Vítejte ve dračím světě

Ležel na zemi, zoufale se třásl, z očí se mu řinuly proudy slzy. Slyšel, jak ho kdosi volá. Rozmazaně viděl otcovu vystrašenou tvář. „Katare, co se ti stalo? Katare!“ Katar jen zavrtěl hlavou. Nemohl o tom mluvit, nešlo to… Sotva se opět rozpomněl na svůj sen, roztřásl se ještě víc. Cítil, jak ho otec bere do náruče a snaží se ho utišit. Zaslechl další hlas, ale bylo mu to jedno. Pořád před sebou viděl vyděšenou tvář elfa. Pořád viděl jeho strach a utrpení. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se jakž takž uklidnil. Stále se třásl a plakal, ale už to nebylo tak hrozné. Cítil, jak mu kdosi sahá na čelo. Skrz slzy mlhavě zahlédl dědečka. Tvářil se stejně ustaraně jako otec. Náhle kdosi promluvil: „Pane, poslal jsem zprávu Cerythovi… „ pak hlas zmlkl. Katar se při zaznění toho jména opět roztřásl. „Katare…“ Taleisinův hlas se zlomil. Katar slyšel jak spolu král a někdo další mluví. Brzy místností zněl šum mnoha hlasů. Bolelo to, ale musel jim to říct.

„Ceryth…“ šeptl a vzápětí se opět roztřásl. V místnosti se rozhostilo ticho. „Katare… co se stalo, o čem to mluvíš?“ ptal se ho otec. „Ceryth…je mrtvý…“ hlas mu selhal a nebyl schopen nic víc říct. Místnost protnul ženský výkřik a pak pláč. Katar se schoulil otci v náruči a znovu se rozplakal. „Je...je mi to líto…já nechtěl…“ šeptal a třásl se. Náhle ucítil, jak ho berou do náručí jemnější ruce. Matka ho k sobě přitiskla a hladila ho po vlasech. „Už je dobře, Katare. Už je dobře.“ Šeptala. Katar cítil, jak mu její slzy padají do vlasů.

Slunce pomalu stoupalo nad vrcholky stromů. Katar ležel v posteli. Nespal, bál se usnout, bál se, že znovu uvidí očima stvůry. Matka seděla u něj a držela ho za ruku. Jen její přítomnost mu přinášela jistý klid. Otevřely se dveře dovnitř vstoupil Katarův dědeček, otec a Gorovyn. Jeho matka se postavila čelem k nim. „Doufám, že od něj nehodláte vyslechnout, co se vlastně stalo, ještě pořád je v šoku.“ Král si smutně povzdechl. „Já vím, Aleo, já vím. Ale musíme zjistit, co se vlastně stalo. A proč o tom Katar ví.“ Alea nejspíše chtěla něco namítnout, ale nakonec se posadila zpět a znovu chytla syna za ruku. Všichni tři elfové si přitáhli židle ke Katarově posteli. „Katare, vím, že pro tebe bude těžké o tom mluvit, ale potřebujeme slyšet, co se vlastně stalo, potřebujeme vědět, co jsi viděl.“ Řekl král tiše. Katar se roztřásl. Dal by všechno za to, aby nemusel odpovědět. Pár minut mlčel. Ale po chvíli začal tiše vyprávět. Často ho přemohl pláč nebo třes a mnohokrát mu selhal hlas. Po téměř dvou hodinách s vyprávěním skončil a z očí se mu řinuly proudy slz.

Chvíli bylo ticho. Pak se král naklonil ke Katarovi a zeptal se: „Jak si to viděl?“ zeptal se. Katar na něj nechápavě pohlédl. „Kde jsi byl v tom vidění? Vedle Cerytha, vedle té stvůry nebo někde jinde…?“ Katar jen zavrtěl hlavou a schoulil se do klubíčka. Nemohl jim to říct, nedokázal to. Bál se přiznat, že byl vlastně tou stvůrou. Slyšel tiché povzdechnutí. Jeho dědeček vytáhl z kapsy malou skleněnou lahvičku a podával mu ji. „Vypij to, usneš a nebude se ti nic zdát.“ Katar poslechl. Nevěděl, co to vlastně vypil, ale chutnalo to trochu jako mateřídouška. Během pár vteřin usnul.

Jakmile Katar usnul, Alee se zaleskly oči. Dokud byl její syn vzhůru, chtěla mu být oporou a nedát najevo žádný strach nebo obavy. Teď však uslzenýma očima pohlédla na krále. „Prosím, řekni mi, že bude v pořádku.“ Taleisin ji objal kolem ramen. Král si tiše povzdechl. „To nedokážu říct, ale mám nepříjemné tušení, že se to stalo při Katarově prvním setkáním s tou stvůrou.“ „Cože?!“ téměř vykřikla Alea. A tak jí Taleisin vysvětlil, co se stalo. „Měl jsem nepříjemný pocit, pocit, že se něco stane.“ Dodal pak a pohlédl synovi do tváře. Král se zvedl a odešel. Gorovyn ho následoval.

Místnost začala pomalu nabírat rudý odstín, jak se slunce sklánělo k západu. Alea byla schoulená v Taleisinově náruči a on ji něžně hladil ve vlasech. Katar stále hluboce spal. Matka ho neustále pozorovala a chvílemi jí po tváři skanula slza. „Neboj se.“ Řekl Taleisin a setřel jí slzy prstem. „Bude v pořádku, vím to.“ Povzdechla si. „Proč se to všechno musí dít?“ Její otázka zůstala nezodpovězena. Obloha mezitím začala temnět a zažehly se první hvězdy. Na obzoru se objevil slabý proužek měsíce.

Náhle se otevřely dveře. Jakýsi elf kývl na Taleisina a zase odešel. Taleisin si povzdechl a zvedl se. Alea se také postavila. „Nemohl bys tu zůstat?“ Usmál se. „Neboj, vrátím se hned, jak to půjde.“ Políbil jí na čelo a odešel. Alea se za ním ještě chvíli dívala.

Katar se probudil. Cítil se rozlámaný a unavený. „Jak je ti?“ zeptala se ho matka. „Je to lepší.“ Odvětil. Nechtělo se mu vůbec vstávat, ale usnout se mu také nedařilo. „Mohl bych dostat něco k pití?“ zeptal se. Matka přikývla a odešla do vedlejší místnosti. Katar se nakonec přemohl a posadil se. Celé tělo měl ztuhlé a hýbat se vyžadovalo spoustu sil. Po zádech mu přeběhl mráz. Chvíli ještě jen tak seděl a pak se zvedl a chtěl se podívat ven z okna. V tu chvíli doslova zkameněl a srdce se mu téměř zastavilo. Stvůra se zle usmála a oknem vlezla do pokoje.