Vítejte ve dračím světě

Pátá kapitola

Žlutoočko

Co? Jana na Patrika vykulila oči a zamířila k zrcadlu. Cestou si myslela, že je to zase nějaký žertík jejího bratra. Jestli je to nějaký vtip, tak se mu doopravdy podařilo ji trochu vyděsit. Její úsměv se však zkroutil do zděšené grimasy, když se podívala do zrcadla. Patrik vážně nelhal. Zírala na svůj odraz a nemohla tomu uvěřit. Kdysi čokoládově hnědé duhovky teď zářily zlověstnou, zářivě zlatožlutou barvou a hodně podobnou změnou si prošly i vlasy – z tmavé přešly na blond hodnou Zlatovlásky. Zaznamenávala však i jiné změny v obličeji. Měla jakoby ostřejší rysy, výraznější bradu, trochu jinak klenuté obočí, oči lehce zešikmené a uši byly o trochu delší a špičaté. Jako blesk jí proběhla myšlenka. Vypadám jako nějaká elfka. Přitiskla čelo k zrcadlu a pravidelně dýchala. Pak se na sebe podívala znovu. Žádný rozdíl. A pak si vzpomněla. Na mrňavého žlutého dráčka, kterému ve snu ulovila jídlo. Její mozek si začal pomalu dávat dohromady tuto změnu a malého draka. Ale opravdu to spolu souvisí?

***

„Hele, koukni na Gingerovou, obarvila si vlasy!“

„Viděla jsi už ty její oči? Má je žlutý!“

„Jana má špičaté uši! Už jsi ji viděl?“

Tyto a podobné komentáře se k Janě dostávaly neustále. Kdykoli prošla, vysloužila si tlumený šepot a tu a tam na ni někdo ukázal prstem. Její kamarádky to ovšem všechno vzaly s klidem. Sofie to okomentovala tím, že jí to sluší víc než tmavá a Elsa jen zkonstatovala, že má „fakt děsivej“ pohled.

„Proč sis vlastně nabarvila vlasy?“ zeptala se jí Samantha.

„No právě že jsem si je nenabarvila. Ani nemám kontaktní čočky. Stalo se to prostě… Puff. Přes noc. A nedívej se na mě tak, mi to přijde taky divný.“ Jana si prohrábla vlasy a zkoumala Samantin obličej, ve kterém se mísila divoká směsice údivu, pobavení a dokonalého zmatení.

„Jo. Divný mi to teda přijde. Ale moc to lidem neříkej, nezní to moc důvěryhodně.“

Mezi Janu a Samanthu prudce vrazila Šárka. „Co řešíte? O co jsem přišla?“ ptala se dychtivě. Jana slabě kývla na Samanthu.

„Zrovna probíráme moji ehm… změnu image.“, oznámila jí.

„Poslouchej, a co tě k tomu vlastně vedlo, nabarvit si vlasy?“

Do háje, já nevím! Kolika lidem to musím ještě opakovat? problesklo jí hlavou.

„Nevím, co se stalo. Prostě přes noc. Hele, je mi jasný, že mi nikdo nevěříte ani slovo ale myslíte že by mi dali kontaktní čočky, když mi ještě není patnáct a že by mi doprčic udělali plastiku, abych vypadala jako elf?!“ Její hlas se zvyšoval. Už začínala ztrácet nervy. Vztekle hodila svoji aktovku k prázdné lavici a s každou učebnicí, kterou si dala na stůl, důrazně práskla.

„Já ti věřím.“

Petrův hlas se za ní ozval tak nečekaně, až leknutím nadskočila, ale neotočila se.

„Proč mi věříš? Abys dokázal, jaký jsi kámoš?“ Vyjela na něj, ale teď si hlavně potřebovala ulevit od vzteku.

„Ne. Protože se mi to dneska v noci stalo taky. Puff.“

To Janu přinutilo prudce se otočit směrem vzad. „Cože??“ Nelhal. Nebo to aspoň tak vypadalo. Jana ho znala s hnědými vlasy i očima. Teď jako by si prošel stejnou změnou jako Jana. Oči měl teď zelené a v hnědých vlasech… zelené proužky? Vážně. Tenké temně zelené proužky. A „elfské“ rysy: výrazněji řezaný obličej a špičaté uši. Klučičí kopie Jany v zeleném.

Neovládla se. Prostě na něj vyhrkla: „Co se ti tu noc zdálo?“

Odpověděl podle jejího tušení. „Měl jsem divný sen. Nejdřív jsem byl u nějaké obrovské světelné koule, pak v nějaké zemi. Byla tam hrozně vysoká tráva… a za chvíli se mi tam vylíhl drak. To vejce jsem našel ve skalách. A drak byl tmavě zelený, stejný odstín jako mám teď vlasy. Asi takhle byl veliký“ rozpřáhl ruce, aby ukázal rozměry dráčete. Podle toho, co si pamatovala ona, byl ten její žlutý o kousek menší. Ale jinak všechno až děsivě sedělo. „A jinak byl hrozně přítulný. Měl jsem zvláštní pocit, že já jsem kousek jeho a on je kousek mě. A podle toho, že na mě zíráš s otevřenou pusou, se ti stalo to samé.“ dokončil. Jo. To sedí.

„Eeeeeh… nápodobně.“ vyrazila ze sebe. „Nechceš si tak náhodou sednout tady?“ zeptala se.

„Jo, proč n…“ Vlezlé zazvonění přeseklo jeho větu a do třídy vkráčela na hlučně klapajících podpatcích učitelka biologie.

Den probíhal neskutečně pomalu a únavně. Hodiny se za sebou vlekly jako žížala po asfaltu a Jana, aby přišla na jiné myšlenky a aby se zabavila, si dozadu do sešitu čmárala obrázek podivného žlutého dráčete. Lehce okusovala tužku. Když se na to podívala, drak ve snu vypadal úplně jinak, než jak je doposud kreslila ona. Najednou hryzla do tužky tak silně, až jí do pusy spadlo několik třísek. Dostala nápad. Úplně vzadu ve svém mozku věděla, že ten „sen“ se bude vracet. Měla by si zapisovat, co v té zemi viděla, jak se dráče chovalo, jak vypadají jednotlivá zvířata. Vytrhla list papíru a zapsala:

Dračí země - zápis (sen) první

Zvířata co jsem viděla: Drak, divná ještěrka, něco jako blboun (zabito a sežráno), pár kolibříků, komáři, šedá vychrtlá veverka

Rostliny co jsem viděla – hodně, hodně stromů, brutálně vysoké tráva, hodně kytek kvetlo – poznala jsem pomněnky, ale zbytek vypadal jako z Avatara

Následky: Elfí vzhled, žluté oči, blond vlasy. A zjištění, že se začínám chovat jako šílenec by se dalo počítat jako bonus

Pozn. U Petra pozorovány stejné změny. Hmmm…

Papír pak složila a strčila si ho do házecího pouzdra. O několik nudných minut do ní zezadu někdo šťouchl.

„Ssst, Jani…“ Sofie se na ni z lavice vzadu zazubila a nenápadně jí podala pytlík brambůrků.

„Vezmi si kolik chceš a pošli to i Else a Šárce“ pošeptala jí a ještě jí podstrčila psaníčko. „Od Samanthy,“ dodala.

Jana psaníčko rychle rozbalila. Našla tam stručný naškrábaný vzkaz:

Promiň, jestli jsem tě nějak vytočila. Můžeš dneska ve tři ke mně domů?

Jana se vytočila směrem dozadu a ukázala Samantě zdvižený palec. Pak vzala pytlík brambůrků a poslala ho (přes několik spolužaček a spolužáka, který značně užral) Šárce a Else. Šárka si nabrala pořádnou hrst a nenápadně začala brambůrky oždibovat, ale Elsa se jich ani netkla a poslala zpátky. To je divné, pomyslela si Jana. Elsa měla brambůrky vždycky ráda. Chvíli na svou kamarádku pátravě zírala a nakonec si nemohla nevšimnout jedné věci. V blonďatých kudrnatých vlasech jako by měla štříbrnošedé odlesky. Mohl to být dost dobře klam, ale jediné, na co teď Jana myslela, bylo to, že ona i Petr v podstatě změnili během chvilky. A jí tehdy taky nebylo úplně skvěle. Byla ale poslední hodina a Elsa ani nešla na oběd. Vypařila se jako dým.