Vítejte ve dračím světě

Jednotka dorazila k lesu a muži postupně sesedávali z koní a čekali až se rozední. Někteří ještě zažehli louče ač jim bylo jasné, že je za nedlouho nebudou potřebovat.

Šeram sesedl z koně, nadechl se průzračného vzduchu a pohlédl na překrásný východ slunce. Chvíli mu les připadal ve slabém světle úsvitu skoro vlídný, ale tento pocit rychle vystřídalo mrazení v zádech. Hradba Lesa pokrývala celý jižní obzor a v jeho očích získala punc nepřátelství. Jakoby je tu něco nechtělo...

Při pohledu na les a úvahách o tom co hodlá udělat- tedy vyhnat Elfy jménem panovníka z jejich domovů- zachvátil velmi silný pocit něčeho povědomého nebo spíše pocit, že na něco velmi důležitého zapomněl. Jako by na malý okamžik vyplula na povrch jeho vědomí důležitá vzpomínka, aby zas zmizela v nicotě zapomnění. Šeram chvíli jen tak stál a usilovně přemýšlel, přivřel oči barvy nazelenalého ledu a tiskl jakoby bezkrevné úzké rty, ale na nic nepřišel.Se stále svraštěným obočím potřásl hlavou a poškrabal se ve vlasech pod svojí naleštěnou u helmou.

Rázným pohybem přehodil uzdu přes hlavu koně, který se okamžitě sehnul a nadšeně škubal zuby svěží trávu. Šeram si upravil plášť, odkašlal si, pokynul rukou na vojáky a vyštěkl na ně rozkazy, ve svém rozpoložení možná až příliš tvrdým hlasem, a muži to vzali každý po svém- někdo jako projev nervozity, jiný jako přání provést celou akci co nejlépe. Šeram počkal až pod-velitelé přestanou vyřvávat rozkazy a mužstvo se konečně seřadí se do dvou útvarů po pětadvaceti chlapech. Poté prošel vytvořenou uličkou a pokynul dvěma trubačům.

"Veliteli vždyť tam nikdo není. Proč nejdeme rovnou do lesa?" ozval se jeden z trubačů (oni to nebyli nic moc extra trubači-prostě to byli vojáci kteří měli trubku a nacvičili s ní jednu fanfáru).

"Jsou tam, jenom nejsou vidět. Jsou tam schovaní a sledují nás. Čekají co uděláme. Kdybys pozorně naslouchal, mohl bys slyšet jak jim nervozitou brnkají tětivy natažených luků...takže trubte!"

Chlapi pokrčili rameny a zatroubili břesknou fanfáru, která se rozlehla krajem jako uvítání slunci jež se právě celé vyhouplo nad východní obzor.V křoví na kraji lesa cosi zašustilo a několik mužů hmátlo po meči, ale to jen k obloze vyletěl vyplašený pták.

Když zvuky trubek utichly Šeram si od pasu odepnul ruličku pergamenu, rozlomil pečeť a rozroloval svitek. Nadechl se čistého vzduchu a začal číst:

"Z rozhodnutí krále země Groumské- Elema Narira II.- se s okamžitou platností prohlašuje území takzvaného. Groumského Lesa neboli Elefské pustiny za majetek krále a země Groumské. Do slunce západu musí les opustit do jednoho všichni Elfové a na to dohlédne královské vojsko v čele s velitelem Šeramem.Každý muž, žena i dítě si smí z lesa odnést jen nejnutnější osobní věci. Není dovoleno vynášet z lesa drahé kovy a jiné cennosti.Po západu slunce oddíl Vlčí Smečka prohledá celý les a koho najde bude bez milosti popraven (to snad ne, pomyslel si.To už král přehání...) nebo v případě žen a dětí prodán do otroctví (to není o moc lepší- povzdechl si v duchu)...“

Šeramovo počínání ze stínu kmenů a houští bedlivě pozorovalo devatenáct párů elfích očí. Nebyli však jediní- ze stínu pozoroval vojsko ještě jeden pár očí, očí barvy lesní tůně, tvora o kterém Elfové ani lidé neměli ani ponětí.

Fiwae, jedna z elfka-bojovnice s naštvaným výrazem napnula luk a chystala se vypustit šíp Šeramovi do té jeho drzé tlamy.V poslední chvíli jí zadržel její spolubojovník."Musíš být trpělivá, sestro Finwae. Musíme to správně načasovat" zašeptal Elf a zlehka jí poklepal po rameni. Finwae jen něco zabručela, ale trochu uvolnila napětí tětivy.

"...Elfové, tímto okamžikem jste na cizím území, zkuste jestli Vás přijmou v sousedních zemích, tady už nejste vítání.Sepsalo jeho veličenstvo Elem Narir II., čtvrtého dne posledního jarního měsíce, roku čtrnáctistého padesátého."

Šeram zvedl oči od svitku, odkašlal si a zavinul svitek. Kolem se rozhostilo ticho přerušované jen tu a tam zpěvem ptáka nebo cinknutím meče o meč. Mezi žoldáky to zašumělo. Velitel Šeram se pátravě zadíval do přítmí lesa a zdálo se mi jakoby zahlédl náznak pohybu. Snad rychle přeběhla nějaká postava ze stínu do stínu, ale nebyl si jistý. Jediné čím si jistý v tuto chvíli byl, bylo že jsou někde tam a poslouchají.

"Teď začne přehlídka"zašeptal k nejbližšímu poddůstojníkovi, který kývl hlavou.

"Smečko pózor" zařval protáhle a padesát mužů v odpověď zabušilo okovanými rukavicemi o hrudní pancíře, až to zařinčelo. A na další povel mnohonásobným zasyknutím železa tasili meče.

Jednomu vojákovi něco zasvištěl nad hlavou šíp a letmo a zavadil o helmu než zmizel kdesi vzadu v na zemi v trávě. A to se říkalo že Elfové nikdy neminou…ledaže to bylo úmyslně, pomyslel si Šeram, když zachytil koutkem oka pohyb šípu.

"Za les, za domov, za náš rod " šeptal Aroales, ale poslední slova skoro zařval a vypustil další šíp který tentokrát neminul. Nebyl posledním, co neomylně našel svůj cíl. Ozvalo se zasvištění a voják vedle Šerama váhavě zvedl ruku ke krku, ve kterém mu vězel šíp.Zmohl se pouze na zachroptěním a padl naznak.

Bude to těžší než se zdálo, tenhle úkol jsem asi podcenil, blesklo veliteli hlavou. "Kryjte, se! Rychle do lesa!" zařval velitel a pod-velitelé to po něm opakovali. Sám v přikrčené poloze uháněl s taseným mečem do lesa. Musíme se s nimi utkat tělo na tělo, dýku na dýku, někde kde nemůžou luky použít- přemýšlel rychle Šeram.

Čadící a skromně plápolající louče byly odhozeny do mlází a suchého plevelu, jak vojsko při útoku ve spěchu opouštělo své stanoviště a rozptýlilo se mezi stromy.Do zdánlivé ochrany lesa však víc než desítka nedorazila a s výkřiky a chroptěním zůstávali ležet na louce s šípy v těle. Několik jich si do zeleného šera doneslo "milý dárek" šíp zapíchnutý v noze, v rameni a jinde. Hroty z nejlepší elfské oceli snadno pronikaly kroužkovými košilemi a někdy i pancíři z oceli lidské. Nakonec vojáci leželi porůznu roztroušeni v křoví, mnohé však vyslídilo bystré elfí oko- v blyštivé zbroji nebyli na zeleném pozadí zrovna nenápadní. Zabíjení pokračovalo dokud nenastala patová situace- vojáci se neodvážili postavit a vystrčit nos z roští a elfům skoro došly šípy (a tak museli začít šetřit).

Odhozené louče zapálily blízkou suchou vegetaci a větvičky a ty plnily blízké okolí dusivým dýmem. Ozývalo se mnohé kašlání a ozval se i velitelův z dýmu chraptivý hlas.

"Vzdejte se, nemá to cenu. Stejně Vás odtam vyšťáráme. Když ne my tak král pošle celé vojsko."Odpovědí mu bylo další svištění šípů.

A slunce nezadržitelně stoupalo na oblohu a plnilo les světlem přefiltrovaným přes listí a koruny. Začínalo svěží jarní ráno a stromy byly jako vždy lhostejné k hemžení mezi kmeny. Ptáci neklidně popolétávali z větve na větev vyrušeni neobvyklým ruchem a i plachá lesní zvěř musela porušit svoji denní rutinu. Lesní drobotina, hemžící se v jehličí, zvědavě zkoumala krůpěje krve než byla ušlapána okovanými podrážkami či botami z měkké kůže.

Girolinn s bratrem, skrčeni za padlým kmenem velikána obrostlým temně zeleným mechem, pod kterým se skoro ztrácel, si s ostatními vyměnili pohledy a gesta plná sdělení. Jeden po druhém jako na povel vytáhli dýky s rukojetěmi vykládanými drahými kameny i kovy.

I Finwae vytáhla svou dýku- podle velikosti spíš menší mečík- a neslyšně se začala proplétat houštím a mezi stromy k nejbližšímu vojákovi. Stačil se jen váhavě zvednout a udělat krok, když přicházela jako posel smrti. Blýskla čepel a už měl zaraženou její dýku přesně v místě, kde končil kyrys a začínal krk. Nejlepší elfská ocel hladce projela i kroužkovou košilí. Elfka se s očima zářícíma nebezpečným světlem podívala vojákovi do očí a vytáhla se zapáčením dýku.

"Nejsi dnes první a asi ani poslední" poznamenala suše a ustoupila dozadu aby nespadl na ni. Pohlédla teď už vlhkýma očima na mrtvolu a přikrčila se aby mohla otřít krev z dýky o zelené lupení jež se tu kývalo ve vánku.

Okolo se ozýval ruch boje a výkřiky, nejen jejích nepřátel, ale i jejích druhů. Lesní půda hladově sála krev a nedělala rozdíly podle toho komu patřila dříve než se vylila z žil.

Finwae se zprudka nadechla a vyrazila znovu bojovat.

Ohýnky od loučí slabě probleskovaly mezi dýmem a šířily se dál.

Šeram zprudka oddechoval a snažil se zbystřit smysly, aby zachytil každý kradmý plíživý pohyb ve svém okolí. Něco zašustilo, praskla větvička.Veden léty vytříbenými reflexy se bleskově otočil, hmátl po dýce jež měl na opasku a bodl směrem vzhůru. Do náruče mu spadla mladá světlovlasá dívka a tmavě zeleném kabátku a kalhotách stejné barvy. Zelenýma očima se na něho chvíli dívala a on šokovaně na ní. Mezitím mu na ruku ve které svíral dýku stékala teplá krev. Něco elfsky zašeptala, jiskrné zelené oči dostaly zasněný výraz a zavřely se pod tíhou nejdelšího spánku. Šeram chvíli jen šokovaně zíral do krásné bledé tváře a s něžností jemu cizí položil dívku na zem. Opatrně vyjmul dýku, zamyšleně se na ni chviličku díval a jediným rychlým pohybem ji zarazil do lesní prsti vedle těla. Škoda takové krásy, povzdechl si a na okamžik mu připadala ta chvíle nekonečná.

Ne že by se nedostal k dívce takhle blízko, to jo, ale nikdy ne k takové. Většinou to byly obyčejné až nehezké markytánky a kurtizány vydržované králem pro potěchu mužů. Nikdy se nedostal k takové. Před takovou elfkou by i nejkrásnější lidská dívka zbledla závistí. A na něho nikdy hezké holky neletěly což mnohokrát komentoval trpkým povzdechem. Na co by taky šly, říkal si, vždyť jsem ošklivý a nemám moc,ani peníze, ani společenské postavení...

Ze zamyšlení jej vytrhl až blízký výkřik a zvuk kroků. Periferním viděním zahlédl pohyb a už k němu běžel mladý Elf, následovaný třemi dalšími a něco vykřikoval elfštinou se zlobným tónem. Už už se ten první chtěl na něj vrhnout, ale všiml si těla u jeho nohou a jeho výkřiky se staly žalostnými. Šeram tasil meč a začal couvat opakujíc při tom stále "já nechtěl, nechtěl jsem". Byl zvyklý zabíjet, ale tvrdé chlapy a ne křehké dívky.

Girollin klekl a jemně dívku vzal do náruče.

"Finwae…" zašeptal a přestože to bylo elfsky, Šeram porozuměl, zbytek rozmluvy však protože se zády zarazil o kmen a přiskočili k němu dva elfové. Křičeli na něho a nebylo jim rozumět, mezitím mu jeden přiložil ke krku dýku a druhý jej odzbrojil. Šeram cítil, že to nemá cenu a poprvé v životě byl smířen se svým pravděpodobným osudem- blízkou smrtí. Když si vzpomněl na krásnou ušlechtilou tvář, měl pocit že na to mají plné právo a jen čekal až elf, který drží dýku, více zatlačí a trhne vodorovně doleva.

Aeroales, zvyklý následovat svého bratra, s nechutí obhlédl Šerama, zbavil ho meče a dotekem na paži zadržel smrtonosný pohyb ostré dýky.

"Myslím že tohle je jejich velitel" řekl jako kdyby si chtěl každé slovo odplivnout a ohlédl se na bratra.jeho bratr něžně položil Finwae s rudě ověnčenou dírou ve hrudi do podrostu již potřísněného krví.

Girolllin s nenávistnýma vlhkýma očima přistoupil k Šeramovi, ale místo aby sám dokončil co ten s dýkou začal, vytáhl odkudsi provaz z lýčí a začal mu svazovat ruce. Kledby a výhrůžky, co všechno udělá s ostrou dýkou a s Šeramovým tělem (obzvláště některými intimními partiemi), které při tom syčel byly velmi vynalézavé.

Teprve teď si Šeram pořádně uvědomil, že rozumí Elfsky a nechápal jak je to možné. S hrůzou očekával příští a želel vlastní bezmocnosti.

A mezitím se k nim lesem blížilo něco velkého a hrozivě to vrčelo.

Tito Elfové nemohli rozpoznat dračí řev ani vrčení, byli moc mladí a narodili se dlouho po tom co draci zmizeli z Groumského Lesa. Staří říkali, že odešli nebo je něco vyhubilo. Přesto že neměli s drakem či dračicí tu čest se setkat, začali se bát.

* * * *

Ta Jejíž Jméno Nelze Vyslovit se rychle proplétala lesem a svojí myslí jej prohledávala. Cítila nejen ozvěny pomalých myšlenek stromů, rychlé jednoduché mysli lesní drobotiny a hmyzu, impulsy strachu vyplašené srnky, ale mysli cizí. Mysli vyděšené, krvelačné, mírumilovné a v některých případech to vše v odpudivé směsici. Mnohé byly naplněny bolestí-bolestí nejen těla, ale i ducha. U některých ozvěny myšlenek pomalu slábly. Dračice byla rozčilená,věděla že se děje něco divného, nepřirozeného. Navíc se jí nozdry plnily zápachem kouře. Bezohledně a naléhavě svoji mysl a zabodla do vědomí Vetřelců a Elfů. Mnoho z vojáků a Elfů pocítilo v tu chvíli bolest hlavy a velmi nepříjemný pocit. Dračice se neustávajíce v rychlém kroku s neústupností plujícího ledovce propátrávala vědomí i podvědomí cizích tvorů a hledala Odpovědi. Rozšiřující se oheň však byl v tuto chvíli její prioritou. Dorazila k okraji místa kde se konal boj s přimhouřenýma očima nasávala pachy.V tu chvíli však ucítila na své veliké tlapě slabounké sevření a ozval se zastřený zvuk, řeč které nerozuměla. Rozumět však nepotřebovala. Vnímala náznaky bolestivé prosby. Sehnula svůj elegantní krk a jediným a horkým výdechem ukončila trápení ubohého, svíjejícího se lidského červa. S něžností matky očichala zakrvácený obličej. Poté opatrně překročila mrtvolu a běžela k ohnisku požáru.

Když dorazila k místu, kde podrost a větvičky doutnaly a plápolaly, sklonila hlavu a otevřela tlamu jako by se chystala chrlit oheň. Nebyl to však oheň jež jí vyšel z tlamy, spíše jakýsi protipól ohně-"antiplamen", který nevydával světlo ani teplo. Plápolající temnota se vsákla do uhlíků a zadusila a absorbovala oheň a zanechala dokonale vychladlou zemi s pachem spáleniny.

Tuto unikátní schopnost, tedy chrlit jakýsi opak ohně, si vedle obyčejného chrlení ohně vyvinuli pouze lesní draci jejího druhu. Bylo to ochranné opatření- v lese plném dřeva je oheň nebezpečný,zvláště jestli je vaše existence na lese závislá a tuto schopnost používali jako ochranu sebe i lesa před požáry.

Dračice obcházela všechna hořící místa dokud si ,ač ochuzena o velkou část energie, nemohla spokojeně odfrknout."A je to" zformovala slova její zaměstnaná mysl a dál hledala odpovědi na otázky - kdo jsou, co tu dělají, co chtějí...Netrvalo dlouho a dračice si v mysli udělala komplexní obrázek celé situace. Teprve teď dostala opravdový vztek. S hrozivým a temným zařváním neomylně zamířila k Jejich vůdci.

/pokračování příště;)/