Vítejte ve dračím světě

Čumáček 2/2

Bronislavova matka si vzala prášek na uklidnění a usnula v křesle.

Andrein otec stál v zahradě a vychutnával cigaretu.

„Můžu na chvilku?“ vykouknul ze dveří druhý z mužů.

„Ale samozřejmě! Dáš si?“ nabídnul mu krabičku.

„No, já s tím přestal,“ podrbal se váhavě za uchem. „Ale dneska to asi potřebuju.“

Oba otcové pokuřovali a užívali si tu příjemnou kratochvíli.

„Máš to tu hezký. Ten klid, to je k nezaplacení. My máme v činžáku jen takovou úplně malinkatou lodžii.“

„Zahrada je práce mé ženy. To já bych se jí klidně vzdal! Sekání trávy mě ničí,“ postěžoval si Andrein otec.

„Mohl bych se tě zeptat na něco osobního?“ osmělil se Bronislavův rodič.

„Hmm?“

„Jak to, že ty nemáš žádnou ...no, takový to?“ mávnul rukou kolem obličeje.

„Myslíš animální mutaci neboli chlupy, jak tomu tady říkáme?“

„Jo!“

Andrein otec si potáhnul. „Byl jsem tenkrát pracovně mimo republiku, když došlo k tomu průšvihu. Vrátil jsem se asi měsíc na to. Takže je teď ze mě dokonalej lysák,“ pousmál se.

„Co že je z tebe?“

„Lysák. Tak chlupáči říkají těm, co nemají žádnou srst – chápej mutaci. I když ono to začíná být spíš označení postoje k chlupům. Proto mě jako lysáka nikdo nebere.“

„A jak je to s manželkou?“

„Viděl si to sám. Chytlo jí to od uší přes půlku hrudníku, až po dlaně.Tam má, naštěstí, už přechod. Jinak by měla dokonalé tygří tlapy.“

Broňkův otec znejistěl. „Tak jsem to nemyslel. Co nějaký trauma, co soužití, co ...manželský povinnosti?“

Druhý muž típnul dokouřenou cigaretu. „Z počátku z toho trochu vyšilovala, ale mě to v žádným případě nevadí. A co se toho posledního týče,“ pousmál se. „Otevřelo nám to úplně nový dimenze. Časem se mi to začalo tak líbit, až skoro lituju, že toho na sobě nemá víc.“

„Když už se tak o tom bavíme, můžu k tobě bejt upřímnej?“

„Jasně!“

„Jak koukám na tvou holku ...já tomu svímu klukovi závidím. Ta se fakt povedla!“

„Já vím.“

---

Broněk a Andrea se potkali s její matkou v předsíni.

„Tak co, už je klid?“ zeptala se Andrea.

„Jak se to vezme,“ odpověděla polotygřice a otevřela dveře do kuchyně. Tam za stolem seděla Bronislavova matka, trošku se na židli kolébala a jeden pramen vlasů jí padal přes obličej. Měla přivřené oči a vedla poněkud nesouvislý monolog: „Zvířátka …miluju! Nikdo nemůže říct, že ne,“ zašermovala prstem ve vzduchu. „Vždycky jsem chtěla mít doma pejska. Aby měl tlapičky, ouška …ocásek.“ Opřela se oběma rukama o stul, jako by se chtěla zvednout, ale nepodařilo se jí to. „Dobrá, dostali jste mě! Budu žít v útulku.“

Andrea se podívala na svou matku. „Co jí je?“

„Táta jí nalil skleničku, ale pak se ukázalo, že si vzala nějaký prášky. Snad se z toho vyspí.“

Broněk sklonil hlavu. „Já se strašně omlouvám,“ neodvážil se své budoucí tchýni ani podívat do očí. „Tohle vás musí strašně urážet a já se opravdu stydím.“

Ta ho však poplácala po rameni a usmála se. „To vůbec nemusíš, mě to nevadí. Něco podobného jsem slyšela už mnohokrát. Rozhodli jste se vydat obtížnou cestou, takže nesmíš být překvapený, že to každý nepobere.“

Bronislavova matka zaostřila svůj pohled do dveří. „Broněčku, neber si tu kočičku do postýlky. Já ti to zakazuju! Zvířátka patří do kotců.“

Broněk protočil oči v sloup. „Mami, vzpamatuj se! Děláš jen ostudu. Pojď si raději lehnout.“ Přišel blíž a chytil ji za rameno, aby jí pomohl vstát.

„Ne ne ne,“ zaprotestovala, „ nechci dostat blešky mršky!“ Najednou se ho chytila, svezla se ze židle a zůstala klečet na zemi. „Broněčku, máš alespoň trochu rád svou maminku?“ zvedla k němu oči.

„Samozřejmě,“ procedil mezi zuby.

„Tak proč si chceš vzít zrovna támhle to?!“ ukázala na Andreu. „Na kolenou tě prosím, vem si raději nějakého člověka a ne tuhle zrůdu!“

To už Andrea nevydržela. Vyběhla na ulici a práskla za sebou dveřmi. Rozběhla se, ale nijak jí to neuklidnilo. Zastavila se. Byla bezradná, nešťastná. Do očí se ji hrnuly slzy. Věděla, že s tchýní asi vycházet moc nebude, ale tohle na ni bylo moc. Sedla si na obrubník a dala hlavu do dlaní. Po tvářích se jí koulely slzy a rozmazávaly decentní malování.

„Já myslel, že zásnuby jsou veselá záležitost,“ zazněl posměšný hlas. Kde se vzal, tu se vzal, Aleš stál přímo před ní. „Čekal jsem, že budeš vysmátá jak lečo, a ty zatím řveš jako na pohřbu.“

„Dej mi sakra pokoj!“ zakřičela na něj.

„No vidíš,“ pokračoval, jako by si její výzvy ani nevšimnul, „člověk má o určitých věcech nějakou představu, a ono je to úplně naopak.“

Andrea mu však už nechtěla věnovat pozornost.

„A to jsem ti, já trouba, k těm zásnubám přinesl dárek. Koukni,“ vytáhnul cosi z kapsy.

Andreu to nezajímalo. Dál hleděla na asfalt silnice.

„Já vím, není to nic moc. Vlastně je to jen odpad. Našel jsem to ve fabrice, víš? Biokrps zlikvidovali nebo zabavili všechen biologickej materiál i záznamy, ale nábytek a zařízení vyhazovali údržbáři. Bylo toho hodně, a tak mě táta dohodil jako brigádníka. No, a když jsem vypnul jeden z chlaďáků, tak tam bylo tohle. Našel jsem to zapadlý vzadu za přepážkou.“

Andrea pomalu zvedla hlavu.

Aleš si točil v prstech malou lahvičkou. „Od té doby to mám doma v mražáku a uvažuju a uvažuju, co s tím. Počkej, jak se to jenom jmenuje?“ Naklonil hlavu a začal soustředěně studovat nápis na nálepce. „TA 10063 – X- 8TLH – 14S – P0128,“ řekl jedním dechem a zkoumavě se podíval na dívku. „Není to náhodou ten virus, kterej nám tak skvěle posloužil?“

Andrea zmateně zamrkala, ale než se rozmyslela, co má říct, Aleš pokračoval: „Už to tak asi bude. Takže, abych to dál neprotahoval, je tvůj. Ať ti přinese štěstí!“ mrknul na ni, rozmáchnul se a praštil skleničkou o zem.

---

„Tak co, ženský, jste připravený?“

„Tohle se nedá uspěchat!“ zavolala Andreina matka, aniž by otevřela dveře pokoje.

Andrea si povytáhla živůtek bílých šatů a otočila se před zrcadlem. Pak si podala ocas a zběžně si ho přejela kartáčem. Znovu se na sebe podívala. Teď to teprve bylo perfektní!

S Broňkem si říkali, že by bylo hezké mít svatbu v kostele, ale našel se jen jediný kněz, který byl ochoten takový obřad provést, a toho, na neštěstí, minulý týden srazilo auto. Tak nad tím mávli rukou a vzali za vděk radnicí. Prostředí tam taky nebylo špatné a navíc intimní, což se hodilo. Vzhledem k tomu, že město bylo stále uzavřené, nedalo se počítat s tím, že by se dostavilo mnoho svatebčanů. Ne, že by nebyli do města vpuštěni, ale velmi obtížně by se pak dostávali ven. Na jisto se počítalo jen s přítomností rodičů nevěsty, přátel a otcem ženicha. O tom, jak to bude s Bronislavovou matkou, se nevědělo.

Toho osudného dne využila, jako jedna z mála, nabídky biokorpsu a nechala se odvézt do evakuačního centra. Od toho dne ji nikdo neviděl. Bronislav se jí pokoušel několikrát navštívit, ale nenechala ho k sobě pustit. Jediný, kdo s ní tak byl ve styku byl její manžel, ale ten o jejím stavu zarytě mlčel.

„No to je dost!“ sprásknul ruce Andrein otec. „Už pojedeme pozdě,“ zalamentoval a podíval se na hodinky. Jeho žena mu však položila tlapu na prsa a usmála se: „Jsi nervózní, jako by ses měl ženit ty sám.“ V očích jí přeskočily dvě rozpustilé jiskřičky. „Raději se uklidni, nebo se splašíš a někde se zapíchneš,“ řekla a zatahala ho za parůžky, které mu vyrůstaly na temeni hlavy, hned nad dlouhýma ušima. Byly na palec silné, asi dvacet centimetrů vysoké se třemi výrůstky a Andrein otec na ně byl náležitě hrdý.

Takových, jako on, však nebylo mnoho. V nakažené oblasti se tentokrát ocitlo okolo pěti tisíc lidí. Nákaza však nepostihla zdaleka všechny, protože ti, kteří se s ní setkali už dřív, měli protilátky a novou infekci vůbec nijak nepocítili. Lysáci to však odnesli bez výjimky všichni. Bylo jasné, že lidé z biokorpsu řádili jako pominutí ve snaze zjistit, kde se nová nákaza vzala, ale nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Takže následně nikdo nic nevyšetřil.

Před síní už bylo dobře padesát lidí. Většinou Andreini bývalí spolužáci a kamarádi ze sousedství. Kdo měl čím, tak tleskal a Andreu při vystupování z auta uvítalo sborové, jééé!

Nevěsta rozdávala zářivé úsměvy, ale stále se otáčela po Broňkovi. Ten už na ni čekal ve dveřích radnice. „Ahoj, jsi nádherná!“ obhlédnul její zevnějšek.

„Taky ti to sekne,“ změřila si ho s úsměvem. Vypůjčený oblek pro něj včera přešívali i s maminkou pozdě do noci a zdálo se, že námaha se vyplatila. Rukávy byly akorát dlouhé, kolem pasu se to nenapínalo, sako netáhlo a rozparek v kalhotách mel ideální velikost. S tímhle měla Andrea velmi dobré zkušenosti, i když její štíhlý ocásek se protahoval různými otvory v oblečení lépe, než huňatý vlčí ocas, který narostl Broňkovi.

Přišli k sobě blíž a políbili se. Broňěk zavrtěl. Hnout svým novým ohonem se mu povedlo teprve před týdnem. Měl z toho ohromnou radost, ale časem se mu to začalo maličko vymykat kontrole. Ocas jako by si začal žít svým vlastním životem a pohyboval se v závislosti na jeho aktuální náladě.

„Tak, děti, na tohle budete mít dost času potom,“ přerušil je Andrein otec. „Pan místostarosta už čeká.“

„Tak to ještě chvilku vydrží,“ řekl Broněk a trošku smutně se podíval po lidech okolo.

Andrea věděla, co ho trápí. Pohladila ho po rameni. „Kde je táta?“ zeptala se.

„Ále, říkal, že zkusí přivést mamku, ale …“

Z vedlejší ulice se ozvalo skřípění pneumatik a v zápětí za skupinou svatebčanů zastavilo auto. Klaply dveře a ven vyběhnul Broňkův otec. „Jsme tady!“ zahalekal vesele a oběhnul vůz, aby otevřel dveře na místě spolujezdce.

Jeho nákaza příliš nepoznamenala. Jeho mohutná postava se jen mírně nahrbila a záda mu pokryla hustá hnědá srst, jakou mívají brtníci. Jaké změny má na sobě druhá osoba, která vystoupila z auta, se však odhadovalo obtížně. Broňěk, který oběma vyrazil vstříc, poněkud znejistěl. Druhým pasažérem byla žena v šatech s květovaným vzorem. Byl si jistý, že je to jeho matka, ale do obličeje jí neviděl, protože hlavu jí kryl velký bílý klobouk. Bronislav stanul před svými rodiči a ocas mu napětím takřka zdřevěněl. „Mami?“

Jeho matka pomalu zvedla hlavu. Andrea, která zůstala stát kousek za Broňkem, překvapením otevřela pusu.

Její nastávající tchyně se na ně dívala poněkud vystrašenýma očima, které sice byly lidské, ale patřily teď do mordy, příslušející spíše zlaté kolii.

Broňkův otec za jejími zády naznačoval, ať oba zůstanou v klidu.

„Mami?“ zopakoval Broněk. Pár vteřin mu trvalo, než se vyrovnal s novou skutečností.“Jsem strašně rád, že jsi přišla,“ vysoukal ze sebe.

Matka se plaše rozhlédla. „Já nechtěla, ale tvůj otec mě přesvědčil. Nebude vadit, že jsem tu …takhle?“

„Samozřejmě, že ne!“ vybafnul Broněk.

Matka se podívala za něj, tam co stála Andrea a sklonila hlavu. „Prosím, můžeš mi odpustit? Já nad tím poslední dva měsíce hodně přemýšlela. Chovala jsem se strašně, prosím promiň!“ Sykavky jí dělaly problémy a jak hýbala čelistí, tak jí za černými rty bylo občas vidět nažloutlé tesáky.

Andrea postoupla blíž, takže stále vedle Broňka. „Vůbec nic se nestalo!“ usmála se a podala jí ruku.

---

Po obřadu byla pro všechny připravena svatební hostina v zahradě domu nevěstiných rodičů. Všeho bylo dost, i přes trvající karanténu, protože stát prohlašoval, že postiženým pomůže, ovšem nikdo neměl nejmenší ponětí jak. Proto státní úředníci maskovali svou neschopnost alespoň masivní materiální podporou internovaných. Všichni, co byli v oblasti, s tím byli náramně spokojení, protože velmi dobře věděli, že jim žádné nebezpečí nehrozí a dosyta si užívali štědře otevřeného rohu hojnosti.

Mladí novomanželé korzovali mezi hosty a přijímali gratulace. Andrea najednou zatahala Broňka za rukáv. „Mohl bys mě na chvilku omluvit. Musím něco vyřídit.“

Prošla přerostlým křovím, které v zadní části jejich zahrady tvořilo zanedbané loubí. Musela přitom zvednout dlouhou sukni, aby se jí nezachytila o větvičky.

Na staré, napůl rozpadlé zdi, tu ve stínu seděl Aleš. Jednu nohu měl pokrčenou a křídla rozložená za zády. Pozoroval Andreu zpod přivřených víček a usmíval se. „Tak co, šťastná?“ zeptal se.

Andrea pustila sukni. „Už jsem měla strach, že nepřijdeš.“

„Hromadné oslavy nejsou nic pro mě.“

„Jen se nedělej, nebýt tebe, tak žádná oslava nebyla,“ naklonila hlavu a usmála se na něj. „Mohl bys na chvíli seskočit z výšin. Něco pro tebe mám.“

Aleš nadzvednul jedno obočí a povzdechnul si. Ale vstal a seskočil ze zdi. Andrea ho v tu chvíli objala kolem krku a políbila na tvář. „Děkuju,“ řekla.

„Rádo se stalo,“ pousmál se. „Ale v pravdě, chtěl jsem mnohem víc, než jednu pusu. Zdá se, že ten lysák mě předběhnul.“

„Už není lysák,“ uculila se.

„No jo,“ řekl smířlivě. „Sluší mu to. Vypadáte spolu jako …“

Andrea nakrčila nos a zvedla výhružně prst. „Varuju tě! Neříkej to!“

Aleš mávnul přezíravě rukou. „Stejně si to všichni myslí. Jste jako pejsek a kočička a to už vám nikdo neodpáře!“

KONEC