Vítejte ve dračím světě

Leniu probudila sluneční záře. Otevřela oči, stále byla schoulená v Katarově náruči. Pousmála se a opatrně se z jeho objetí vyprostila. Pak ho chytila a položila na postel. Katar se jen zavrtěl a spal dál. Lenia si přisedla k němu a pohladila ho po tváři. Zůstala u něj ještě několik dlouhých minut. Pak se zvedla a pomalým krokem se vydala domů.

Leris vztekle chodil po svém pokoji sem a tam. Netušil, že se to může takhle zvrtnout. Kdyby nebyl synem sousedního království, nejspíš by už byl dávno potrestaný. Teď nemohl nikam jít, dokud se to nevyřeší. *Za všechno může ten zmetek, kdyby se do toho nemotal, nemusel jsem toho elfa zabít. * Pak nad tím mávl rukou. *Občas někdo zemřít prostě musí, tak proč se tím trápit. * Byl však v pasti, když zůstane, později nebo dříve ho odsoudí. Když uteče, tak jim jen potvrdí, že to skutečně byl on. Ale pak se rozesmál. *Vždyť je to tak jednoduché. Možná jim sice potvrdím, že jsem to udělal já, ale budou – li mě chtít obvinit, znamenalo by to válku mezi Ethinem a Ritenem. Otec nikdy neuvěří, že bych jen tak někoho zabil. Proč já si s tím vůbec lámal hlavu. *

Brzy byl daleko od města. Pak se ovšem zastavil a přemýšlel. Pak se otočil a spěchal k Leniině jeskyni. Chtěl Katarovi ukázat, co to znamená, motat se do cizích věcí.

Katar se probudil kolem poledne. Protáhl se a zívl. Nechtělo se mu pranic vstávat. Chvíli ještě polehával. Pak se zvedl, došel ke stolu a vzal z něj malý nožík. U dřeva na oheň, našel malý kousek dřeva. Pak si sedl před jeskyni a začal opatrně cosi vyřezávat. Po každém řezu provedl pečlivou kontrolu. Pomalu, ale jistě v jeho ruce vznikala malá dračí soška. Pomalu vznikly všechny důležité části, následovaly rohy, oči, tlama, šupiny… Za hodinu a půl byl dráček hotov.

*Snad to alespoň stojí za podívání. * Pomyslel si Katar. Přes jeho pochybnosti, byl malý dráček úchvatné dílko. Stačilo už jen dodat barvy a vdechnout život. Katar se postavil a zašel zpět do jeskyně. Něco málo snědl a pak znovu kontroloval každý milimetřík na své sošce. Nakonec se odhodlal a zpod postele vytáhl malý štěteček a barvy. Lenia je pro něj označila tak, aby poznal, která je která podle hmatu. Sice si příliš nevěřil, ale opatrně nanášel vrstvičku po vrstvičce. Po necelé tři čtvrtě hodině stála na stole soška maličkého dráčka, kterého si kdokoliv mohl splést s malým skutečným dráčetem. Bylo zelené jako listí stromů, avšak barva nebyla stejná po celém povrchu těla, hlavička byla světle zelená, jako svěží jarní právě vyrašené lístky. Směrem k ocasu barva tmavla. Blány na křídlech byly světle zelené, pokryté tmavě zelenými fleky a paže křídla – která byla pokrytá drobnými peříčky – měla středně zelenou barvu. Drápky a rohy byly bílé a oči měli temně modrou barvu té nejhlubší lesní tůně.

Leris se co nejtišeji plížil po cestě k jeskyni. Tiše došel až před vchod. Uviděl Katara sedět u stolu. Z opasku vytáhl dýku a začal si připravovat kouzlo, energie byla připravena, stačilo se jen soustředit na cíl.

Katar obracel, již uschlou, sošku v rukách. V jeho obličeji se usadil mírně nedůvěřivý výraz. *No, snažil jsem se. * pomyslel si vesele a byl zvědavý, co mu na jeho dílko řekne Lenia. Přiložil si malé dráče k srdci. Dráče slabě zazářilo. Vypadalo stále stejně, ale něco se změnilo.

Katar náhle pocítil prudkou bolest na boku, jakoby dostal ránu bičem. Chytl se za bolavé místo a sykl. Bolest se začala šířit do celého těla. Byl ochromený, bolest mu bránila se pohnout. Pak ho cosi tvrdě udeřila do týla. Veškeré zvuky se slily do jednoho silného vodopádu zvuků a pak bylo ticho. Dřevěný dráček vypadl z ruky svého stvořitele a přistál na chladné zemi.

Leris si přehodil Katarovo bezvládné tělo přes záda a co nejrychleji mířil pryč. Plánoval přesunout se na méně frekventované místo. Netušil však, že míří na místo, kde se občas objevují lidští houbaři a v hojnějším počtu pytláci.

Lenia se vrátila těsně před západem slunce. Že Leris zmizel, ji ani moc nepřekvapovalo. *Jak jsem mohla být tak slepá? * ptala se sama sebe. Byla Katarovi nesmírně vděčná, že ji varoval. Vstoupila do jeskyně a zarazila se. Katar byl pryč. „Katare?“ zavolala, ale nikdo se jí neozval. Hledala všude v okolí jeskyně i ve městě, ptala se každého, koho potkala, ale po Katarovi se slehla zem.

Byla již téměř tma. Lenia byl zoufalá a měla o Katara strach. Ve chvíli, kdy se již téměř vzdala. Přeletěla jí nad hlavou sýkorka, zakroužila okolo stromku a pak přistála Lenie na rameni. Ethinští elfi se dokázali domluvit s mnoha zvířaty a ptáci zastávaly významné místo. Lenia naslouchala sýkorčinu švitoření. Strach a hněv, které pocítila, byly téměř hmatatelné. Sýkorce poděkovala a za pomoci dalších tvorů rychle doháněla Lerise.

Katar se pomalu probouzel. Chvíli si myslel, že snad usnul, ale pak si vzpomněl, co se stalo. Uvědomil si, že sedí na zemi a je připoutaný ke kmeni stromu. Trhl pouty, ale byl svázán pečlivě. „To je dost, že ses probudil.“ Ozval se Lerisův nezaměnitelný hlas. Katar pocítil nepříjemný tlak v hrudi. „Kde to jsem? Co po mně chceš?“ vyjel na Lerise. Ten se jen pobaveně zasmál. „Neboj se, jsi stále v Ethinském lese. A ohledně té druhé otázky…“ Přistoupil ke Katarovi, sklonil se k němu a šeptem řekl: „Měl jsi zůstat v té jeskyni, neměl ses motat do mých plánů, jinak by ten elf mohl žít.“ Katar si odfrkl. „Takže jsi ho zabil.“ Stočil hlavu stranou od Lerise. „Nemusel bych, nebýt tebe.“ Odvětil Leris a narovnal se. „Ať tak či tak, nemám rád, když se někdo plete do mých věcí.“ Pomalu si připravil kouzlo. „Myslel jsem, že jsi to v Ritenu pochopil. Avšak, jak jsem se přesvědčil, musím ti to názorně vysvětlit znovu.“ Z ruky mu vyšlehl šedý záblesk a zasál Katara do hrudi.

Katar vykřikl bolestí. Kouzlo zasáhlo jeho jizvu. Každý, byť sebemenší dotek, mu přinášel šílenou bolest. Svíjel se bolestí, která se stále zvyšovala a Leris nad ním jen stál a zle se smál.

Lenia šla lesem, tma jí nedělala problém, přesto nedohlédla tak daleko jako při světle. Náhle uslyšela výkřik. „Katare!“ vykřikla a vrhla se za zvukem.