Vítejte ve dračím světě

Třetí kapitola

Hlas z prázdnoty

Když se Jana druhý den probudila, cítila se podivně lehká a odpočatá. Těšila se na holky a na Samanthu. Najednou se někde ozval úpěnlivý, toužebný hlas, který ji volal. Zamračeně se rozhlédla. Kdo ji mohl volat? Asi se jí něco zdálo. Určitě se jí něco zdálo. Po několika minutách by na hlas nejspíš zapomněla… Kdyby se neozval znovu, mnohem hlasitěji. Jana prudce otevřela okno dokořán a popuzeně se rozhlédla. Nikde nikdo. Venku bylo téměř hrobové ticho. Jenže ten hlas se ozval znovu. Pak jí to došlo. Ten proklatý hlas ji nevolal nějakými konkrétními slovy, ale cítila nutkání někam jít… Jít za tím hlasem. Háček byl v tom, že ten hlas zněl z její hlavy.

***

Potom byla Jana mimo. Kvůli onomu hlasu se nedokázala na nic soustředit. Byl neodbytnější než komár a Jana měla pocit, jako by byl červ, který se jí zarýval hluboko do mozku. Dohánělo ji to k šílenství – jakkoli se na hlas snažila zapomenout, vždycky tam hluboko v její mysli byl a ničil ji. Chtěla mu uniknout, ale nedokázala to.

Celý den kolem ní plynul jako v mlze. Jen stěží vnímala Elsu, která jí máchala rukou před obličejem, aby se vzpamatovala, a vzdáleně slyšela učitelku: „Sofie, Aloisie, odveďte Janu domů a zavolejte její matce. Dávejte pozor, aby neztratila vědomí. Pokud bude zvracet, nijak jí v tom nebraňte.“ V okamžiku, kdy ji její kamarádky podepřely a zvedly, zatočil se s ní svět. Během cesty domů vnímala každou buňku v těle, každou krvinku, která probíhala v jejích žilách, cítila srdce, jak tluče stále pomaleji, a každý impuls, který dorazil do jejího mozku a do všech těch pocitů ji volal hlas. Cítila, jak se potí, a slyšela se, jak křičí o pomoc. Každá minuta byla jako hodina nekonečného mučení. Ale nemohla s tím udělat nic. Vůbec nic. Alespoň do té chvíle, kdy ztratila vědomí a svět se propadl do milosrdné temnoty, která ji doslova pohladila na duši… Ne na dlouho.