Vítejte ve dračím světě

Katar pomalu kráčel zpět k domovu. Les, ve kterém dříve žili temní elfové, se mu nijak nelíbil. Bylo tu ticho a pusto. Žádný pták, ani zvíře. Nerostly tu ani žádné květiny, trávy nebo mech, jen tmavé jehličí a listí spadané ze stromů. Ty jen čněly do výšky a jen umocňovaly nepřátelskou atmosféru. Katar raději přidal do kroku, chtěl být co nejdříve doma.

Když došel ke kraji temného lesa, zahlédl ve svém domovském lese několik elfů. *Asi mě hledají. * pomyslel si a chtěl na ně zavolat. Náhle mu kdosi podrazil nohy a on spadl na zem. Někdo mu klekl na záda a přiložil dýku ke krku. „Zkus třeba jen ceknout a chcípneš.“ Zasyčel čísi hlas. Katar se otřásl, protože ten hlas sykot hada připomínal se vším všudy. Zůstal nehybně ležet. Jestliže se pohne, nebo zavolá, tak ho ten „kdosi“ podřízne. Pocítil vztek z takové bezmocnosti. Neznámý z něj slezl a stále mu držel dýku pod krkem. Katar jen letmo zahlédl, že přichází někdo další. Ten mu svázal ruce za záda a poté mu zavázal šátkem oči a nasadil roubík. Zvedli ho a odváděli někam pryč. Katar znovu pocítil strach. Netušil, kdo ho to vlastně svázal. Měl téměř panickou hrůzu z toho, že ho chytili lidé, ale brzy měl poznat, že jeho věznitelé jsou mnohem horší.

Po celou dobu cesty bylo ticho. Katarovi věznitelé ho nutili k co nejrychlejšímu tempu. Po několika minutách se zastavili, ozvalo jakési šustění, Katarovi to připomnělo padání kamínků. Ovál ho chladný vánek, po kterém ho zamrazilo v zádech. Nechtěl jít dál, ale jeho věznitelé s ním škubli a donutili ho. Ochladilo se. *Asi jsme v podzemí.* napadlo Katara. Cítil jen vůni země. *To nemohou být lidé. Ty jejich podivné místnosti jsou přeci kovové.* Po několika minutách zaslechl vrzání dveří. Zřejmě ho zavedli do nějaké místnosti. Rozvázali mu pouta a přivázali ho k nějakému kůlu. Pak mu sundali roubík z úst a rozvázali oči. Katar doslova zkameněl.

Jeho věznitelé byli temní elfové, téměř nijak by se od normálních elfů nelišili, jen jejich tváře byly smrtelně bledé a oči a vlasy temně černé. Skryl své pocity za nezúčastněnou masku, ale přesto se musel prozradit, protože elf nalevo se ušklíbl. „Překvápko co?“ zeptal se posměšně. I když mluvil normálně, zněl jeho hlas stále jako hadí syčení. „Buď pěkně hodný a nedělej hlouposti.“ řekl nepříjemně nasládlým tónem, kývl na druhého a oba odešli. Místnost, která sloužila jako vězení, byla poměrně velká. Kromě kůlu, ke kterému byl Katar připoután, tu byly ještě okovy visící ze stropu. Katar byl stále zmatený. *Jak mohli přežít? * byla otázka, která se mu neustále opakovala v hlavě.

Po chvíli se probral z přemýšlení. Musí odtud, ať už po něm chtějí cokoliv, nemůže to být nic dobrého. Musí varovat ostatní. Nahmatal provaz a pokusil se soustředit, představoval si, jak provaz hoří. Po čele mu začaly stékat kapičky potu. Provaz se pomalu zahříval. Po nějaké čtvrt hodině byl Katar volný. Rychle přeběhl ke dveřím a zaposlouchal se. Nic neslyšel a tak otevřel dveře. Chodba byla prázdná a temná, jen pár loučí poskytovalo chabé osvětlení. Když ho sem přivedli, zahnuli doleva. Katar se tedy vydal vpravo. Chodba byla rovná několik minut. Katar už začal doufat, že tady další zatáčka nebude. Ke své smůle narazil na křižovatku. Tady se zarazil. Věděl, že určitě zahnuli, ale doprava nebo doleva? Nevěděl. Za to dobře věděl, že kdyby špatně zahnul, mohlo by to pro něj mít špatné následky. Náhle se z chodby vlevo ozvaly hlasy. Po chvíli i z té před ním. Katar zpanikařil. Vrátí-li se zpět, určitě ho uvidí, nikde nebyla zatáčka, kde by se mohl schovat, v chodbě napravo však zatáčka byla. Ze zoufalství se tedy vrhl tam.

Tato chodba byla velmi klikatá. Věděl, že jde špatně, ale neměl odvahu se vrátit. Po chvíli dorazil k další křižovatce, tentokrát mohl jen doleva nebo doprava. Když vyšel z chodby, ozval se vpravo výkřik. Dva temní elfové, asi shodou náhod, ti, kteří ho chytili, stáli v pravé chodbě a nyní se vrhli k němu. Katar se okamžitě vrhl do levé chodby a utíkal, jak nejrychleji mohl. Smůla však zůstala při něm. Na další křižovatce vrazil do jiného elfa. Ten byl překvapený, ale přesto se vzpamatoval velmi rychle a Katara chytil. Nejspíše neočekával žádný odpor a tak se Katarovi podařilo ho praštit pěstí do oka. Elf zaúpěl a skryl si tvář v dlaních. Katar běžel dál, po chvíli se zastavil. *Horší už to snad být nemůže. * pomyslel si. Honí ho a navíc nemá, kde by se schoval. Věděl, že mezi černovlasými a černookými temnými elfy, bude jako hnědovlasý a modrooký poměrně hodně vyčnívat. Takže možnost se mezi nimi proplížit byla pryč.

Za sebou uslyšel šramot, okamžitě se rozběhl, ale temní ho dohnali a opět srazili na zem. *Může být hůř. *pomyslel si Katar ironicky, ale jen proto, aby aspoň trochu potlačil znovu narůstající strach.„Tak ty jsi tomu nerozumněl?“ zasyčel mu do ucha nepříjemně známý hlas. „Tak ti to řeknu jinak.“ Několikrát kopl Katara do břicha. Aby se ubránil, schoulil se do klubíčka, ale nepomáhalo to. Pak ho cosi napadlo, naděje byla malá, ale přece jen. Nastavil proti elfovi ruku a pak s ní trhl dolů. Elf se na chvíli zatvářil zmateně. Větší překvapení pro něj však byla hromada hlíny, která ho zavalila. Katar se chtěl zvednout a utéct, ale druhý elf ho opět srazil na zem a pevně mu držel obě ruce. Dostavili se další elfové, kteří slyšeli sesuv půdy. Katar ucítil, jak ho něčím praštili do hlavy. Téměř okamžitě ztratil vědomí. Poslední co slyšel, byly rozčílené hlasy a poslední co cítil, byl provaz, kterým ho opět spoutali.