Nerianna: Země

Říkali jí různě
je naše jediná,
Má tváří mnoho
krásných i krutých-
spalující žár, mrazy strašné,
teplo příjemné či chládek svěží.
Místy ledem spoutána,
místy mořem omývána,

Ač na pohled první stálá a klidná,
prochází miliony změn,
které nevidíme,
nebo nemůžem,
oči máme zalepené,
svým života okamžikem.

Nezměrná matka všech
slunečním větrem bičována,
v tenatech vládce svého,
tmou se řítí do neznáma.
Stále obíhajíc,
kolem hvězdy pro ni jediné,
trpaslíka žlutého.

Obrovská to masa kamene,
vnitřním ohněm plane,
až ztuhne srdce tekuté,
copak se asi stane?
To nezjistíme asi,
dřív něco setře ten pel krásy,
tu tenkou vrstvu života,
snad planoucí hora
přiletí z nitra všehomíra?
Já se radši nechci ptát:
kdypak to bude asi?
Nechci to datum
-ten den zkázy znát,
byť by bylo vzdálené
nechci zřít ten úpadek,
Země krásné- země i mé.

Není žádnou útěchou,
že dřív člověk sám život zničí,
a otráví vzduch i zem
sobě i jiným.
Planetě samotné to však neublíží,
planetě lhostejno, člověku-žel.

Cítíš li se velikým,
malý človíčku,
uvědom si hmotu Země
ty nicotný červíčku.
Buď rád že se můžeš plazit,
po těle té velké krásky,
a smíš zabývat se časem svým,
nezkoušej přemýšlet o mírách jejích
ani o dálkách vesmíru.
Nikdy nepochopíš...