Vítejte ve dračím světě

Byl tichý zimní den. Sněhová pokrývka byla už jen na několika nejlépe chráněných místech a i tak byla velmi tenká. Slunce začínalo hřát víc a víc a jaro se už hlásilo o slovo.

K lesu klusal s jezdcem bílý kůň. Jezdcovi hnědé vlasy vlály ve větru a za ním vlál jeho plášť. Kůň se nezastavil, dokud nedojel se svým jezdcem - elfem hluboko do lesa. Pak elf svého koně zastavil, seskočil a dál šel sám.

Šel a šel, dokud nedorazil k něčemu, co vypadalo jako hřbitov. Nebyly zde však žádné náhrobní kameny, místo nich u každého hrobu rostl malý stromek, povětšinou malý zakrslý dub. Elf si povzdechl. U pasu měl malý váček. Vzal ho do ruky a ke každému hrobu, kterých zde bylo něco okolo stovky, zasadil malou cibulku.

Jako u posledních se zastavil u hrobů, kde nerostly malé duby, ale malé útlé břízky.

Když dokončil svou práci, klekl si před hroby a chvíli se uzavřel ve světě svých vzpomínek. Pomalu se blížil večer. Byla již téměř tma, když se probral a tiše řekl: „Kéž byste věděli, jak je mi vše moc líto.“ Po tváři mu steklo pár slz. Protože už bylo na návrat domů pozdě, lehl si nedaleko k jednomu stromu a během chvíle usnul.

Temnou noc prozářil měsíc. Jeho světlo odhalilo hroby. Ze země u každého vypučel maličký zelený stonek, během noci rostlinky sílily a k ránu rozvinuly své květy.

Elf se probral. Protáhl se a vstal. Překvapeně strnul, když uviděl u každého hrobu vykvetlou malou bleduli. Pousmál se. Pohlédl k světlajícímu nebi. Jedna z hvězd o něco více zazářila. „Díky.“ Šeptl. Vrátil se ke svému koni, nasedl a rychle se rozjel zpět k domovu.

Bylo odpoledne, když se elf přiblížil ke svému cíli. Byl na půli cesty k domovu, v hlubokém lese. Seskočil z koně a dál šel pěšky. Pomalu, nespěchal, vychutnával si klid. Věděl, že doma moc klidu nebude. Když už byl velmi blízko domova, uviděl malé elfské děvčátko se zlatými vlásky.

„Tati!“ vykřiklo a rozběhlo se mu vstříc. Elf se usmál, a když k němu doběhla, vzal ji do náruče. „Tak co? Nezlobila jsi moc?“ optal se. „Ale to víš, že ne.“ řekla holčička tím nevinným dětským tónem. „Opravdu?“ řekl elf trochu podezíravě a jemně cvrnkl holčičku do nosu. „Opravdu a nedělej mi to.“ Řeklo děvčátko naoko uraženě. Pak se však oba zasmáli a elf k sobě svou dceru pevněji přitiskl.

Když s ní došel až do města, div, že se stačil vyhnout letícímu bahnu. „Bitva!“ vykřikla nadšeně holčička, vymanila se otci z náruče a během chvíle zmizela mezi stromy. *Radši to vezmu oklikou. * pomyslel si.

Když elf došel na místo. Vyskytl se mu pohled na velmi zajímavou scénku. Jeho dcera spolu se svým bratrem a drakem, který byl už téměř stejně vysoký jako elf, společně útočili na dospělého elfa. Bahno létalo všude, a ačkoliv se elf snažil bránit a útoky vracet, neměl nejmenší šanci. Opodál seděla na lavičce elfka, matka obou dětí, a celé té podívané se smála.

„O tom se bude vyprávět hodně dlouho.“ Pochechtávala se, když bitva ustala a elf, který měl bahno, až za ušima se nasupeně odebíral se umýt. „O čem jako?“ zeptal se. „O tom, jak Ethinského krále přemohli dvě děti a malé dráče.“ „Odrostlé dráče a dva malí neúnavní zlobilové.“ Procedil její bratr mezi zuby a odcházel k malému jezírku.

Děti a dráče teď bojovali mezi sebou. Elf se přiblížil k elfce a zakryl jí oči. „Hádej kdo?“ optal se. Elfka se pousmála. Sundala jeho ruce ze svých očí a otočila se k němu. „Kde jsi byl tak dlouho? Měla jsem starost.“ „Vůbec ses bát nemusela.“ Odvětil elf a něžně ji políbil na čelo. Pak si k ní přisedl. Klidu jim však dopřáno nebylo. „Útok!“ ozvalo se a vzápětí byli oba dva zablácení. „Děti si s tebou asi chtějí hrát.“ Pousmála se elfka. „Ale mně se nechce.“ Odvětil elf. „No tak,“ křikl na děti. „Kroťte se trochu.“

Děti zklamaně zabručeli. Jakmile se však vrátil jejich strýček, bitva se rozpoutala nanovo.

K večeru se dva elfové procházeli lesem, ruku v ruce. Tiše si povídali a byly rádi, za chvilku klidu, kterou mají.

„Kéž by to takhle mohlo být navždy.“ Šeptla Lenia. „Neboj, bude.“ Ujistil ji Katar a věnoval jí něžný polibek. „Jen ti naši rošťáci nám to pořádně zavaří.“ Dodal po chvíli. Oba se zasmáli a pokračovali v poklidné procházce.

Několik metrů nad oběma elfy, na skále, ležel mladý drak. S mírným úsměvem pár pozoroval. Pak pohlédl nahoru na měsíc a mrkl na něj. Měsíc mírně zazářil v odpověď.