Vítejte ve dračím světě

Chvíli se v místnosti nic nepohnulo. Pak se stvůra pomalu vydala ke Katarovi. Ten jen vyděšeně couval, dokud nenarazil na stěnu. Neměl kam utéct. Chtěl zavolat o pomoc, chtěl udělat cokoliv, co by mu pomohlo, ale nemohl. Stvůra mu v tom bránila. Náhle se ozval výkřik, dřív než Stvůra mohla jakkoliv zareagovat, zabodla se jí do boku dýka, hrozivě zařvala a ohnala se po útočníkovi. Alea však stačila uskočit. Stvůra si vytrhla dýku z těla a zahodila ji. S vyceněnými zuby se plížila k Alee. Katar byl stále přitisknutý ke zdi a jen zhypnotizovaně hleděl kamsi do prázdna. „Katare, uteč!“ probral ho výkřik matky. Té chvíle Stvůra využila k tomu, aby po Alee skočila. Katar se vrhl proti Stvůře a její drápy jen taktak minuly Aleaninu tvář. Stvůra udeřila Katara do břicha a odhodila ho na druhý konec místnosti. Ten tvrdě narazil do stěny a vyrazil si dech. Téměř okamžitě ho cosi švihlo přes tvář. Zaúpěl a schoval si tvář do dlaní. Nesnesitelně to bolelo a pálilo. Pak ho cosi silně udeřilo do hlavy a on ztratil vědomí.

Před očima mu poletovala zvláštní světélka, když přišel k sobě. Tvář ho stále pálila. Kdosi ho popadl za ruku a postavil na nohy. Mírně se zapotácel. V pokoji bylo několik elfů, převážně bojovníků. Všichni však měli skloněné hlavy, ruce se zbraněmi spuštěné podél těla. Katar se zmateně rozhlédl. A náhle ho pohltila jakási prázdnota a po tvářích mu steklo několik slz. V tu chvíli si přál, aby nikdy neviděl, co se stalo. Na podlaze byla zvětšující se kaluž rudé krve. V té kaluži klečel jeho otec, v náruči držel Aleanino tělo a plakal. „Maminko…“ zašeptal Katar.

Měsíc pomalu plul po obloze a osvětloval vše pod sebou měkkým stříbřitým světlem. Jeho světlo se prodralo větvičkami stromu a ozářilo vnitřek temného pokoje. Katar seděl na zemi, rukama si objímal kolena a hleděl do prázdna. Náhlé měsíční světlo ho mírně podráždilo, protože skýtalo dost světla k tomu, aby uviděl svou tvář v zrcadle. Přes levou tvář se mu táhly tři dlouhé škrábance. Sklopil oči k zemi. Nechtěl si připomínat, co se stalo. Ale nešlo to. Čím dál víc se ho zmocňoval vztek a touha po pomstě. Chtěl tu nestvůru zničit. Chtěl udělat cokoliv, jen aby už ležela mrtvá někde v lese.

Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil Katarův dědeček. Zvedl ruku a v krbu zaplápolal oheň. Přišel ke Katarovi a posadil se vedle něj. Katar ho ignoroval. Uběhlo několik minut, nebo možná hodin, když dědeček promluvil. „Vím, jak se asi teď cítíš. Vím, jako moc to bolí.“ Odmlčel se. Pak pohlédl na Katara. „Nedávej si za vinu, co se stalo. Nemůžeš za to.“ „Cítím se tak.“ Odvětil Katar. Dědeček ho chytil za ruku a řekl: „Katare, podívej se na mě.“ Katar mu, i když nerad, vyhověl. „Slib mi, že i přes tu nenávist a zlobu co cítíš, se nevydáš Stvůru hledat a pokoušet se ji zabít.“ Katar se už poněkolikáté podivil tomu, jak jeho dědeček dokáže odhadnout city druhých. Sklopil hlavu. „Katare, prosím,“ naléhal na něj Dědeček. „Můžeš tím způsobit víc zla než dobra. Mohou se stát věci, které bys nechtěl, aby se staly. Prosím slib mi to.“ Chvíli bylo ticho. „Slibuji.“ Řekl Katar a stále hleděl do země. Chvíli se zdálo, že mu dědeček nevěří. „Dobře.“ Řekl po chvíli, zvedl se a odešel.

Katar se necítil nijak dobře. Věděl, že dává neupřímný slib a stejně ho dal. Ale nenávist a zloba byly silné, příliš silné. Zvedl se, opásal se mečem a vzal luk s šípy. Protáhl se oknem a skočil na větev těsně pod ním. Potichu slezl na zem. Doufaje, že ho nikdo nesleduje, se rozběhl k sousednímu lesu.

Běžel na kraj lesa k místu, kde obvykle byly hlídky. Na zemi tam byla skvrna od krve. Opět v něm začal řvát vztek. Rozběhl se, běžel stejnou cestou, kterou Stvůra v jeho snu odvlekla Cerytha do svého doupěte. Ani ne za deset minut byl na místě. Tiše vylezl na strom. Povzdechl si a pohlédl dolů. Stvůra ležela na zemi, očividně spala. Okolo se povalovaly kosti, přesně jako v jeho snu. Měl teď dokonalou šanci. Nestvůra spala a nevěděla o něm. Založil šíp do tětivy a tiše napjal luk. Šíp zasvištěl vzduchem a zabodl se Stvůře do místa, kde bylo srdce. Naneštěstí se nezabodlo přímo do srdce, ale do žebra.

Stvůra zařvala, zvedla se a očima hledala toho, kdo se opovážil na ni zaútočit. Když nikoho neviděla, zavětřila, byl na stromě. Doběhla ke stromu a bleskově vylezla nahoru. Katarovi nezbývalo, než rychle skočit dolů. Dopadl na zem a rychle couval od stromu, aby stál nepříteli tváří v tvář. Stvůra slezla a opět se mu zahleděla do očí. *Tentokrát ne. * pomyslel si Katar a vytasil meč. Stvůra se zatvářila překvapeně. Bylo to poprvé, co její pohled zklamal. Zavrčela a vrhla se na svou oběť. Katar švihl mečem a způsobil Stvůře ránu na tváři. Stvůra se stáhla a zavrčela. Katara to povzbudilo, její hlavní síla byla v pohledu a ten na něj už nepůsobil. „Tak pojď.“ Řekl. „Ještě ti dlužím dvě.“ Stvůra zařvala a opět se na něj vrhla. Katar ji však podcenil. Jednou tlapou odklonila jeho meč a dříve než mohl jakkoli zareagovat, ležel na zemi. Stvůra se nad ním skláněla. Jednou tlapou mu přidržovala ruku s mečem, druhou ho držela pod krkem. Katar se však nevzdal. Volnou rukou hmátl po dýce a bodl vzhůru. Řev prořízl dusné lesní ticho. Nebyl to však řev vítězství. Byl to řev bolesti.

Katar ze sebe shodil Stvůřino tělo. Posadil se, ale zamotala se mu hlava, tak si opět lehl. Pohlédl na nehybné tělo vedle sebe. Dokázal to. Stvůra byla pryč. Když se mu udělalo lépe, zvedl se a pomalu se vydal domů. Netušil, že tím nic neskončilo, ale že tím všechno začalo.