Vítejte ve dračím světě

Tma stále více houstla, měsíc pomalu stoupal výš a výš, avšak dole pod ním se poprvé po několika tisících letech žádné oslavy nekonaly. Nikdo neměl na nějaké veselí náladu.

Nadešel čas.

Lenia stála na jednom konci planiny, opřená o strom. Netečná, bledá, smutná. Almir ji smutně pozoroval, pak jeho pohled padl na Katara. Ten ležel na nosítkách, pečlivě přikryt dekami, jeho dráček u něj držel stráž. *Ten prcek snad vyrostl. * pomyslel si Almir a opravdu. Dráček o několik centimetrů povyrostl, jak do délky, tak do výšky. *Jestli vyroste do stejné velikosti jako každý jiný drak… * Almir to raději nedomyslel. Dospělí draci měli na délku mnohdy až pětadvacet metrů, ti nejdelší třicet.

Měsíc svou září téměř oslepil všechny tvory pod sebou. Almir si ochránil oči rukou a vešel na planinu.

Draci se zjevili uprostřed planiny. Zlatý pohlédl na všechny přítomné, každý měl pocit, že Zlatý hledí až na samé dno jejich osobnosti. Jakoby znal každou jejich myšlenku, pocit. Jakoby ve vteřině znal všechny jejich vzpomínky a celý život.

Když se drak přiblížil k Almirovi, všichni zatajili dech. Dlouhou dobu bylo ticho a jen výrazy tváří dávaly najevo, že mezi zlatým drakem a Almirem probíhá myšlenkový hovor. Zlatý se pak usmál a dotkl se Almirova čela. Na Almirově hlavě se objevila stříbřitá obroučka, s jediným smaragdem uprostřed – koruna krále lesních elfů.

Zlatý drak pak roztáhl svá ohromná křídla a vzlétl, proletěl stromem a přistál vedle Katarových nosítek, opatrně a šetrně vzal vyzáblé tělo do tlapy a vrátil se na své místo.

Lenia, nevědíc, že Katar je tady, se neudržela a rychlou chůzí se vydala k němu. Zlatý položil Katara na zem a pak se on a jeho sourozenci postavili tak, aby žádný z elfů neviděl, co se děje.

Lenia ke Katarovi poklekla a pohladila ho po tváři. „Kéž bys věděl, jak mi chybíš.“ Šeptla tiše.

Zlatý na Leniu pohlédl. „Už sis nejspíš domyslela, co se před několika týdny stalo a ano, je to pravda.“ „Ale co přesně se stalo? Co udělal?“ „Dal ti poslední zdravý kousek své duše. Byl ochoten udělat cokoliv, jen aby ti vrátil život.“ Lenia nebyla schopná nic říct. „Ty můj hlupáčku…“ šeptla pak a vzala jeho studenou ruku do své.

Obrátila se na draky. „Pomozte mu.“ Šeptla prosebně. „To také uděláme.“ Odvětila vodní dračice. „Přetrpěl víc bolesti, než kolik si zasloužil a nikdo jiný by nevydržel tolik co on.“

„Ale,“ Zlatý na Leniu vážně pohlédl. „Aby se nám podařilo Katara uzdravit, musíme mu vrátit ten kus duše, kterého se vzdal a který máš teď v sobě. Dalo by se mu sice pomoci i bez ní, ale bude to tak lepší, je to přece jen jeho část duše a bez ní by nebyl celý.“ Lenia přikývla. „Dám cokoliv za to, aby byl zase v pořádku.“ Draci se na sebe usmáli.

Náhle se celá planina ponořila do měkkého bílého světla. Nebylo to však oslnivé světlo.

Bylo to prostě bílo, obyčejné bílo, jako byste stáli v bílém pokoji a neviděli, kde začíná podlaha, stěna a kde strop.

Byla to jen chvilka a pak se vše vrátilo do normálu.

Draci byli pryč, někteří elfové napůl vyběhli doprostřed planiny, nebyly si jistí, co se stalo, v půlce cesty se však všichni zastavili, až na Almira.

Lenia ležela ne zemi, jakoby odpočívala. Když se jí však Almir dotkl, probrala se.

První věc, kterou udělala, bylo, že okamžitě hledala Katara. Ten ležel na boku, zády k ní.

Nehýbal se.

Opatrně ho převrátila na záda a po tváři se jí rozlil šťastný úsměv.

Zpěv slavíka, teplé paprsky slunce, lechtající ve tváři, příjemné teplo.

Katar se probral a otevřel oči. Uviděl strop pokoje a zaznamenal vedle postele okno, kterým dovnitř pronikalo světlo. *To byl sen. * pomyslel si a otřásl se při posledních okamžicích toho snu. To prázdné černo, jedno velké nic, které bylo všude, bylo k neunesení. Neschopnost cítit, myslet… jen černota, ve které čas nic neznamenal.

Náhle cosi vyskočilo na postel. Katar se trochu lekl a škubl sebou. Malý dráček naklonil tázavě hlavičku na stranu. Pak vesele pískl, skočil Katarovi k obličeji a začal ho olizovat. Teprve teď si Katar všiml, že je v úplně cizím pokoji, teprve díky dráčkovi pochopil, že všechno, co původně považoval za sen, se skutečně stalo.

Zasáhl ho smutek, ale i radost.

Neměl nejmenší tušení, jak to, že je zase v pořádku, ale pro tuto chvíli mu to bylo jedno. Se smíchem se snažil malému čiperkovi ubránit. Po chvíli dráček seskočil na zem a vesele poskakoval, dokud nenarazil do stěny.

Katar se zasmál, vstal z postele a vzal motajícího se dráčka do náruče. „Jsi v pořádku?“ zeptal se s úsměvem. Dráček se jen schoulil do klubíčka a spokojeně vrněl. Katar ho poškrábal na hřbetě, pak si všiml pramene svých vlasů, byly opět hnědé.

Navenek nebylo poznat, co zažil, ale uvnitř něj byla spousta pomíchaných a zmatených citů a myšlenek.

Položil dráčka na postel a podíval se z okna. Ethinský les pokrýval rozsáhlou plochu. Kromě lesa viděl jen hory, daleko, velmi daleko od místa, kde nyní byl.

Pocítil štěstí.

Bylo to po tolika letech, co vlastníma očima viděl stromy, hory, nebe, slunce… bylo to tak dávno, že mu připadalo, že vše vidí poprvé.

V okamžiku kdy byl odložen, dráček na nějaký spánek rychle zapomněl a začal znovu šmejdit po pokoji. Pak náhle začenichal. Cítil pach někoho přicházejícího. Katar se na dráčka otočil a pak pohlédl na dveře.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila Lenia.

Zaraženě se zastavila, když viděla Katara na nohou.

Katar se na ni usmál, plně si vychutnával, že ji konečně může opravdu vidět a že ji může vidět i jindy než jen ve svých snech. Srdce mu silně bušilo a bylo plné vřelého citu.

Lenia mu úsměv oplatila, pak rychlými kroky překonala vzdálenost mezi nimi a objala ho. Katar jí objetí opětoval. Dlouho spolu stáli v něžném objetí, dokonce tak dlouho, že se čas málem dal měřit podle slunce.

A dráček, ke své velké nelibosti, nedokázal udělat nic, čím by si získal pozornost alespoň jednoho z nich.

„Měla jsem o tebe hrozný strach, strašně moc jsi mi chyběl.“ Šeptla Lenia. „Ty jsi mi chyběla víc.“ Odvětil. Mírně se od něj vzdálila. „To si nemyslím.“ řekla škádlivým tónem. Katar se usmál a pohladil ji po tváři. „Já to vím.“ Odpověděl a políbil ji.

Byla to velmi dlouhá chvíle, než polibek skončil. Leniiny tváře měly jemný růžový nádech.

Chvilku bylo ticho. Bylo vidět, že Lenia chce něco říct, ale nedostává se jí slov.

Otevřela ústa, ale místo slov vypustila jen šťastný povzdech.

Sklonila hlavu na stranu.

Na okamžik zavřela oči.

A pak se ke Katarovi přivinula.

Znovu ji objal a už nikdy ji nechtěl pustit.

Dráček protestně zapištěl. Avšak, ať dělal cokoliv, dvojice si ho stále nevšímala. Dráček se uraženě otočil zády, vyskočil na postel a spokojeně se na ní celý rozvalil.