Vítejte ve dračím světě

Čumáček 1/2

„Ahoj mami,“ pozdravil, když nakouknul do kuchyně.

Dáma, poněkud subtilní tělesné stavby, vzhlédla od žehlícího prkna. „Ahoj,“ odpověděla a moment zaváhala, jako by ještě na něco čekala. „Andreika s tebou dnes není?“

„Ne, má nějaký prodloužený cvika, nebo co.“

Jeho matka přeložila tričko a odložila žehličku na odstavnou mřížku. „Broňěčku, mohl bys na chvíli?“

Broněk už měl nakročeno do svého pokoje, ale otočil se a vrátil do kuchyně. „Jasně,“ usmál se.

Matka mu oplatila podobně, ale její úsměv byl viditelně neupřímný. Pohladila prkno a rozvážně se podívala po místnosti. „Víš, od včerejška přemýšlím o tom tvém rozhodnutí,“ zvedla oči a spytavě se na něj podívala. „Nechceš si to ještě jednou důkladně rozmyslet?“

Bronislav si sednul ke stolu a blahosklonně se na matinku usmál. „Rozmýšleli jsme si to dost dlouho a stejně to nemůžu vzít zpátky, ani kdybych chtěl. A já nechci!“

Jeho matka si povzdechla, vytáhla z hromady prádla další kousek a zvedla žehličku. „Víš, já ti rozumím. Andrea je atraktivní a rozhodně neobyčejná. Chápu, že tě to přitahuje, ale myslíš si, že to stačí? Vždycky jsem si představovala, že si najdeš nějaké šikovné děvče, abyste měli hezký vztah a mohli založit rodinu. Jenže Andrea mi prostě nesedí.“

Teď už se Bronislav zamračil. „Nemohl jsem si nevšimnout, že ji nemáš ráda, ale přiznám se, že pořád nechápu proč. Vysvětli mi to! Ale prosím tě, nepleť do toho mateřské instinkty a podobně.“

Matka hodila do koše další složený kus prádla. „Jsou to drobnosti, spousty maličkostí, kterých ty si vůbec nevšimneš, ale já je vidím.“

„Můžeš být konkrétnější?“

„Například má strašnou spotřebu šampónu.“

Broněk zavrtěl hlavou. „To je snad její věc. Kupuje si ho sama.“

„A od té doby, co tu bydlí, se strašně ucpává odpad ve vaně!“

„To je nesmysl,“ frknul. „Odpad nikdy neodtíkal líp. Náhodou vím, že je na to náramě opatrná a čistí ho co čtrnáct dní. Vzpomínám si, že dokud tu nebyla, tak my to dělali maximálně jednou do roka.“

Matka pokrčila nos a zvýšila hlas. „Líná! Všude po bytě narážím na ty její chlupy. To popřít nemůžeš.“

„No to možná jo, ale s tím nic nenadělá. V tomhle období prostě mění srst. Ale dělá co může, aby se to nestávalo. Dvakrát denně to vyčesává a ...“

„A ta odporná věc! Jak ji vystavuje!“ otřásla se matka odporem. Vztekle vytáhla z hormady další kousek prádla. Zůstala na něj však jen nevěřícně zírat. „No prosím! Už mi cpe do prádla i ty svoje odporný kalhotky!“ zamávala zmíněným kusem intimního prádla svému synovi před nosem.

Byly to bílé bokovky, které se od běžných dámských slipů lišily jen hlubokým rozparkem a dvěma tkaničkami v místě, kam se do nich ukládal zadeček.

Broněk je vytrhnul své matce z ruky. „Asi se zachytily někde v pračce, určitě ti je tam nedala schválně.“ Zmuchlal je a strčil do kapsy. „Takže abych to shrnul, vadí ti její ocásek. Mám pravdu?“

Žena praštila žehličkou. „Je to odporné! Neumíš si představit, jaké to je, když jdu nakupovat a musím čelit zvědavým pohledům sousedů.“

„Někdo ti něco řekl?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, ale úplně to slyším: To je ta, co bude mít v rodině opici!“ znova se obrátila k němu. „Broněčku, řekni mi, proč s tím nechce nic udělat? Můj spolužák je plastický chirurg. Už jsem s ním o tom mluvila, je to zákrok na půl hodinky a je to.“

„Mami,“ přerušil ji rázně. „Už ti sama vysvětlovala, proč to nejde. A navíc, je to její součást. To, že po ní chceš, aby si to dala uříznout, je stejné, jako by táta po tobě chtěl, aby sis dala depilovat vlasy, nebo zmenšit nos.“ Vstal a zamířil ven z kuchyně. Ve dveřích se ještě otočil. „Navíc si jí nebudeš brát ty, ale já. A já bych jí miloval, i kdyby měla chobot!“

---

„Ahoj miláčku.“

Andrea nechala na zem spadnout svou těžkou tašku a zanadávala: „Sakra, nechtěla jsem tě probudit!“ Přiklekla k posteli, kde ležel v malé hromádce skript a poznámek. Její vlasy ho polechtaly na tváři. „Myslela jsem, že chodím tiše,“ dodala omluvně.

Políbili se.

„Našlapuješ jako kočka. Probudila mě tvoje vůně,“ zasmál se. „Ale to je dobře! Chtěl jsem se učit, jenže jak to otevřu, okamžitě usínám.“ Posadil se, přitáhnul si ji blíž a pohladil ji po zádech.

Líbila se mu. Líbila se mu hned od prvního okamžiku, co ji uviděl. Přišla k nim tenkrát na inzerát, kde nabízeli studentský podnájem. Jeho rodiče zrovna nebyli doma a tak ji ukázal připravený pokoj a vysvětlil podmínky, za kterých tu může zůstat.

Byl zvyklý na podnájemníky. Některé ignoroval, s některými si rozuměl. Většinou se nezdrželi déle, než dva semestry. Ale protože o ubytování byla trvalá nouze, jejich byt nezůstal dlouho prázdný. Dalo by se říct, že byli neodmyslitelnou součástí jejich domácnosti. Ovšem u téhle dívky to bylo jiné. Zdála se být jako z jiného světa. Vysoká, štíhlá s dlouhými světlými vlasy. Rozhodná a sebejistá, ale přitom usměvavá a nesmírně milá. Doslova ho uchvátila. U jejího ocasu se nejdřív domníval, že jde o neobvyklý oděvní doplněk, když však zjistil, že je živý, jeho zájem to nabudilo ještě víc.

Andrea se protáhla. „Páni, dneska to byl strašnej den. V aule bylo hrozný vedro a nešlo tam vyvětrat. Jestli lehnu, tak okamžitě usnu.“

„Já si tě klidně proberu,“ zazubil se a povytáhnul jí tričko. Trošku mu s tím pomohla a vklouzla za ním do postele, kde si lehla na břicho a podložila si bradu rukama. Když ji poškrábal na rameni, zavrněla.

Prstem jí odhrnul vlasy bokem a sjel kousek po páteři. Kůži na šíji měla hladkou a vláčnou, ovšem v místě, kde byla spona podprsenky, jí začínaly růst drobné chloupky, které směrem dolů nabíraly na hustotě i délce. V polovině zad tak měla už dokonalý kožíšek světlý, jako její vlasy. Končil jí až na zadečku, ale to už nebylo vidět, protože v pase ho přetínal lem upnuté minisukně, která jí až k zešílení nádherně vykreslovala dvě pravidelné obliny. Mezi nimi se, z pečlivě obšitého rozparku, zvedal ocásek. Byl skoro tři čtvrtě metru dlouhý, hustě porostlý srstí a konec se mu většinou elegantně stáčel vzhůru.

Broněk si lehnul na bok a podepřel si hlavu. Když ji rukou přejel po zádech, v srsti jí to zapraštělo drobnými výboj statické elektřiny. „Chceš vykartáčovat,“ zeptal se.

Posadila se a odhodila vlasy z čela. „Dneska si to udělám raději sama.“ Najednou se tvářila vážně. Vstala, ze skříně sebrala hustý kartáč a začala si jím vyčesávat konec ohonu. Chytala přitom pečlivě do druhé ruky všechny uvolněné chloupky. Počínala si přitom jaksi nervózně.

Broněk si povzdechnul. Počínající odpolední pohoda, která mohla skončit velmi romanticky, byla ta tam.

„Stalo se něco?“ zeptal se

„Ale, asi nic. Jen ...tvoje máti se dneska tvářila nějak divně.“ Nechtěla Broňkovi říct, že na ni místo pozdravu div nezavrčela a nerozbila ji i o hlavu první věc, co měla po ruce.

Psychologii ve škole teprve načali, ale přesto už dobře věděla, že se za žádných okolností nesmí stavět mezi svého partnera a jeho matku. To zahrnovalo i to, že si na ni nebude stěžovat. Ať už je jakákoliv.

Andrea s ní vlastně nevycházela nijak špatně. Dokud zde byla jako obyčejný podnájemník, brala ji Bronislavova matka jako jakéhokoliv jiného člověka. Ale od okamžiku, kdy začala chodit s jejím synem, její přístup ochladnul. A po včerejším oznámení to vypadalo, že jí začala upřímně nenávidět.

„Je trošku nervózní. Myslí si, že je to moc brzy,“ pokrčil Bronislav rameny. „Nějaká cizí ženská se jí pokouší ukrást jejího jediného synáčka, tak se nediv,“ usmál se.

„To je všechno?“ Andrea vytáhla z hřebene hrst chlupů a mrskla ocasem. „Není v tom spíš tohle?“ pohodila hlavou dozadu a vyhodila chuchvalec do koše.

Broňěk se zadíval do země. Znali se sotva rok, ale i tak Andrea dokázala bezpečně odhalit, kdy se jí snažil něco nalhat nebo jen zatajit.

„Máš pravdu, je z toho taková rozpačitá. Ale neboj, já si myslím, že až příští týden navštívíme tvoje rodiče, tak se to urovná. Uvidíš!“

Andrea si zase přisedla na postel, složila ruce do klína a položila mu hlavu na rameno. „Jen aby,“ vzdychla. Ona sama si byla vědoma, že tam bude muset vyřešit taky pár otevřených věcí.

---

Broňkův otec se sotva dokázal soustředit na řízení. Jel pomalu a každou chvíli otáčel hlavu po lidech na chodníku. „Kolik tady ve městě vlastně žije lidí?“zeptal se.

„Jedenáct tisíc. Chlupatých je tu pak okolo dvou a půl,“ odpověděla Andrea i na druhou část otázky, která zůstala nevyřčena. „Přesné číslo neznám, protože pomalu dorůstá druhá generace.“

Seděli spolu s Broňkem na zadním sedadle, ovšem jeho matka mezi ně napěchovala nejrůznější krámy a dary, takže na sebe sotva viděli.

„Prosím tě dávej pozor, kam jedeš!“ utrhla se na svého muže.

„Promiň, šel tam takovej kluk a měl rypáček.“

Návštěva byla samozřejmě ohlášená, takže uvítání proběhlo hned před domem Andreiných rodičů. Všichni byli samozřejmě zvědaví, jak budou vypadat ti druzí, ale ze strany rodičů snoubence byla zvědavost přece jen větší. O městě zvířátek, jak se tomuto místu přezdívalo, putovalo mezi lidmi mnoho fám a fantastických historek, takže se tomu nedalo moc divit. Tvářili se jakoby nic, ale mezi společenskými úsměvy a zdravicemi po očku sledovali své protějšky.

Zatím co Andrein otec na sobě neměl žádné neobvyklé anomálie, její matka upoutala na první pohled licousy dlouhé bílé srsti, které jí rostly po stranách krku.

Všichni se tedy představili. Bronislavova matka se sice usmívala poněkud křečovitě, ale držela se. Když však měla stisknout ruku mamince budoucí nevěsty, zůstala jen vytřeštěně hledět na nabízenou končetinu. Byla totiž až po rameno porostlá zrzavými chlupy s černým tygrováním a na ruce měla krátké křivé prsty ukončené ostrými, černými nehty. Spíš než lidskou ruku to připomínalo tlapu.

„Ne, to ne!“ zaječela a chytila se za hlavu. „Broňečku, proboha tě prosím, jestli máš ke mně alespoň kousek úcty, pojeďme pryč! Přece nechceš žít s takovými zrůdami!?“

Její manžel ji chytil za paži a podepřel ji. „Uklidni se! Co si o tobě pomyslí?“

„Oni? Co si oni pomyslí? To je mi srdečně jedno!“ ječela. „Nezůstanu tady ani minutu. Úplně cítím, jak do mě ta nákaza leze taky. Chci pryč!“

Andreina matka stála ve dveřích a s jistou dávkou hrdosti a opovržení sledovala počínání své budoucí příbuzné. Slova se ujal Andrein otec: „Milostivá, ujišťuji vás, že nakazit se tady můžete tak maximálně rýmou. K té nehodě došlo před šesti lety a od té doby nehrozí absolutně žádné nebezpečí. Pojďte raději dovnitř a promluvíme si o tom.“

Andrea zatahala Broňka za rukáv: „Prosím tě, pojď pryč. Mně se z toho dělá zle.“ Kývla na svou matku a vyrazila pryč.

Šli ulicí a drželi se za ruce. Andree se začalo ulevovat. Byla ráda, že je s Broňkem a navíc doma. Rozhodla se, že mu ukáže svá oblíbená místa. Prošli zrovna kolem otevřeného průchodu do jednoho ze starších domů, když se odtud ozval posměšný hlas: „Vítej doma, Dred!“

Andrea sebou trhla a otočila se. V otevřených vratech stál opřený Aleš. Byl oblečený celý ve své oblíbené černé barvě a křídla se za ním rýsovala jako obrovský rozevlátý plášť. „Na procházce po zoologické?“

Broňek byl jeho zjevem dokonale zaskočen, takže se zmohl jen na přihlouplý úsměv a nejistý pozdrav: „A ...ahoj.“ Když se konečně vzpamatoval, obrátil se na Andreu: „Nepředstavíš nás?“

Andrea zkroutila pusu a přivřela oči. „Jasně, tohle je Aleš alias Myo a je to zákeřnej hajzl, od kterýho je lepší držet se dál.“

Ale Myo se ušklíbnul: „A taky tvor, kterej ho předběhnul,“ ukázal na Bronislava.

Andrea mrskla ocasem. „Tohle nehodlám poslouchat. Jdeme pryč!“ zvedla hrdě hlavu.

Myo ji však zastoupil cestu. „Když jsem zaslechnul, že se chceš stát lysáckou paničkou, tak jsem si řek, že se na toho krasavce musím jít podívat. Znáš mě, jsem zvědavec.“

„Tak ses podíval a teď můžeš letět svou cestou!“

Myo s despektem pohlédnul na Broňka. „No, musím říct, že když už ses rozhodla zradit náš rod, tak sis mohl vybrat někoho lepšího.“

„Zradit rod?!“ vyprskla Andrea. „Dovol, abych se zasmála. Ha ha ha.“ Vycenila zuby a zapíchal Myovi prst do prsou. „Pokud mluvíš o zradě, tak si nejdřív uvědom, kdo zahnul s tou ...s tou kozou!“

Myo trochu ochladl. „Tohle jsem ti už vysvětloval,“ namítnul dotčeně. „Nebyl to důvod, aby si mě kvůli tomu opouštěla.“

„No to je perfektní!“ vybuchla Andrea a šermovala přitom výhružně ocasem. „Tak pán si vyrazí na ...,“ mávla rukou směrem k jeho křídlům, „na zálety a pak očekává, že to budu jen tak snášet. A to vysvětlení? Pche! Prej, probuzený zvířecí pudy, nemůžu s tím nic dělat, je to silnější než já. Hele, fajn, já to chápu, ale už mě s tím neotravuj a jdi si obluzovat tu svoji rohatou buchtu!“

Myo ji v klidu vyslechnul až do konce. A když už se zdálo, že nemá co dodat, řekl: „Dred, odbočuješ od tématu. Nechceš si připustit, že lidi tam venku tě nikdy nepřijmou.“

V tu chvíli kolem trojice projela velká bílá dodávka s tónovanými skly a logem tří zkřížených červených půlměsíců. Myo pohodil hlavou. „Vidíš, biocorps! Pořád jsou tady, pořád hlídají. Když se nám to stalo, tak jsme byli všem ukradení. Teď, když je dávno po všem, tak by se mohli přetrhnout, ale ve skutečnosti by nejraději okolo postavili ostnatý dráty a nechali nás řízeně pochcípat. Takovej mají lysáci strach z chlupů! Stejně jako tvoje nastávající tchyně.“

„Koukám, že ti nic neunikne,“ zamračila se Andrea.

„Netopýři mají dobrej sluch,“ odpověděl samolibě. „Navíc ta ženská ječela tak, že to musela slyšet celá čtvrť.“

„Víš co, přestaň strkat šňupák do mejch problémů, ano?“ řekla výhružně Andrea a podívala se mu přímo do očí. „Nezapomeň, že netopýr je tak trochu myš!“

„Pokud vím, tak ti narostl kočičí ocas, ne zuby,“ opáčil Myo.

„Tak ti opatřím WNS* a uvidíš ten mazec!“ Chytila přepadlého Broňka za ruku a vlekal ho pryč.

Myo se za nimi díval, dokud nezabočili za roh. Jeho samolibý výraz byl najednou pryč. Smutně si povzdechnul, roztáhnul křídla a vzlétnul.

(*) WNS neboli syndrom bílého nosu je mykotické onemocnění decimující kolonie netopýrů na Americkém kontinentě.