Vítejte ve dračím světě

Bylo k půlnoci, měsíc vystoupal nahoru a jeho bledá záře osvětlovala zbytky elfí vesnice. Zvířata vylezla ze svých úkrytů a zkoumala trosky a mrtvá těla. V jejich myslích byl smutek.

Katar stále ležel tam, kde ho zanechali, a plakal. Bolest jím prostupovala. Dědeček, otec, matka, jeho přátelé… všichni byli pryč. Bolelo to, bylo mu to líto, ale nedalo se s tím nic dělat. Chladný větřík pohnul stébly trávy a ta zalechtala Katara ve tvářích. Otevřel slepé oči, jakoby doufal, že přece jen zahlédne něco víc, než jen tmu. Pak oči opět zavřel. Nemělo cenu se snažit přežít. Proč taky? Byl příliš zesláblý, než aby se někam vydal a pokud by se někam vydal, riskoval by, že ho najdou lidé. A zasloužil by si vůbec dál žít? A chce žít? Pokusil se trochu zachumlat do pláště. Doufal, že zemře ve spánku, doufal, že usne a už se neprobudí.

Náhle zaskučel vítr, poryv byl silnější, než bylo normální. Katar se posadil a otáčel se za zvukem. Cítil, jak okolo něj pulzuje energie. A náhle pochopil, dnes byl Dračí úplněk*.

Kousek od Katara se země rozzářila modrým světlem. Z toho vyrazil proud vody, ale nespadl na zem, nýbrž se vznášel ve vzduchu a nabýval podoby draka. Žádná křídla, místo tlap ploutve, dlouhý úzký čumák a z ledu drobná plachtička na zádech a ploutev na konci ocasu – dračice vody. Vedle vodní dračice se země zachvěla a nepatrně hnědě zazářila. Zemina se zvedla do vzduchu a zformovala se do podoby dračice země – silné přední tlapy, určené k hrabání, velké oči, rohy a ostny na ocase byly z kamene, oči z kovu. Zemská dračice se postavila vedle své sestry. Obě stočily pohled kousek od sebe. Země se rozzářila tentokrát ohnivě a z ohně stvořený ohnivý drak rozpustile zakroužil okolo sester a vrátil se zpět na své místo. Podobně, akorát z bílé záře, se objevil drak vzduchu. A v mezeře mezi dračicemi a draky se země rozzářila zlatě a mohutný zlatý drak zařval a postavil se na zem.

Zlatý drak stočil pohled na Katara, stejně jako jeho čtyři sourozenci.

Katar sice nic z té úchvatné podívané neviděl, ale cítil. Cítil, jak se země třese, cítil ostrý vítr ve tváři, slyšel bublání vody a praskot ohně. Náhle se cizí vědomí vloudilo do jeho. Síla zloby a nenávisti tohoto vědomí Katara dokonale ochromila. Pak se rozezněl hlas, který svou silou připomínal lavinu řítící se z kopce: „Zničil jsi vše, o co jsem se já a mí sourozenci tolik let starali a o co jsme pečovali. Svou lehkomyslností jsi zahubil celý národ, i když jsi dostal varování. Nenapadlo tě, že Arcamon ti to říká z nějakého důvodu a ne jen tak pro nic za nic?“ Katar nebyl schopen žádné odpovědi. Slova draka v něm však zesílila bolest a lítost, které cítil. Pak drak opět promluvil: „To že se cítíš provinile ničemu a nikomu nepomůže. Nepovažujeme tě za dostatečný důvod, abychom zde nadále zůstávali a ačkoliv nás to bolí, dnes odejdeme ke hvězdám.“ Drak se odmlčel. „Ale ty nezůstaneš bez trestu. Budeš cítit bolest všech, kteří zemřeli tvým přičiněním. Ucítíš bolest jak tělesnou tak duševní. A ta bolest se nikdy nezmenší. Zůstane stále stejná, i kdyby mělo uplynout milion let.“ pak drakův hlas nabyl na síle. „A abychom měli jistotu, že tvůj trest skutečně bude trvat, dáme ti nesmrtelnost. Nebudeš moci zemřít, i kdybys nepil a nejedl celé týdny, měsíce nebo dokonce roky. Nebudeš moci zemřít mečem, šípem, kopím ani zbraněmi, které vytvořili lidé. Ani žádná magie neukončí tvůj ubohý život. To je tvůj trest.“

Každý z ostatních čtyř draků vydechl jakýsi barevný dým. Zlatý drak udělal totéž a pak se tahle pableskující koule vydala ke Katarovi a nakonec do něj vstoupila. Katar sebou škubl a zasténal. Bolest, která nastala, byla silná, ohlušující, nekonečná. Celé tělo mu pulsovalo bolestí, ale oproti smutku, nepochopení a utrpení duševnímu to bylo naprosté nic. Na jeho pravé dlani – zeshora i zespoda - se vytvořil černý kruh a uvnitř něj dva znaky, jeden symbolizující nesmrtelnost a druhý bolest. Ležel, neschopen pohybu ani slova. Ležel sám s bolestí, která neutichala. Ležel sám a necítil už žádnou naději. Ležel, poražený a navždy zraněný.

Draci poté pohlédli ke hvězdám a vydali se k nim. Pět barevných ještěrů stoupalo výš a výš, až z nich byly jen skvrny, které zmizeli v nekonečné tmě.

Temní elfové se vrátili do svého bývalého města. Na zemi hořeli ohně a temní elfové okolo nich rozjařeně poskakovali a doufali, že co nejdříve vyrazí dobýt lesní město severních lesních elfů. Jejich pozornost upoutalo pět barevných obláčků, které stoupaly vzhůru, až zmizeli. Elfové se tím dále nezabývali a všichni pokračovali v oslavách. Všichni, až na jednoho. Hortam se skrýval ve větvích stromu, nedaleko od místa kde ležel Katar. Slyšel a viděl vše, co se odehrálo. *Možná si nějaký trest zasloužil, ale tohle bylo kruté. * pomyslel si a jeho slova byla adresována již zmizelým drakům. Odvrátil tvář od třesoucího se Katarova těla a vracel se zpět domů. Kdyby byl pryč příliš dlouho, vzbudilo by to nechtěnou pozornost.

* Slavnost. Každý les obývaný elfy hlídá pět draků - duchů. Čtyři zastupují živly, pátý je spojením všech sil, nejmocnější a nejsilnější. Jednou za sto let, právě při Dračím úplňku, se zjeví a předají radu, požehnání, prokletí atd. A hlavně dají lesu novou sílu k žití a obnoví a případně posilní kouzla, chránící les před lidmi. Pokud les již žádní elfové neobývají (ať už z jakéhokoli důvodu) dračí duchové opustí zemi a odejdou ke hvězdám.