Vítejte ve dračím světě

Ráno Katara vzbudil zpěv ptáků. Zívl a protáhl se. Chvíli ještě odpočíval. Pak se zvedl a uvelebil se poblíž východu, v místě, kde svítilo slunce. Příjemně hřálo a jeho sluneční paprsky lechtaly Katara ve tváři. Zhluboka se nadechl svěžího vzduchu a užíval si klidu, který však neměl trvat dlouho.

Ethinem se nesl vyděšený křik. Všichni, kdo ho slyšeli, se rychle vydali zjistit, co se stalo. Nedaleko louky, kde se konal Dračí úplněk, leželo tělo elfa, jeho krev se vsakovala do země. Prázdné oči hleděly vzhůru k obloze.

O pár minut později se v drobné místnosti v paláci konala porada. Byl tam Failon, Almir, Lenia, ale také Leris a pár rádců. „Nejspíše už o tom všichni víte. Dnes ráno se nedaleko místa, kde slavíme Dračí úplněk, našlo tělo elfa z mé říše. Byl zabit tímto nožem.“ Na stůl položil jakýsi raneček a rozbalil ho. Nůž měl zlatou rukojeť, ozdobenou safíry. Byla na něm stále zaschlá krev. „Musíme zjistit, kdo to byl a potrestat ho. Neznáte někdo tento nůž? Nevíte, čí by mohl být?“ Všichni se na meč soustředěně dívali. Náhle Almir a Lenia zároveň zvolali: „Vždyť to je přece tvůj nůž.“ – akorát Lenia řekla „můj“ - Lenia se zatvářila šokovaně. „Někdo ho mohl vzít z tvého pokoje.“ Navrhl Almir rychle. Lenia však zavrtěla hlavou. „V pokoji jsem ho neměla, měla jsem ho ve své jeskyni.“ „V jeskyni?“ zeptal se Leris. „A kdo věděl, že ho tam máš?“ Lenia se nadechla k odpovědi, ale pak si uvědomila, kam tím Leris míří. „To je hloupost, Katar by nikomu neublížil.“ Po jejích slovech se na ni všichni, kromě Almira, pochybovačně podívali. „Jsi si jistá Lenio? Přece jen o něm téměř nic nevíme.“ Řekl Failon. „Nemohl to být on.“ Lenia se začínala zlobit. „Jen tak by nikoho nezavraždil.“ „To bych neřekl.“ Odvětil Leris. „Když se zatoulal do Ritenu, zabil několik našich bojovníků, jen proto, že na něj náhodou narazili.“ Lenia na něj chvíli hleděla. „Tomu nevěřím.“ Řekla a vzpomněla si na Katarova slova. „Pojďme, zjistíme, co nám k tomu řekne on.“ Prohlásil Král.

Katar seděl na posteli, nudil se. Náhle zaslechl kroky. „Katare, jsi tu?“ ozvala se Lenia. „Kde jinde bych byl.“ Řekl a mírně se usmál. „Ty máš ještě tu drzost se smát po tom, co jsi udělal?!“ zařval kdosi. Katar se lekl. „Klid.“ Uslyšel Failonův hlas. „Kolik vás tady je?“ zeptal se zmateně. Lenia si sedla k němu na postel. „Je tady otec, Almir,Leris a pár otcových rádců.“ Odvětila. „Čím jsem si vysloužil takovou hromadnou návštěvu?“ Katar byl dokonale zaražený. Chvíli bylo ticho. „Dnes ráno se našel mrtvý elf.“ Odvětila Lenia. „A co to má společného se mnou?“ „Ten elf byl zabit mým nožem, který jsem měla tady v jeskyni a… ty jsi jediný, kdo věděl, že ho tady mám.“ Katar nemohl uvěřit svým uším.

„Snad si nemyslíš, že bych někoho zabil, proč bych to dělal?“ „Na to jsme se přišli zeptat mi tebe.“ Řekl rázně Leris. „Jistě,“ řekl Katar ironicky. „Já jen tak přišel, zabil jsem ho a pak jsem úplně v klidu odešel. Když jdu lesem, tak narazím minimálně do pěti stromů, zajímalo by mě, jak jsem ho mohl zabít.“ „Já nevěřím, že to byl Katar.“ Ozval se Almir, což Katara překvapilo. „Kdyby byl vrah a nezajímal se o životy ostatních, tak by mě na jaře nezachránil.“ „A že zabil několik našich elfů, samozřejmě nikoho nezajímá.“ Řekl Leris. „Nikoho jsem nezabil!“ Katar začal zuřit. „Opravdu? Zajímalo by mě, co by ti na to řekli elfové z jižního lesa, kdyby mohli.“ Ušklíbl se Leris. Tahle poznámka Katara zabolela, jakoby mu do hrudi vrazili nůž. Vrátili se mu vzpomínky na zoufalý křik, na krutý smích temných elfů…

Bolest, kterou nyní prožíval, byla navenek tak viditelná, že se všichni zarazili a pocítili lítost. Jen Leris se škodolibě usmál. Byl přesvědčen, že ho nikdo nevidí. Lenia jeho úsměv však postřehla. Nechápala to, nechápala, jak se může takhle chovat. Chytila Katara za ruku. Nebyl to on, věděla, že by to nikdy neudělal. Ale on jediný o tom noži věděl… a náhle si vzpomněla.

„Ty!“ vykřikla a ukázal na Lerise. Ten se zatvářil zmateně a ostatní ještě víc. „Lenio, co se…“ chtěl se ptát Failon, ale Lenia ho přerušila. „Ty jsi věděl, že tady ten nůž mám, vyprávěla jsem ti to!“ „Cože?“ Leris vypadal, že má co dělat, aby se nerozesmál. „Proč bych někoho zabíjel, já vrah nejsem.“ Lenia mu však už nevěřila. „Věděl jsi, že tady ten nůž mám a ty jsi byl první, kdo poukázal na Katara. Chtěl si, aby za to nesl vinu a aby ho odtud vyhnali.“ Lerisova tvář se proměnila, hněv zohyzdil jeho jinak hezkou tvář. „Ten vrah by si ani nic jiného nezasloužil. Ale odmítám se přiznat k něčemu, co jsem neudělal.“ Lenia se nadechla, aby znovu odporovala. „Dost!“ zahromoval Failon a nikdo se neodvážil vzdorovat. „Myslím, že se shodneme na tom, že to Katar nebyl. Nemohl zabít někoho, koho neviděl. A i kdyby ho chtěl zabít, ten elf by se ubránil. Teď vás žádám, abyste šli všichni zpět.“ „Já tu zůstanu.“ Řekla Lenia. „S tímhle vrahem už do jedné místnosti nevstoupím.“ Hleděla na Lerise s nenávistí. Ten se otočil a vyšel ven. Ostatní šli za ním.

„Díky, že ses mě zastala.“ Řekl Katar vděčně. Lenia se usmála. „Neunesla bych, kdyby tě vyhnali, záleží mi na tobě.“ Katar se potěšeně usmál. „To jsem rád.“ Lenia se pousmála. Chvíli váhala, ale pak se schoulila Katarovi do náruče, tentokrát vědomě. Objal ji a něžně ji pohladil po vlasech. Lenia slyšela, jak jeho srdce divoce buší a uvědomila si, že to její buší úplně stejně. Usmála se. Zavřela oči a za pár minut usnula.

Katar měl pocit, že snad sní. Nemohl ani uvěřit tomu, že se splnilo další jeho přání. Poznal, že Lenia usnula. Jemně ji políbil na čelo. „Kéž bys věděla, co přesně k tobě cítím.“ Šeptl. Měsíční světlo prozářilo vnitřek jeskyně. Katar se snažil zůstat vzhůru co nejdéle. Nechtěl, aby tahle chvíle někdy skončila. Za pár minut však usnul také, s úsměvem na tváři.