Vítejte ve dračím světě

Lesním městem se nesl veselý smích dětí a sněhové koule létaly všude možně. Ani dospělí neunikli zuřivé sněhové bitvě. Někteří se však rádi vrátili do svých dětských let a k bitvě se přidali.

Lenia spěchala. Věděla, že ten elf sám dlouho nepřežije. Bleskově vyšplhala na mohutný strom, který byl vyrostlý do velkolepého paláce. Vběhla do svého pokoje a začala do svého vaku dávat vše potřebné. Za pár minut byla hotová a na cestě zpět.

Seděla zamyšleně u ohně a často jí pohled sklouzl na elfa, hluboce spícího na její posteli. Čím déle ho pozorovala, tím více jí byl sympatický, ačkoliv nechápala proč. Nalila horkou vodu do číše a nasypala do ní sušenou bylinu. Když byl po několika minutách čaj vylouhovaný, nechala ho vychladnout a pak mu dala napít. *Musel hrozně dlouho žíznit. * pomyslela si, když si pozorněji prohlédla jeho popraskané rty. I když byl v bezvědomí, pil lačně a rychle. Celou noc a další den se o něj starala, teprve odpoledne dalšího dne sebou elf slabě škubnul.

Oční víčka se mu slabě zachvěla a pootevřel oči. Přišla k němu a opatrně ho chytla za ruku. Škubnul sebou, jakoby se lekl a ucukl. Byl slabý, takže se z jejího sevření nevymanil, ale jeho reakce ji překvapila. „Kdo to je?“ zeptal se polekaně a hleděl přibližně jejím směrem, stále se pokoušel vymanit a v jeho tváři byl znatelný strach. *Je slepý. * uvědomila si Lenia a její lítost a soucit se prohloubily. „Klid, neboj se, já ti neublížím.“ Řekla konejšivě. Elf se sice přestal pokoušet se jí vymanit, ale strach z jeho tváře nezmizel. „Jsem Lenia, dcera Failona, krále Ethinského lesa.“ Odpověděla na jeho předešlou otázku.

„Kde jsem?“ ptal se dál, hlas měl nervózní a byl z něj stále znát strach, který si Lenia neuměla vysvětlit. „V jedné jeskyni, nedaleko Ethinu… Hlavního města.“ Dodala, když se mu na tváři na chvíli usadil nechápavý výraz. Chvíli bylo ticho. Jeho ruka se v její třásla. Lenia však poznala, že to nebylo zimou, ten třes působilo cosi uvnitř něj. „Ví… ví o mně někdo jiný než ty?“ zeptal se, jeho hlas byl chraplavý, skomíravý. Leniu otázka udivila. „Ne.“ odvětila. „Mohlo by to tak zůstat?“ „Mohlo, ale…“ Lenia naprosto nic nechápala. „Neptej se.“ Řekl ostře. Zmlkla a dlouho na něj hleděla. Nepřipadal jí zlý, možná byl trochu podrážděný, ale to chápala. „Mohu ti ošetřit rány?“ zeptala se tiše. Přikývnutí bylo sotva znatelné, z výrazu jeho tváře bylo jasné, že je mu to jedno. Lenia mu tedy sundala obvazy, na každou ránu nanesla trochu masti a jemně ji vmasírovala do rány. Elf nedával nic najevo, ale občas se jeho tělo zachvělo při bodnutí bolesti. Když chtěla Lenia ošetřit tu největší ránu na jeho hrudi, chytil její ruku a zadržel ji. Stisk byl pevnější, než čekala, bolelo to. Vyškubla se mu. „Promiň.“ Řekl, neznělo to sice přesvědčivě, ale byla to upřímná omluva.

„To je v pořádku.“ Odvětila. Počáteční sympatie k němu se vytratily a nahradil je strach. *Kdyby byl při plné síle, kdo ví, co by se stalo. * Potlačila své pocity. „Máš hlad?“ zeptala se a z vaku vyndala chléb, maso a nějakou zeleninu a dala vše na dřevěný talíř. Opatrně mu pomohla se posadit a talíř mu položila do klína. Jedl rychle, během několika minut všechno snědl. Dala talíř na stranu. Usmála se, když viděla, jak jen stěží drží oči otevřené. Přikryla ho až ke krku a tlumeným hlasem řekla: „Jen spi, potřebuješ to.“ Nejspíše jí chtěl cosi říci, ale jelikož téměř okamžitě usnul, nerozuměla mu.

Ještě chvíli ho pozorovala. *Vypadá tak bezbranně, když spí. * pomyslela si a hleděla na jeho vyzáblou tvář. Opět zavolala Lunu a vydala se zpět domů. Musela o něm něco zjistit a instinkt jí našeptával, že klíčem k odhalení jeho totožnosti bude právě znamení na jeho ruce.

Rychle procházela chodbami svého domova. Nakonec se zastavila u nejjižnějšího pokoje v paláci a zaklepala. Aniž by čekala na odpověď, vtrhla dovnitř. Většina pokoje byla plná knih. U stolu seděl černovlasý elf s vážným výrazem a v ruce držel jakýsi svitek. Zvedl k ní oči. „Víš, že je neslušné k někomu takhle vtrhnout?“ Ethelden, mistr léčitelství a znalec dějin Skrytého světa, byl Leniin učitel. Věděla, že dokáže – li jí někdo pomoci nalézt odpověď tak on. Pro samý spěch však zapomněla, jak její učitel nesnáší, když ho někdo vyruší při četbě.

„Omlouvám se, ale potřebuji něco naléhavě zjistit.“ Ethelden se pousmál a odložil svitek. „A copak by to mělo být?“ „Jde o zvláštní znak, který jsem viděla…“ zarazila se. „V nějaké knize.“ Dokončila rychle. Ethelden vytáhl zpod hromady knih kus pergamenu a podal jí namočený brk. „Nakresli mi ho.“ Udělala, co po ní žádal. Ethelden si znak bedlivě prohlížel. Čelo měl svraštěné a s jistým podezřením se na Leniu podíval. Na chvíli se bála, že se bude vyptávat, kde přesně znak viděla, ale nakonec si povzdechl a odpověděl: „Tenhle znak má na dlani elf, který je zodpovědný za smrt našich příbuzných na jihu. Ten příběh si jistě slyšela.“ Lenia se zarazila. Byl tohle snad důvod jeho podrážděnosti? Zachránila vraha? Ethelden pokračoval: „Značí to jeho trest: navždy cítit duševní a tělesnou bolest těch, které připravil o život a navěky žít, i kdyby se země rozpadla na prach a slunce pohaslo a zanechalo celý svět v temnotě.“ Lenia pohlédla na svého učitele. „Je ten příběh skutečně pravdivý?“ Ethelden pokrčil rameny. „Co přesně se stalo, neví nikdo kromě něj.“ „Jak se jmenoval… jmenuje?“ opravila se. „Katar.“ „Děkuji za pomoc.“ Řekla a sklonila hlavu. Odpověděl jí stejným gestem.

Jakmile opustila Etheldenovu pracovnu, běžela opět do stájí za Lunou. Ta zrovna pila. Jakmile si všimla své paní, rozveselila se a vyšla jí vstříc. Otřela se Lenie o tvář, ta ji pohladila a na tváři se jí usadil smutný výraz. Luna se na ni tázavě zadívala. „Neboj se, to bude dobré. Potřebuji se zase dostat zpět do své jeskyně, odvezeš mě?“ Luna přikývla s razantností, kterou naznačovala, že toto byla opravdu hloupá otázka. Lenia se usmála, lehce jí vyskočila na hřbet a za pár minut uháněly bílou krajinou. Ani jedna z nich neměla tušení, že Ethelden se svým koněm, jede za nimi.