Vítejte ve dračím světě

Šestá kapitola

Plynule elfsky

„Jani! Co máš k obědu? Předžvejkaný masíčko?“ Sofie si k Janě a Samantě přisedla a chirurgicky zkoumala vepřové. Nakonec pitvání tlustých částí masa vzdala a zvedla hlavu. Rozhlédla se po jídelně, ale od jednoho stolu rychle odvrátila zrak.

„No fuj, podívej se, co ti debilové zase dělají…“ Jana upřela pohled do místa, na které ji Sofie upozornila. U stolu seděli její dva kamarádi, se kterýma se znala úplně od mala, Max a Michal, a zaujatě míchali bramborovou kaši s řepovým salátem a Michal právě do směsi přiléval džus. Max si všimnul, jak na ně Jana nepokrytě zírá, a široce se na Janu zazubil. „Děláme lektvar lásky,“ houkl na ni. Ta však jen s úsměvem zavrtěla hlavou. V očích mnoha byli ti dva naprostí idioti, ale bydleli kousek od Jany a s Janou se oba skamarádili už ve dvou letech. Navíc s nima byla sranda.

„Hele, ty s nima máš něco společného? zeptala se Samantha. „Chovají se dost nechutně,“ dodala.

„Jo, jsou trochu mimoni, ale je s nima fakt sranda. Znám se s nimi už od mala, oba bydlí kousek ode mě. Ten v černém triku je Max, v modrém Michal.“

Sofii přelétl přes rty úšklebek. „Jo, tady Jana si s klukama moc dobře rozumí.“ protáhla. „Třeba s Martinem ses už seznámila? Ten býval Janina velká láska. Rozchod Romea a Ju…“ Nedořekla, protože jí Jana přitiskla dlaň na pusu a dala jí uražený pohlavek.

„No dovol, vždyť je to pravda…“mumlala si uraženě pro sebe, když už ji Jana pustila, a mezitím se Samantha svíjela smíchy.

Po pár minutách Janě ale stejně nedala pokoj. „To máme Martina, Michlala, Maxe.. Samé M, ti Janě připadají sexy… No a samozřejmě Petr, P snad Janě konečně přinese štěstí…“ Mezi těmito slovy hbitě uhýbala Janině ruce. „No, nicméně Martina má ráda pořád, takže v tom má trochu zmatek…“rýpala si pořád. Jana teď byla rudá jako rajče. „Nech toho!“ okřikla ji. Teprve potom jí došlo, že budí pozornost a zmlkla. Jeden z učitelů si jí však všiml a pohlédl na ni se zdviženým obočím. Jana rychle nabrala bramborovou kaši na vidličku a nenápadně kopla Sofii pod stolem.

„Au!“ sykla. „To mám za to, že říkám pravdu. Život je svině, co myslíš, Samanti?“

Samantha však smíchy nemohla popadnout dech, a tak nic neřekla. Jana si však pomyslela, že Sofie má přece jen pravdu. Život je svině.

***

Když Jana ve tři hodiny zadýchaně dorazila ke škole, kde měly se Samanthou sraz, její kamarádka tam na ni čekala. Samantin dům byl od školy celkem daleko, asi 10 minut cesty, ale pohled na něj stál za to. Byla to krásná stará budova, obrostlá břečťanem a se zahradou, ve které tráva dosahovala asi jeden metr. Jana takovéto domy milovala.

„Máte moc hezký dům,“ prohodila směrem k Samantě. Samantha se na ni usmála, otevřela dveře a pozvala ji dovnitř. Vedla ji po dlouhé chodbě až do jejího pokojíčku. Její pokojík Janě připadal vyloženě krásný. Bylo jasně znát, že si ho Samantha zařizovala sama. Pod oknem stál obrovský starožitný stůl, na kterém se válely skicáky, popsané papíry, učebnice a tužky. Vedle na stěně byla polička, na které byly položené fantasy knížky, sošky koček, dráčků a sbírka polodrahokamů. Postel v pokoji neměla, místo ní měla matraci a na ní nakupenou hromadu polštářů, dek a plyšáků. Nad matrací byla přilepená lampička, na které se houpal velký lapač snů. Uprostřed postele se válela drobná černá kočka. Jana ji podrbala za uchem a kočka spokojeně zapředla. „Jak se jmenuje?“ zeptala se Samanthy.

„Yami,“ odpověděla jí. „Kdysi jsem se jako samouk učila japonsky a yami znamená tma. Jo a normální postel ještě nemám proto, že v tomhle baráku byla jenom jedna a zatím nejsou peníze,“ dodala.

„Chápu.“

„No a teď mi řekni, proč si takto zežloutla. Chci vědět podrobnosti,“ vybídla Janu.

Jana svěsila ramena a trochu vyčítavě se na Samanthu podívala. „Pokoušela jsem se ti to vysvětlit už několikrát ve škole. Jaksi mě nikdo neposlouchal.“

„No tak mluv teď.“

„Ach jo. Začalo to asi tak, že se mi udělalo zle. Od rána jsem jako nějaký blázen slyšela hlas, který mě pořád volal. Proto jsem asi byla mimo. Vím, že jste mě se Sofií dovedly domů, dál nic. Asi jsem spadla do bezvědomí nebo něco takového, ale viděla jsem něco jako světlo na konci tunelu a pak jsem skončila v nějaké divné zemi. Pamatuju si úplně všechno. Vůni, to, jak tam zpívali ptáci, prostě všechno. Kousek od toho místa jsem viděla velké šedé zubaté hory. Něco mi říkalo, že do těch hor mám jít. Za chvíli jsem do nich dorazila a zakopla jsem o hromadu šutrů. Jeden z těch kamenů byl krásně zlatý. Vzala jsem ho do ruky a ten kámen prasknul… a vylíhnul se z něj drak. Měl hlad, tak jsem mu zapíchla nějakého ptáka. Sežral to maso během chvilky, málem mi ukousl prst. Jedním zubem mi do nehtu vyryl brázdu. Koukej… No a pak se ke mně začal hrozně tulit. Jako nějaký domácí mazlíček. Vrkal Don’t worry be happy. Prostě jsem si připadala jako…“ Jana si promnula spánky a pohled jí spočinul na velké modré knize na polici naproti ní „…Eragon. Nevím, jak lépe ti to mám vysvětlit. Ráno jsem se probudila a byla jsem normální. Ale měla jsem blond vlasy a žluté oči.“ Jana se podívala na Samanthu, ale její pohled se jí vůbec nelíbil. Zírala na ni tak otevřeně, div jí neukápla od pusy slina.

„Eeeh… Nechceš mi to říct česky?“ zeptala se jí zaraženě. Teď se na ni překvapeně zadívala Jana. „Co jsem neřekla česky?“

„Skoro nic. Rozuměla jsem jenom slova „Don’t worry be happy“a „Eragon“. Zbytek jsi mlela v nějakém jiném jazyce. Nerozuměla jsem ani slovo.“

„Děláš si srandu.“

„Proč bych to dělala?!“

„Nevím. Nevím vůbec nic. To, co jsem ti teď řekla, ti napíšu na mail. Jestli dostaneš mail s runami, pak jsem retardovaná. Nevím co se mnou je. Ahoj.“

Vyletěla z domu jako střela. Domů téměř utíkala. Večer si vzpomněla ještě na jeden detail. Že v tom snu se jí od ramene až ke kotníku táhl tenký pásek tvrdých, lesklých a zlatých šupin. Dračích šupin.