Vítejte ve dračím světě

Svěsil hlavu a zavřel oči. Raději nechtěl nic vidět. Vědomí, že nemá šanci na útěk nebo na záchranu, mu kradlo sílu z končetin. Srdce zběsile tlouklo. Strach sílil. Pomalu přerostl v hrůzu až děs. Dveře se otevřely.

Když se ozvalo slabé zabouchnutí, rozezněl se místností tichý šepot. Čas se vlekl. Nervozita Katarem prostupovala, jako by vypil něco velmi horkého a to se rozlévalo každou žílou v těle. Snažil se alespoň naslouchat, ale rozhovor byl veden, pro něj, v nesrozumitelném jazyce. Štvalo ho, že nemůže nic víc, než jen čekat. Připadalo mu, že je smrtelně nemocný a už jen bezmocně čeká na smrt.

Náhle. Jakoby do něj uhodil blesk. Bolest se ho zmocnila. Proudila celým jeho tělem. Cosi cizího se v něm pohybovalo. Bylo to v každé žíle, v každé jeho buňce. Nevěděl, jestli křičel, nevěděl nic. Jeho duše se roztříštila a on ztratil vědomí.

Probral se, na hrudi cítil pulsující bolest. Ležel na zemi. Rozkašlal se a vyplivl krev. Chtěl se posadit, ale jeho tělo mu vypovědělo službu. Zůstal ležet a těžce dýchal. Nakonec se s vypětím vší vůle posadil a opřel se o stěnu. Viděl tmu, ve které občas probleskla oranžovo-rudá šmouha. Po chvíli se mu podařilo jakž takž zaostřit. Vězení bylo prázdné. Jen louče u dveří si vesele plápolala. Katar se znovu rozkašlal. Bylo mu zle. Všiml si, že na oblečení má krvavou šmouhu, která neměla s krví, kterou před chvíli vykašlal, nic společného. Na hrudi nahmatal velkou jizvu. Byla tenká, ale táhla se přes celý hrudník. Byla však mělká… zatím.

Pohlédl na zem. Vedle něj ležel malinký kamínek. Pokusil se s ním pomocí svých schopností pohnout, ale nešlo to. Cítil ve svém těle slaboučké chvění, ale to bylo vše. Jeho schopnosti byly pryč, i když s ním byly stále slaboučkým vláknem spojené. Uvědomil si, co se stalo. Chvíli jen tak seděl, hlavu měl svěšenou a tvář zakrytou zešedlými vlasy. Pokoušel se alespoň trochu vzpamatovat. Možná, že když teď nemá své schopnosti, nebudou ho tak pečlivě hlídat, třeba by se mohl pokusit utéct a alespoň se pokusit ostatní varovat.

Opatrně se zvedl a přidržujíc se zdi, se dobelhal ke dveřím. Vzal za kliku, bylo zamčeno. Jeho naděje se rozplynuly jako obláček dýmu. Sesunul se k zemi. Trýznila ho silná žízeň. Ale nikde nebyla ani kapička vody. Zůstal nehybně sedět několik minut, možná hodin. Nevěděl. Veškerý čas se mu slil dohromady a každá chvilka mu připadala nekonečně dlouhá. Pak v zámku zarachotil klíč a dveře se otevřely, kdosi vstoupil a zase zavřel. Postavil se před Katara a sledoval ho. Katarovi byl však ten elf, ať už to byl kdokoliv, srdečně ukradený. Elf si pak klekl, aby Katarovi viděl do očí. Byl to Hortam. Katarovi však bylo jedno, co mu chce. Všechno mu bylo jedno.

„Jak je ti?“ zeptal se Hortam. *Co je ti potom. * odsekl Katar v duchu. Měl příliš vypráhlo v ústech, než aby mohl mluvit, ani mluvit nechtěl. Když neodpovídal, podal mu Hortam číši s vodou. Katar však nereagoval, ačkoliv ho pomyšlení na vodu trýznilo. Hortam tedy položil číši vedle něj a pak řekl: „Za pár dní se naše vojsko vydá k tvému domovu.“ „A to mi říkáš proč?“ procedil mezi zuby Katar. Opět pocítil vztek. „Protože otec určitě bude chtít, abys byl u toho. A také abych tě upozornil, že někteří naši válečníci si do té doby budou chtít vybít svou agresivitu na tobě.“ S tím se zvedl a odešel. Zámek cvakl a rozhostilo se mrtvé ticho.

Uplynuly dva dny. Katar se choulil v rohu své cely. Třásl se zimou a na jeho oblečení byly zaschlé skvrny od krve. Sykl, když ho zabolela jizva od biče na zádech. Když byl mladší a sedával u ohně s ostatními dětmi, aby mohl naslouchat příběhům a legendám, nikdy tak úplně nevěřil pověstem o krutosti temných elfů a o jejich zálibě v bolesti druhých. Teď už věřil.

Dveře se otevřely. Vešel Hortamův otec. S opovržením se podíval na Katara. Ten sice navenek vypadal netečně, ale uvnitř se třásl a do očí se mu draly slzy. Dnes měli temní zaútočit na lesní vesnici. Dnes přijde o domov a o všechny milované… svou vlastní vinou. Elf přišel až k němu. Vzápětí se Katarovi okolo krku omotal silný úponek rostliny a postavil ho na nohy. Katar zachraptěl. Chytil úponek a pokusil se ho alespoň trochu uvolnit. Po chvíli mu vše okolo splynulo v jednu bezvýraznou šmouhu. Těsně u ucha uslyšel syčivý hlas, překypující škodolibostí. „Možná bych chtěl, abys viděl, co s tvým domovem uděláme,“ vychutnával si temný každé slovo. „Ale došel jsem k názoru, že slyšet to ti bude stačit.“ Poslední co Katar viděl, byla oranžovo červená šmouha, která pohltila vše okolo.

Oči ho nesnesitelně pálily. Skryl si obličej v dlaních. Po tváři mu stékaly proudy slz. Když po nějaké době bolest ustala, otevřel oči… a viděl jen tmu.

Celým podzemím se nesl vzrušený šepot. Temní elfové se chvěli vzrušením a nemohli se dočkat, až konečně použijí své zbraně. Pak se chodbou rozezněl posměšný chechot. Dva elfové vlekli spoutaného Katara k východu. Některým elfům nestačilo se Katarovi jen smát a dali na chvíli průchod své touze po násilí.

O pár minut později bylo celé vojsko již napůl cesty k nic netušící lesní vesnici.