Vítejte ve dračím světě

Čtvrtá kapitola

Sen, který zanechává jizvy

Viděla něco, co bylo příliš podobné světlu na konci tunelu. Viděla před sebou obrovskou světelnou kouli, která bíle žhnula a ona… šla? letěla? přímo do středu koule. Cítila, jak hlas v její mysli stále polevuje, ale neutichal. Zanořila se do oné světelné koule. Dopadla měkce na trávu, jež ji pohladila po tváři. Do nosu jí vnikala vůně, kterou v životě necítila, něco mezi levandulí a meduňkou a slyšela nadpřirozeně krásný ptačí zpěv. Jsem mrtvá? Rychle vstala a rozhlížela se. Všude byla krásná zeleň a asi kilometr od ní se hrdě tyčily zubatě a nebezpečně vyhlížející skály obklopené džunglí. Jana si nepřála nic jiného než dojít právě k nim a prozkoumat je. Pokud jsem mrtvá, stejně se mi tam nic nestane, a pokud je to sen, tak se probudím, pomyslela si s úsměvem. Na to, jak jí bylo před několika okamžiky, se teď cítila naprosto skvěle a energicky vyrazila měkkou vysokou trávou směrem ke skalám. Během cesty si všímala svého oblečení. Měla na sobě temně zelenou tuniku a úzké černé kalhoty s koženým hnědým opaskem a vysoké šněrovací boty, které jí sahaly těsně pod kolena a barvou ladily k opasku. Nejzvláštnější ovšem byl materiál, ze kterého byla tunika udělaná. Látka byla vzdušná, hebká a neuvěřitelně měkká. Ze stejné, ale hrubší látky byly i kalhoty. Přestala zkoumat oděv a rozhlížela se kolem.

Stromy nepřipomínaly žádné, které znala a občas se kolem ní mihlo nějaké zvíře. Viděla tu úplně obyčejná stvořeníčka, například šedé myšky, které se jí z nějakého záhadného důvodu vůbec nebály, ale občas i zvíře, které viděla úplně poprvé v životě – tmavomodrou ještěrku s nádhernými třpytivě stříbrnými pruhy, drobnou šedou šelmičku s vychrtlou postavou úžasně hustým chlupatým ocasem, větším, než mají veverky nebo ptáka, co vypadal jako uhlově černý blboun nejapný. Tím, že se divila každému centimetru čtverečnímu tady, ani nezaznamenala, že plynule přešla džunglí až do skal. A pak tvrdě dopadla na nos, jak o něco zakopla, a hlas, který se jí do té doby vytrvale ozýval v hlavě, teď jakoby ostře vykviknul. Jana se zvedla a zkoumala věc, která mohla za její pád. Nejprve to vypadala jako hromada balvanů, prorostlých trávou – takových, kterých bylo ve skalách spousty, ale její pozornost přilákal jeden z balvanů na hromadě. Oproti nudné šedi všech ostatních tento tlumeně zlatě zářil a jeho povrch byl protkaný bílými nitkami.

Jana se k němu pomalu blížila jako šelma ke kořisti a potom se ho váhavě dotkla, aby ho vzápětí opatrně vzala do náruče. Byl mnohem lehčí než čekala, vzhledem k tomu, že nebyl větší než průměrná krabice od bot.

Tiše ho zkoumala. Jakoby zazářil v místech, kterých se dotkla. Pak se kámen sám od sebe zatřásl. A pak znovu a znovu, nakonec pronikavě vypískl tak, že se Jana vyděsila, pustila pochybný kámen na zem a uskočila asi metr od něj. Vypadalo to, že po dopadu prasknul… možná by si to i myslela, kdyby se s pronikavým pískotem prasklina nerozšířila do poloviny kamene. Jeden z kousků odpadl a za ním další a další, jako by do kamene něco vztekle naráželo. Jana ohromeně sledovala, jak z otvoru vykukovala drobná zlatá hlavička s trny přes čenich až po čelo, za kterým ono zvíře mělo dva dlouhé, štíhlé růžky. Zvířátko otočilo hlavu Janiným směrem a otevřelo tlamičku s výmluvným výrazem: „Tak mi konečně pomož!“ ale Jana nebyla schopná udělat ani krok. Zvíře ještě chvíli zápolilo se zlatou skořápkou, až z ní nakonec vyklouzlo celé a Jana zalapala po dechu. Protože zvíře, které ze sebe olizovalo lepkavou tekutinu a zbytky skořápky, bylo maličké zlaté dráče.

***

Dráče Janu probodávalo pohledem a pomalu se sunulo směrem k ní, ale vzhledem ke krátkým nožičkám, velké hlavě a hlavně díky obrovským křídlům při chůzi funělo jako Janina tlustá učitelka angličtiny, což u Jany vyvolalo smích, který se snažila zamaskovat, ale dráče ji stejně slyšelo, zvedlo hlavu a vydalo tiché „Vrrrk?“. To už bylo na Janu moc a rozesmála se na celé kolo. Mezitím však dráče dorazilo až k ní a nejdřív ji zvědavě šťouchla do ruky, a následně ji stejně zvědavě kouslo. „Au, ty malá mrcho!“ vyjekla Jana a rychle ucukla s rukou. Dráče jí ale stejně nalezlo do klína a s nevinným výrazem ve zlatých očích jí olízlo krev z rány. Jana se usmála a pohladila jej po hlavě. „Aspoň že se umíš omluvit“ zavrtěla hlavou. „Asi máš hlad, co?“ zeptala se ho. Odpověď byla jednoznačné „vrrk!“. No jo, ale kde takové maso sehnat, když neuměla lovit. „Vydrž!“ přikázala dráčeti a začala vyrábět opravdu hodně provizorní kopí. Našla si sice ne moc dlouhý, ale celkem rovný silný klacek. Jeden konec omlátila o kámen tak, že se na něm vytvořila asi deseticentimetrová podélná prasklina, do které zarazila ostrý úlomek dračí skořápky. Výsledek sice nic moc, ale snad s tím něco zapíchne.

Zdvihla dráče a položila si ho na rameno. „Tak jdeme“ oznámila mu. Ušli několik desítek metrů, než dorazili na louku, ze které Jana do skal přišla. S kopím v ruce se rozhlížela kolem sebe a hledala cokoliv, co by prozrazovalo přítomnost, ale všechno bylo příliš rychlé.

Konečně narazila na ptáka s barevným peřím, který byl o trochu menší než slepice a který měl zjevně zlomené křídlo. Než si Jana uvědomila, co vlastně dělá, pták skončil s kopím zabodnutým v zádech. Jana se pomalu sehnula ke kořisti. Kdoví, co to teď zabila. Možná že to byla samice a někde měla kuřata. Nebo se mu křídlo začalo hojit a teď mu vzala šanci na přežití. Dráče jí však zlehka zarylo drápky do ramene, seskočilo z jejího ramene a žalostně otevřelo tlamičku, což Janě připomnělo potravní řetězec.

Vzhledem k tomu, že věděla jen o jednom místě, kde najde spoustu masa, skořápkou rozřezala kůži na ptákově hrudi, pod kterou se leskla zakrvácená sedací kost. Jana ji vší silou vypáčila z hrudi a našla to, co potřebovala – dva svaly, které jsou známé jako kuřecí prsa. Ty s pomocí skořápky vykrojila (přesněji řečeno vypižlala) z hrudi a odhalila odporné vnitřnosti, ze kterých se jí zvednul žaludek. Rychle ptáka otočila tak, aby to neviděla a prsa rozřízla na několik kusů tak, aby je dráček byl schopný vzít do tlamičky a spolknout.

Při prvním soustu jí málem ukousl prsty, Jana cítila, jak ostré zoubky sjely po nehtech a zanechaly na nich hlubokou brázdu. Postupně dráče nakrmila a nestačila se divit, kolik masa se do jeho malého bříška vejde. Nasycené dráče pohladila po hlavičce a slyšela, jak spokojeně zavrnělo. Bude potřebovat jméno, napadlo ji. Natáhla se na měkký trávník a vzpomínala na dračí jména, o kterých četla: Šmak – ale to byl jednak zlý drak a jednak se jí to jméno nelíbilo, Mráček – to bylo brutálně dětinské, Aithvithr – ten byl pro změnu rudý, Oheň – to jí přišlo pro draka příliš neelegantní… nakonec to vzdala.

Aby si zlepšila náladu, začala si potichu zpívat písničku Don’t worry be happy. Drak ji pozorně poslouchal a nakláněl hlavičku do strany. Třetí sloku už začal vrkat spolu s Janou a hýbal do taktu křidýlky, což vypadalo nesmírně komicky. Nakonec spolu s dráčetem projeli obrovskou zásobu písniček, od Karla Gotta po Lady Gagu, a loukou zněl zpěv a smích dívky a jejího draka.

***

Jana otevřela oči a zamrkala, protože její pokoj byl zalitý jasným slunečním světlem. Před očima se jí neustále přehrával sen, který měla. Vzpomínala na malé zlaté dráče a bylo jí strašně líto, že už ho nikdy nepotká. Přejela si prstem po nehtu, do kterého jí dráče zoubkem vyrylo brázdu. Nervózně po něm přejela ještě jednou, protože brázda tam stále byla. Vymrštila se na posteli a rychle se podívala na místo, kde ji dráče při prvním setkáním kouslo. Na místě byly jasně znatelné otisky drobných zoubků. Divné, pomyslela si.

Na lampičce nad postelí uviděla nalepené dva vzkazy. První byl napsaný mamčiným písmem:

Zlatíčko, doufám, že se ti nic nestalo. Až se probereš, napiš mi zprávu na mobil, ještě jsme s taťkou v práci. Doma bude Patrik, ví, co a jak. Pusu, M+T.

Ten druhý byl od jejího bratra a vůbec ne tak jemný jako od rodičů:

Mrtvolo, až se probereš, najdeš mě v kuchyni. Ty jsi ochutnávala marjánku?:)

Fakt vtipný, pomyslela si Jana a vypotácela se z postele a zamířila do kuchyně. Patrik tam samozřejmě nebyl, ale to jí bylo jedno. Na talířku byla její svačina. Široce se usmála, ale úsměv jí povadl, když se podívala do rohlíku a viděla, že je bohatě obložený šunkou. „Já toho blbce uškrtím!“ zavrčela do ztichlé kuchyně. Vztekle odstrčila rohlík stranou a udělala si svůj, s marmeládou.

„Vidím, že už ti je dobře“ ozvalo se za ní. Otočila se. Ve dveřích stál její bratr a v ruce měl mobil. „Jo“ zavrčela a podala mu rohlík se šunkou. „Tohle si sežer“ dodala. „Díky“ zahuhlal Patrik s plnou pusou. Pak polknul a zadíval se na Janu. Tiše se zeptal: „Jo a Jani?“

„No?“

„Můžeš mi vysvětlit jednu – ne, dvě věci? Proč máš blond vlasy a žluté oči?“