Vítejte ve dračím světě

Bylo ticho, větší ticho než obvykle. Arcamon stál na balkóně a vyhlížel do přítmí lesa. Stvůra se sice už několik dní neukázala, přesto se ještě nikdo neodvážil zůstat na zemi po západu slunce. Arcamonův pohled zabloudil k temnému lesu. „Pane?“ Gorovyn se postavil vedle svého krále a také upřel pohled do lesa. „Děje se něco?“ optal se Arcamon a pohlédl dolů na zem. „Taleisin s vámi chce mluvit.“ Odvětil Gorovyn a pečlivě svého pána sledoval. Ten si povzdechl. Od Katarova zmizení uplynuly už téměř čtyři dny. Nikdo ho neviděl od té doby, co zemřela Alea. Arcamon tušil, kam mohl Katar jít a z hloubi duše si přál, aby to nebyla pravda. Beze slova se otočil a zašel do domu, Gorovyn šel za ním. Kdyby se zdrželi jen o pár vteřin déle, viděli by rudá světla pochodní blížících se nepřátel.

Temní elfové tiše přešli louku, dělící jejich les od lesa lesních elfů. Nepozorovaně se dostali až do vesnice, všude bylo ticho. Alcar – Hortamův otec – chvíli bedlivě pozoroval domky na stromech. Mávnutím ruky k sobě zavolal jednoho bojovníka. „Vem několik dalších a navštivte domy, kde se nesvítí, víte, co máte dělat.“ Elf se zle ušklíbl a vydal se splnit rozkaz. Uplynulo několik minut. Lučištníci netrpělivě pozorovali okolí, hořící šípy připravené k palbě. Bojovníci vyslaní před chvílí se vrátili. Tiše se pochechtávali a v rukou drželi meče, ze kterých odkapávala krev. Alcar kývl na lučištníky. Hořící šípy zapálily, nyní již, prázdné domy. Na další znamení se bojovníci vrhli s bojovným křikem vpřed. Bitva začala.

Tma pomalu houstla, v jednom z lesů však poblikávala ohnivá záře a spánek tvorů narušovaly zoufalé výkřiky.

Oheň se bral zdánlivě odnikud a pohlcoval bojovníky lesních elfů, neměli sebemenší šanci, ale přesto bojovali a umírali. Arcamon spolu s Taleisinem byli zatlačeni až za vesnici. Neměli jinou volbu, než využívat svou sílu. Taleisin se obratně vyhnul šípu a vzápětí se majitel šípu téměř po kolena probořil do země a Arcamon dokončil co Taleisin začal. I když bojovali ze všech sil jak oni tak ostatní elfové, prohrávali. Temných elfů neubývalo a z celého národa lesních elfů už zbývala jen necelá desítka bojovníků.

Arcamon pomocí vzduchu odhodil několik temných elfů pryč a vzápětí vyslal ohnivou kouli. Ze strany se však vyřítil proud vody a po ohni zbyla jen pára. Arcamon se nechápavě podíval na Taleisina. Ten však jen zavrtěl hlavou. *Když ne ty, tak kdo? * pomyslel si s narůstajícími obavami Arcamon. Náhle se okolo něj v okruhu několika metrů objevila hustá mlha. Vystřelila nahoru, kde se spojila a vytvořila neprůhlednou kopuli. „Příjemné setkání.“ Ozval se syčivý posměšný hlas. Arcamon zaujal bojovný postoj. „Ani bych neřekl.“ Cítil, jak se vněm stupňuje nenávist, když hleděl do očí svého nepřítele.

Alcar se ušklíbl a samolibým hlasem pokračoval: „Nechápu vás, nevzdáváte se ani, když víte, že už to nemá cenu… tedy jestli to vůbec poznáte.“ „O co ti jde?“ zeptal se Arcamon s narůstajícím hněvem. Alcar se zle usmál. „Věštba se naplňuje, byl jsi hlupák, když si toho spratka nehlídal. Možná bys ho rád ještě viděl, i když on už tebe ani nic jiného neuvidí.“ Vychutnával si temný elf každé slovo a jakoby mimoděk zabloudil očima na zem. Teprve nyní si Arcamon všiml třesoucího se Katara, který bezvládně ležel na zemi. *Katare…* pomyslel si Arcamon smutně. Zklamání, smutek a bolest byly teď jediné věci, které vnímal. Pocítil však také hněv, když viděl, co Katarovi temní elfové udělali. Ze země před ním se oddělil kus horniny a mířil na Alcara, ten nedbale mávnul rukou a kámen odletěl ven. Byl slyšet dutý náraz do stromu. „Ještě než se dáme do boje,“ Řekl Alcar nedbale. „Bys možná ještě chtěl vědět, co se stalo s tvým bratrem.“ Arcamon se zarazil. Alcar se pousmál, jeho triumf se blížil. „Jeho družka a dcera zemřel téměř okamžitě, mohu tě ujistit, že moc dlouho netrpěly. Ale s tvým bratrem jsme si vyhráli. Říkal jsem si, že by možná mohl být nějak užitečný a také ano.“ Na chvíli se odmlčel a vychutnával si Arcamonovo utrpení. „Viděls někdy naši Stvůru?“ „Co ta s tím má společného?“ vybuchl vztekle Arcamon. „Všechno.“ Odvětil Alcar klidně. „Dokážeš pomocí svých schopností měnit živé tvory, já to umím také. Nikdo by neřekl, že to stvoření před tím bylo elf, že?“

Jako rána do srdce. Jediná slza si hledala cestičku po Arcamonově tváři a ukápla na zem. *Ta Stvůra…je Leilath. * byla jediná myšlenka, která mu nyní zněla v hlavě. Alcar zle zasmál a sebevědomě mluvil dál. „Možná budeš zklamaný, jestli už nejsi, ale ani on už není mezi živými, o to se postaral osobně tady tvůj vnuk.“ Řekl a kopl do Katara. Poslední rána, Arcamon svěsil ruce podél těla, slzy se již řinuly z jeho očí, jako potůčky tekoucí z kopce, byl poražen. V Alcarově pravé dlani se objevila koule vody, která se protáhla do tvaru rampouchu a pak se v něj skutečně změnila. „Je na čase to ukončit.“ Šeptl Alcar a poslal rampouch vpřed. Arcamon se nebránil. Led se mu zabořil do hrudi a probodl bušící srdce. Spadl do trávy. Mlha se rozplývala a na obloze zazářily hvězdy. „Proč?“ šeptl Arcamon zlomeně a pak naposledy vydechl. Alcar se rozhlédl. Taleisin ležel nedaleko, země se barvila jeho krví. Hortam zrovna vytáhl z jeho těla svůj meč. Všichni lesní elfové leželi mrtví po okolí. Ke hvězdám se vznesl pokřik ohlašující vítězství. Temní elfové obtíženi vším co mohli sebrat, pomalu odcházeli zpět k domovu. Dva z bojovníků se vydali ke Katarovi, ale Alcar je zarazil. „Nechte ho, ať si zůstane mezi svými.“ Pronesl dost hlasitě, aby se to ke Katarovi doneslo. *Nemá dost síly, aby šel hledat jídlo nebo vodu, nemá cenu, se s ním zabývat. * pomyslel si pro sebe a odešel za ostatními. Hortam se však ještě chvíli zdržel a s lítostí a soucitem hleděl na Katara. Pak se i on odvrátil a odešel. Po chvíli vše utichlo a ticho prolomil až cvrkot cvrčků.