Vítejte ve dračím světě

Chvíli bylo ticho. „Ty sis přál vidět mou tvář?“ ptala se Lenia pro jistotu. Trochu jí to překvapilo a zároveň jí to kdesi hluboko uvnitř potěšilo. „Ano.“ Odvětil Katar. „Vždyť sis mohl přát, aby tě vyléčili, aby tě zbavili toho prokletí a ty sis přál takovou hloupost?“ „Pro mě to hloupost není. Byl to nejkrásnější okamžik mého života.“ Opět se mírně začervenal, ale rozhodl se stát si za svým. „Co na tom bylo tak krásného?“ ptala se Lenia, její hlas zněl, jakoby se na něj zlobila. „Ty.“ Odpověděl a usmál se. „Měl jsem nakonec pravdu.“ „V čem?“ „Že jestli jsi stejně krásná, jako máš krásnou duši, tak jsi nejnádhernější bytost na světě.“ Chvíli byl slyšet jen zpěv ptáků. Lenia hleděla na Katara a opět byla vděčná za to, že nemůže vidět, jak se červená. „Přijdu zítra ráno.“ Řekla a rychle odešla. Katar se pousmál. Chvíli jen tak ležel, pak usnul.

Když se druhý den vzbudil, bylo velmi časné ráno. Začal draky podezřívat, že mu přece jen trochu pomohli s tou bolestí, protože se cítil lépe. Vstal a vyšel ven. Posadil se nedaleko vchodu a opřel se o stěnu. Nechal se zahřívat sluncem a čekal na Leniu. Čas plynul, začínalo mu už pomalu být horko. Odhadoval, že je již poledne a Lenia stále nikde. Pocítil obavy. Nevracela se snad kvůli tomu, co řekl? Čekal dál. Pak někoho uslyšel. Cosi ho varovalo. Tohle nebyla Lenia, ani nikdo jiný koho znal. Rozhodl se počkat, až nově příchozí promluví.

„To představení včera bylo zajímavé.“ Ozval se hlubší až nechutně medový hlas. Katar si ho pamatoval až příliš dobře. Postavil se. „Co tu děláš?“ obořil se na Lerise. „Jen jsem ti přišel říct, že Lenia za tebou dnes nepřijde, má jiné plány.“ Katar se znepokojil. „A co ještě chceš?“ „Co bych měl chtít?“ „Znám tě, vždycky ses snažil mi říct to, co nechci slyšet.“ Leris se zle zasmál. Katar nevědomky couvl. „Prostě se smiř s tím, že jsem pro ni přece jen přitažlivější než ty.“ „Co tím chceš říct?“ „Copak ona není tvá družka?“ zeptal se Leris až hraně překvapeně. „Jsme jen přátelé.“ „To je dobré vědět. Lenia je velmi krásná a je z mocné rodiny. Bude příjemné, mít ji za družku.“ Katara to rozzuřilo. „Není hloupá, prokoukne tě.“ Procedil mezi zuby. „O tom pochybuji.“ Uchechtl se Leris. „Snažím se, aby na mě nenašla jedinou chybičku. A funguje to, pokaždé když mě uvidí, začne se usmívat a mírně zčervená.“ Pak se znovu zasmál. „Ženy se dají získat snadno, když víš jak na ně. Brzy bude má. A neboj se, zaměstnám ji tak, že si na tebe ani nevzpomene.“ Pak odešel. Katar zašel zpět do jeskyně.

Padl na postel a z očí mu vytryskly slzy. Slzy vzteku a smutku. Nechtěl Leniu ztratit a už vůbec nechtěl, aby jí omámil někdo takový jako Leris.

Čekal několik dní, ale Lenia stále nepřicházela. Rozhodl se, že když nepřijde ona za ním, musí on za ní. Sestoupil po cestičce na zem a opatrně se vydal na cestu.

Lenia a Leris se spolu procházeli lesem. Leris jí vyprávěl o všech zvířatech a rostlinách co žijí v jeho domově. Lenia hltala každé slovo. Jeho hlas pro ni byl jako omamná hudba. „Nechceš přijet do hor?“ zeptal se náhle Leris. „Myslím, že by se ti tam líbilo.“ „No…já…“ Lenia se mírně začervenala. Už už chtěla říct ano, ale náhle si všimla postavy kráčející mezi stromy. „Katare.“ Zavolala překvapeně.

Katar se otočil za zvukem a vydal se tím směrem. Lenia se k němu rozeběhla. Leris zůstal stát na místě a tvář se mu zkřivila hněvem. Lenia chytila Katara za ruku. „Co tu děláš?“ ptala se překvapeně. „Potřeboval bych s tebou mluvit… sám.“ Dodal tiše. „Dobrá.“ Odpověděla. Otočila se na Lerise. „Lerisi, vrať se prosím do města, za chvíli za tebou přijdu.“ „Dobře, ale přijď co nejdříve.“ Odvětil Leris. Navenek vypadal stejně mile jako předtím, ale uvnitř něj to vřelo. *Ten hnusný vrah zase něco zkazí. Ale neboj se, Katare, synu Taleisinův, tentokrát se ti to nepodaří. * A se zlým plánem v hlavě se odebral k městu.

Lenia a Katar se vrátili zpět do jeskyně. Katar se posadil na postel. „Proč si tak dlouho nepřišla?“ zeptal se. „Já… byla jsem s Lerisem.“ „A na mě jsi zapomněla?“ „Ne!“ Lenia se zastyděla, protože na Katara opravdu zapomněla. „No, vlastně možná, trochu…“ „Takže ano.“ Katara to zabolelo. Nejspíš to na něm bylo vidět, protože Lenia se posadila vedle něj a vzala jeho ruku do své. „Moc mě to mrzí, já nechtěla, opravdu.“ „Já vím.“ Odmlčel se. „Dej si na Lerise pozor.“ „Cože?“ „Není takový, jak vypadá, přetvařuje se. Chce tě získat, ale ve skutečnosti tě nemiluje.“ „Jak to můžeš vědět?! Vždyť ho neznáš!“ Lenia pustila jeho ruku a vzdálila se od něj. „Znám. A jestli ho neznám, tak si alespoň pamatuji na to, co mi dělal, když jsem byl u nich jako vězeň.“ Povzdechl si. „Zkus mi věřit. Chci, abys byla šťastná, ale nebudeš, jestliže odejdeš s ním.“ Lenia na něj hleděla. Nechápala, proč takhle mluví. Mluvil však upřímně a cítila, že nelže. „Vždycky jsem ti věřila.“ Řekla tiše a odešla. Utíkala, utíkala a nezastavila se, dokud nebyla ve svém pokoji. Schoulila se do rohu a rozplakala se.

Katar si lehl, věděl, že Lenia teď bude nejspíše nešťastná a to ho bolelo. Udělal to však pro její dobro, s tou myšlenkou usnul. Ve snu opět uviděl Leniu, vychutnával si ten sen každou vteřinu.