Vítejte ve dračím světě

O 50 let později…

Oblohu pokrývala šedivá mračna. První sněhobílé vločky se pomalu snášeli k zemi. Jedna velká vločka se elegantně snášela k zemi, dokud ji nechytila bělostná ruka. Elfí dívka se usmála a s obdivem si prohlížela krásný tvar vločky, dokud na její dlani nezbylo nic kromě trošky vody.

„Lenio, poběž!“ Jiná elfí dívka mávala na svou kamarádku. Lenia se usmála. „Neboj se, už jdu.“ Křikla za ní. Chtěla se ještě trošku projít. Barevné listí pod jejíma nohama tiše ševelilo. Chtěla si ještě užít podzimní krajiny, než ji nadcházející bouře zakryje bílou peřinou. Zatočila se dokola a vesele se zasmála. Byla sice již dospělá, ale pořád ještě ve věku, který její rod považoval za částečně „dětský“, protože ještě stále v ní byla ona veselá rozpustilost.

Chvíli jen tak tancovala a náhle zahlédla něco mezi stromy. Zarazila se a úsměv jí zmizel z tváře. Cosi uvnitř ní volalo na poplach. Mezi stromy viděla kohosi projít. Jediné čeho si všimla, byly šedé vlasy. Člověk to být nemohl, kouzla les před lidmi dokonale skrývala. Ale i když tvář zahlédla jen na chvíli, byla si jistá, že tohoto elfa nikdy neviděla a to znala spoustu elfů ve městě.

Zahřmělo se a temné bouřkové mraky zakryly celou oblohu. Lenia se rychle rozeběhla domů. Otec by se jistě zlobil, kdyby zůstala venku při bouřce, ale neustále přemýšlela o tom, koho to vlastně viděla.

Ledový vítr skučel a zbavoval stromy listí, které se stále drželo na větvích. Sníh se sypal tak hustě, že nebylo vidět dál než na dva metry. Mezi vločkami, divoce poletujícími všude možně, občas prolétlo pár kroupů. Mezi stromy pomalu šel dospělý elf. Třásl se zimou, nohy ho sotva nesly. Vítr do něj narážel a vypadalo to, jako když ho každou chvilkou srazí zemi. Sněhové vločky mu nalétávaly do tváře. Jednou rukou si držel plášť u těla. Druhou měl nataženou před sebou a šátral ve volném prostoru, jakoby cosi hledal. Jeho ruka narazila na skálu. Pokusil se ji nějak obejít, ale větru se konečně podařilo ho srazit na zem. Elf se zachvěl v křeči a pokusil se zvednout. Spadl zpět do sněhu. Mráz se zmocnil jeho zesláblého těla a elfa pohltila temnota. Další mohutné přívaly sněhu přikrývali jeho bezvládné tělo jako mohutná bílá peřina.

K ránu bouře pomalu ustávala, mraky se protrhaly a zpoza obzoru vykoukl kotouč slunce.

Ozvalo se zařehtání, po zasypané cestě se k mohutné skále přihnal majestátný bílý kůň, přesněji řečeno klisna, a na svém hřbetě nesla jezdce v bílém kožichu. Klisna zastavila u paty skály a jezdec seskočil. Kapuce mu při tom spadla. Byla to Lenia. Klisna zaržála a otřela se jí o tvář. „Díky, Luno, můžeš zpět.“ Usmála se Lenia a pozorovala, jak Luna vesele poskakuje ve sněhu, vločky tvořily velká mračna, která jemně poprášila vše, z čeho sníh již opadl.

Luna již odklusala a Lenia se vydala po skalní cestě nahoru. Jako dítě našla jeskyni, ve které dodnes ráda pobývala. Jeskyně byla jejím druhým pokojem, měla tam vše. Postel, stůl s židlí, knihy…

Náhle cosi upoutalo její pozornost. Sešla zpět na zem. Ze sněhu vykukoval kus látky. *Plášť? * pomyslela si Lenia a vzala za cíp pláště, sníh spadl. *Pro draka. * pomyslela si Lenia a vytáhla elfa ze sněhové přikrývky.

Nikdy neviděla nikoho nemocné ani zraněného. Proto ji elfův stav naprosto šokoval. Tvář měl vyhublou, přes levou tvář se táhly tři rány, nejspíše od drápů. Celkově byl velmi vyhublý, konečky prstů byly od mrazu modré, stejně jako elfovy rty. Jeho oblečení bylo potrhané a stále na něm byl zaschlá krev.

Lenia na nic nečekala. Přehodila si jednu jeho ruku přes rameno a pomalu ho vlekla do své jeskyně. Cesta však byla rychlá, elf byl téměř stejně lehký jako odrostlejší dítě. V jeskyni Lenia elfa opatrně uložila na svou postel. Pak se postavila proti vchodu, rozpřáhla ruce a odříkala kouzlo ve svém rodném jazyce. Do jeskyně přestala proudit zima a trošku se oteplilo. Hned jak byla bariéra proti mrazu hotová, Lenia rychle rozdělala oheň, nad který zavěsila kotlík s vodou. Pak přešla k elfovi a prohlédla si pozorněji jeho tvář. Mohl být přibližně stejně starý jako ona, možná trošku starší. Byla si jistá, že není z tohoto lesa, ale ani jí nepřipomínal žádný jiný elfí národ.

Pak sebou trhla a zkontrolovala jeho tep. Srdce bilo slabě, ale pravidelně. Věděla, že mály ho zachránit, musí spěchat. Sundala mu jeho plášť, tuniku a košili. Zalapalo po dechu. Jeho tělo bylo plné šrámů, ale nejvíce ji zaujala velká mělká jizva, táhnoucí se přes celý hrudník. Rány byly omrzlé a jejich okolí bylo namodralé. Lenia uronila pár slz, tak velká byla její lítost. Připravila si několik pruhů látky a zkontrolovala teplotu vody. Stále ještě byla příliš studená. Lenia se tedy vrátila k elfovi. Zachumlala jeho nohy do teplé deky, přikryla ho svým kožichem a čekala, až se voda dostatečně ohřeje. Pak ponořila kusy látky do vody a nechala je nasáknout. Pak je vyndala a omotala jimi jeho ruce a trup. Když obmotávala jeho pravou ruku, všimla si zvláštního znaku na jeho dlani. V kruhu byl symbol pro nesmrtelnost a druhý pro bolest. Vypadalo to jako spálenina, avšak, jakoby se s ní už narodil, znak byl vrostlý do kůže. Nakonec ho opět pečlivě zachumlala do svého kožichu. Pak se posadila a chvilku pozorovala jeho bledou tvář. Byly v ní vepsány roky utrpení. Chvíli přemýšlela. Pomocí myšlenek zavolala Lunu a vyšla z jeskyně.

Velká mračna sněhu se zvedala do vzduchu, jak Luna pádila do města. Lenia ji prosila, ať spěchá. Nejhorší už sice zažehnala, ale ten elf potřeboval hlavně vodu, jídlo a léky. A to rychle.