Vítejte ve dračím světě

Když je nenávist příliš silná, když je někomu odmalička vnucována, tvrdě platí všichni…

Křik, oheň, řinčení zbraní, drsné smějící se hlasy.

Nádherné bělostné sídlo, připomínající zámek bylo plné požárů. Oheň nemilosrdně likvidoval jednu část budovy za druhou, v čemž mu napomáhalo to, že každičkým pokojem prorůstal strom.

Náhle se celé sídlo otřáslo a část se zhroutila. Tlaková vlna, způsobená výbuchem, odhodila trosky do vzdálenosti několik stovek metrů. Armáda skřetů dorážela se stále větší silou, zatímco elfové pomalu, ale jistě prohrávali a umírali.

Všechen ten chaos byl však někomu ku prospěchu.

Nejvýše položená část sídla byla zatím ohněm neporušena a ani nehrozilo, že spadne následkem výbuchu, avšak skřeti byli rychlejší.

Skřet naposledy vyjekl, když jím stříbřitá elfí ocel projela, jako by železné brnění bylo z másla. Elf vytáhl meč z mrtvého těla a jen tak tak odrazil další úder. Hnědé vlasy se mu lepily na zpocené čelo a únava o sobě také dávala vědět, stejně jako četná zranění, ze kterých tekla krev.

Bojoval však dál, byl rozhodnut za každou cenu chránit to nejdražší v jeho životě. Nakonec záplava skřetů ustala a elf si mohl na chvíli oddechnout.

Zvuky boje byly slyšet blíže, než mu bylo milé. Musel si odpočinout, alespoň na chvíli. A pak odsud rychle uteče i s tím, co bránil.

Náhle do místnosti vstoupila jakási osoba. Nevýrazné šedé oblečení bylo mírně zaprášené. Kápě dokonale skrývala tvář před světem. Avšak podle meče v jeho ruce bylo možno poznat, že se jedná o elfa.

Nově příchozí mlčky přešel k těžce oddechujícímu elfovi. Ten k němu vzhlédl, než to však stačil udělat, meč elfa v šedém mu probodl srdce. Elf zachraptěl a chytil se za hruď. Krev mu stékala po těle. Cizí ruka ho odstrčila. Dopadl na zem a zachvěl se v bolestivé křeči.

Elf v šedém se rozhlédl po pokoji, uviděl mohutný zlatavý závěs. Jemné záchvěvy látky by byly pro člověka nepostřehnutelné. Elf popošel pár kroků a rukou strhnul látku na zem.

U zdi se krčilo malé, sotva pětileté dítě. Chlapec se třásl hrůzou. Vyděšeně zíral na muže, tyčícího se nad ním.

„Ne…“ šepot umírajícího byl sotva slyšitelný, přesto prořízl vzduch, jako výkřik. „Prosím, ne…“ Elf v šedém toho však nedbal. Jeho meč zasvištěl vzduchem a prosekl chlapci hrdlo. Chlapec nestačil ani vykřiknout. Jeho bezvládné tělíčko padlo na zem. Jeho umírajícímu otci vytryskly slzy… slzy hněvu a žalu.

Budova se zachvěla, na zdech se objevily praskliny.

Bez jakékoliv emoce, bez jakéhokoliv slitování, se elf v šedém otočil a odcházel. Přesto se u dveří ještě zastavil a pohlédl na elfa.

Svět se pomalu halil do černé tmy. Zvuky se vytrácely. Úplně poslední, co elf spatřil, než zemřel, byl pohled očí vraha jeho syna. Byly to nádherné modré oči. Ovšem chladné a nemilosrdné.

Elfí sídlo se zhroutilo. Zbyly z něj jen trosky, ležící na zemi.

Elf v šedém kráčel k lesu. U stromu tam byl přivázaný jeho kůň. Uhlově černý, jako sama noc. Elf odpoutal otěže od stromu, vyskočil koni na hřbet a rozjel se k hlavnímu městu elfů.

„Už jen dvakrát…“ proběhla mu hlavou myšlenka. „Už jen dvakrát a přísaha bude splněna a pomsta dokonána.“