Vítejte ve dračím světě

Hlava mu pulzovala bolestí, a i když měl zavřené oči, poblikávala mu před nima rozechvělá světýlka. Zima se mu zakousávala do celého těla. Cítil, že má ruce zvednuté nad hlavu a okolo zápěstí jej studil kov. Snažil se pokud možno ignorovat bolest hlavy a přemýšlet. Roztavit kovová pouta by mu trvalo několik hodin a během té doby by mohl kdokoliv přijít. Bezvládně visel ve svých poutech, jakoby se už nadobro vzdal. Jelikož už ho začínaly bolet ruce, rozhodl se postavit, ale náhle uslyšel kroky, někdo byl tady v místnosti. Zůstal tedy nehybný. Pak promluvil hlas, Katar měl co dělat, aby se nezatřásl. Proti hadímu syčení nic neměl, ale tenhle zvuk byl odporný. Silou vůle zůstal nehybný a naslouchal.

„Už brzy, už brzy…“ šeptal kdosi, jeho hlas byl rozechvělý vzrušením. Muž přecházel po místnosti sem a tam a neustále opakoval to samé. Pak promluvil další hlas. „Smím se zeptat, co se děje, otče?“ Kroky se zastavily. „Přesně to, co se má dít. Již brzy budeme moci vyjít z podzemí a zmocníme se království lesních elfů, které vede ten zabedněný Arcamon *.“ „Ale otče, říkals přece, že i když jsme mocní, nemůžeme riskovat, že se proti nám postaví silou přírody.“ „Ano, to je pravda, ale věci se změnily.“ Hlas se odmlčel. „Chápeš, co jsem tou větou, kterou jsi nyní zopakoval, myslel?“ „Ne, otče.“ „Myslel jsem si to a nyní je konečně čas, ti vše povědět, Hortame.“ „Co, povědět?“ zeptal se Hortam. „Pravdu o tom, jak ty lesní divochy porazíme a také, pokud budeme mít štěstí, ty jejich příbuzné na severu. A také ti povím, co… nebo vlastně „kdo“ je klíčem k našemu vítězství.“ Chvíli bylo ticho. To prolomil až Hortam. „Myslel si tím tohohle?“ „Ano, našeho vězně.“

Katarovi zrychleně bušilo srdce, nechápal, co tím starší elf myslí, ale nelíbilo se mu to, začal mít velmi zlou předtuchu a v hrudi ho začal tížit strach.

„Velmi dávno, ještě před tím než Arcamon vyvraždil většinu z naší rasy, jedna z našich věštkyň předpověděla, že temní elfové porazí lesní národ, za pomoci prince z lesní vesnice, kterého do temného lesa přivede touha po pomstě. A to se také stalo.“ Přešel ke Katarovi. „Tenhle naivní hlupáček se vydal zabít našeho mazlíčka, což se mu kupodivu povedlo. Ale díky tomu že přišel, nám nyní sám poskytne zbraň, kterou potřebujeme.“ „Jakou zbraň, otče?“ zeptal se Hortam. „Každý z jeho, údajně „královského“ rodu umí vládnout silami přírody. To je to, čemu jsi nerozumněl. Umí ovládat všechny živly, a pokud spojí magii ze všech živlů dohromady, vznikne síla velká tak, že ani naše umění ji naneštěstí nepředčí. Proto se mu před tím málem podařilo utéci, spálil provaz. Ale dokud nedospěje, není jeho síla ještě plně vyvinutá. Kov neroztaví tak snadno a tak rychle, a kdyby se mu to náhodou podařilo, čekají na něj u dveří dva z mých nejlepších vládců temnoty.“ „Otče, říkal jsi, že já jsem ten nejlepší z vládců temnoty.“ Řekl Hortam pohněvaně.“ To také jsi, synu, ale tvé umění je příliš dobré, než aby se s ním plýtvalo na tento malicherný úkol. Ne, svou sílu si šetři na přepadení lesní vesnice. Nepochybuji, že velmi rád pozabíjíš všechny, kteří ti přijdou do cesty tím nejbolestivějším způsobem.“ „Ano, otče.“ Řekl Hortam a jeho hlas se při té představě chvěl vzrušením. „Ale stále nechápu, jakouže zbraň nám může tenhleten poskytnout. Ovládneš snad jeho mysl?“ „Ne, Redir, tvůj mistr, přišel na způsob, jak z někoho vysát jeho síly a předat je někomu jinému. Vysaje z Aracamonova vnuka jeho síly a předá je mně, spolu s mou temnou magií, budu mít moc, s jakou se nebudou naši protivníci moci měřit. A až přijde čas, připadnou tyto síly tobě, synu. Ty se staneš vládcem Skrytého světa** a před tvou mocí se budou třást i samotní draci. “ „Bude mi ctí, otče.“ „O tom nepochybuji. Nyní půjdu za Redirem, náš čas pomalu ale jistě přichází.“ Dveře zaskřípěli a zanaříkali, když je Hortamův otec zabouchl. Ticho, které potom panovalo, bylo hlučnější a nepříjemnější než řev všech draků Skrytého světa.

Chvíli nechápal, co to vlastně slyšel, nechtěl to chápat, bál se pochopit. Dosah toho, co právě slyšel, ho děsil. Vzpomněl si na slova svého dědečka * Můžeš tím způsobit víc zla než dobra. Mohou se stát věci, které bys nechtěl, aby se staly …* Vybuchl v něm vztek, zlobil se na svou hloupost, na svou zbrklost a lehkomyslnost. Zlobil se sám na sebe za to, že neposlechl dědečka. Vztek mu způsobil třes rukou, okovy zacinkaly. Katar věděl, že již nemá cenu se skrývat a otevřel oči.

Naproti němu se o zeď opíral mladý elf. V podstatě vypadal jako každý jiný temný elf, ale byl svým způsobem jedinečný. Doslova vyzařoval sílu a nebezpečí, ale zároveň mu to dodávalo jakousi podivnou krásu. Koutek úst se mu, při pohledu na Katara, stočil nahoru. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se poté hlasem, který nebyl tak nepříjemný, jako hlasy ostatních. Katar mlčel a zahleděl se na hnědou podlahu. „Máš pravdu, není to důležité.“ Řekl Hortam a na chvíli se opět rozhostilo ticho.

Pak opět promluvil Hortam: „Proč tvůj dědeček vyvraždil většinu z naší rasy?“ Když Katar mlčel, dodal: „Opravdu to nevím, jestli si myslíš, že si s tebou hraju.“ „A není to jedno?“ odvětil Katar. „Ten důvod by ti připadal naprosto směšný, protože ve vaší rase je něco podobného normální.“ „Mě to jedno není… a možná máš pravdu. Možná mi to bude připadat směšné, ale chci to slyšet.“ Katar se znovu roztřásl hněvem, ten byl ale nyní naměřený proti Hortamovi. Nesnášel ho za to, jak se ho vyptával, ale také to v něm vzbudilo jistou naději. Třeba je jiný než ostatní, ale co když to na něj jen hraje? „Tvá rasa mu unesla bratra.“ Řekl prostě. Očekával výbuch smíchu nebo něco podobného, ale bylo ticho. S údivem vzhlédl a zahleděl se na svého nepřítele. Jeho tvář byla čímsi poznamenaná… smutek? Lítost?

Náhle sebou Hortam škubl a pohlédl na dveře. Pak se vrátil do předešlé polohy. „Přicházejí.“ Řekl prostě. Katar měl v břiše uzlíček napětí a strachu. Ten tlak se neustále zvyšoval. Strach mu proudil žilami místo krve. A zachvacoval ho děs při pomyšlení na to, co by se za pár hodin stalo v jeho domově, kdyby se vyplnila slova Hortamova otce.

* Katarův dědeček

** Svět všech mystických a tajemných bytostí