zastavila a začala se rozhlížet. „Teď musíme chvilku počkat, než se brána otevře,“ vysvětlila Ondřejovi.

Pár okamžiků hleděla jen tak před sebe a pak najednou vykřikla: „Jdeme!“ a provlekla Ondřeje mezi sloupy.

Ondřej byl tak zmatený, že už čekal něco zvláštního. Nějaké zahučení, zahřmění, že les změní barvu, ale nestalo se nic. Kolem zpívali ptáci a bylo dusno.

Lenka pustila jeho ruku a vyrazila po pěšince, která začala zvolna stoupat do kopce. Ondřejovi nezbylo, než funět za ní. Docela rychle vystoupali až na hřeben. Jehličnany ustoupily habrům a les prořídl. Ondřej si všiml, že cesta se začíná rozšiřovat.

Náhle se nad nimi ozvalo hlasité zašustění, jako by se něco velkého proplétalo větvemi stromů. Přes zelenou klenbu listí ozářenou sluncem se mihnul stín. Jeden tenký kmen se ohnul a zapraštěl, větve se rozhrnuly a na pěšinu před nimi přistál drak.

Ondřej zůstal stát uprostřed pohybu jako zkoprnělý.

Zvíře bylo vysoké asi dva metry a okolo pěti metrů dlouhé. Mělo čtyři nohy s pařátům podobnými tlapami. Kůži mělo šupinatou podobně jako běžná ještěrka jen na břiše a hrudi mu rostly šupiny větší. Po stranách hlavy mělo vějířovité uši a lebku mu vzadu ukončovala čtveřice růžků. Z dlouhé tlamy čouhaly tu a tam zahnuté, bílé tesáky. Celé dračí tělo včetně křídel bylo tmavě zelené.

Drak složil křídla, pohodil hlavou a zavrčel. Dalo by se říct vesele. Lenka, která stála krok před Ondřejem, na draka zamávala a zahalekala: „Nazdar Armusi.“ Pak se otočila k Ondřejovi a zeptala se posměšně: „Na co čumíš, dračí jezdče?“

Ondřej s otevřenou pusou a vyvalenýma očima zvedl pomalu ruku a ukázal na tvora před sebou. „To .. to je drak!“ vykoktal.

Lenka se ušklíbla a pokývala energicky hlavou. „Dokonalý postřeh! Je hned vidět, že je to tvůj denní chleba.“

Ondřej spustil ruku a zavrtěl hlavou, jako by chtěl zahnat nějaký sen. „Ale na táboře nemáme opravdový draky. Jsou tam koně. Mají jenom takový jména jako: Draco, Safira, Drake a tak,“ vysvětloval skoro zoufale. Pak se znovu podíval na draka, který ho zvědavě pozoroval s hlavou mírně nakloněnou na stranu. „To je tvůj drak? Ty na něm jezdíš?“ zeptal se opatrně Lenky.

Lenka a Armus se na sebe krátce podívali a pak se začali smát. Tedy, Lenka se smála. Armus pohazoval hlavou a vydával hrdelní zvuky, které se smíchu velice podobaly.

„A ty snad rajtuješ svoje kámoše? Třeba ze sousedního domu?“ zeptala se Lenka a utírala si slzy, které ji vytryskly od samého chechtání.

Armus něco zavrčel. Lenka přikývla a řekla: „Jo, už se nemůžu dočkat.“

To co potom následovalo, vzalo Ondřejovi dech. Lenka si zapíchla ukazovák pravé ruky pod bradu a pomalu s ním potáhla dolů. Za nehtem se jí začala rozevírat jizva. Vypadalo to, jako by rozepínala zip. Zároveň s tím se jí kůže na celém těle začala napínat.

Ondřej nebyl schopen slova. Jen bezmocně sledoval, jak se jeho kamarádka obludně deformuje a zvětšuje. Dírou, která teď zela od její brady až k rozkroku, z ní vylezl modrošedý drak!

„Tě prsk, Greidin. To je dost, že seš tady. Kdo je tohle?“ přivítal ji Armus a ukázal na jejího společníka.

Geidin si stáhla povadlý převlek, který k sobě přilnul i její aktuální lidské oblečení a smrštil se.

„To je Ondra. Fajn borec, říkala jsem si, že mu ukážu, jak to tady u nás chodí.“ Dračice srolovala převlek do malého válečku, ne většího než skládací deštník, a hodila si ho do batůžku. „Ofrs už je tady?“ zeptala se a pověsila si batoh na křídlo.

„Jasně, jeli jsme spolu. To bude nářez! Už se těším na Krvavý skaliska. Nezdržuj se a pojď!“ popohnal Armus svou kamarádku.

Greidin mávla na Ondřeje a vyrazila dál po cestičce.