Vítejte ve dračím světě

Ticho, hrobové ticho. Bojovníci odpočívali po krutém boji a ti co měli síly, pomáhali odnášet zraněné do bezpečí. Celé město odpočívalo po děsivé bouřce.

Katar se sbíral ze země, shodilo ho tělo jednoho padajícího temného elfa. Šmátral okolo sebe. Zoufale se snažil najít Leniu. Dráček k němu rychle přispěchal. Když zjistil, co jeho stvořitel dělá, opět mu propůjčil zrak a ukázal mu cestu.

Lenia ležela na zemi, bledá, tichá, studená. Katar něžně vyndal meč z jejího těla a pohladil ji po tváři. Chvíli to vypadalo, že si neuvědomuje, co se stalo. Pak se však rozplakal. Nikdy nezažíval tak velkou bolest jako nyní. Litoval, že skutečně nemůže zemřít, že nemůže jít za ní, že musí žít bez ní. Jestli měl jeho život někdy smysl, teď ho ztratil. Na jeho hrudi se objevila již třetí jizva. Jizva ze všech nejhlubší.

Měsíc prozářil potemnělou louku. Opět se vytvořila neprůsvitná bílá kopule. Zlatý drak se přiblížil ke Katarovi a přiblížil svou hlavu tak blízko, že se Katara málem dotýkal, ale tomu to bylo jedno. Téměř nic nevnímal, jen tu obrovskou bolest, která ho pohlcovala čím dál tím víc. Slzy mu stékaly po tváři a jako dešťové kapky, jedna po druhé, dopadaly na zem. Zlatý promluvil.

„Když jsem ti já a mí sourozenci řekli, že ti splníme cokoliv, co si budeš přát, předpokládali jsme, že si budeš přát zbavit se toho prokletí. Překvapilo nás, to co sis ve skutečnosti přál, ale nechali jsme to tak. Ale nyní, ti přímo říkám, že tě chceme tvého trestu zbavit.“ Katar k drakovi vzhlédl. „Zachraň ji.“ Šeptl.

Ve skutečnosti zlatého vůbec neposlouchal. Jediné, co chtěl, bylo, aby se Lenie vrátil život. Zlatý zavrtěl hlavou. „Nemáme takovou moc, abychom mohli vrátit život mrtvým, ne teď.“ „Tak můj život za její.“ Drak vnitřně trochu znejistěl. „Nemůžeš zemřít, a my nedokážeme zbavit tě trestu a zároveň udělat to co po nás žádáš.“ Katar propadl zoufalství. To se viditelně vkradlo i do jeho hlasu. „Musí být nějaký způsob, musí to nějak jít.“

„Jedna možnost by byla.“ Připustil po několika minutách zlatý, „Ale ta nepřipadá v úvahu.“ „Co to je?“ zeptal se Katar. Zlatý neodpovídal. „Co to je?!“ Zlatý trochu ucouvl, kdyby to někdo viděl, připadalo by mu nesmírně zvláštní, že drak uhýbá před elfem. „Dal by se jí vrátit život, kdyby jí někdo dal kus své duše.“ Ještě než Katar stihl něco říct, Zlatý ho zarazil. „Tvá duše je ale velice poničena. Už zbývá jen malý kus, který je čistý a v pořádku.“ „Stačí to na to, aby ji oživil?“ „Ano, ale…“ „Pak je mi všechno jedno, zachraň ji.“ „Ale…“ „Zachraň ji!“

Zlatý si povzdechl. *I kdybys věděl, že tě potom čeká jen jakési živoření, jen balancování mezi životem a smrtí, stejně bys neustoupil. Do dalšího úplňku budeš trpět nejvíce za celý svůj život. Nejvíce, ale naposledy. * Vyhledal tedy onen kousek Katarovi duše a soustředil se na jeho přenesení do Leniina těla.

Katar se opět soustředil na Leniu. Chvíli se nic nedělo a Katar se bál, že už je pozdě, ale náhle se začala rána na její hrudi zacelovat, po chvíli zmizela úplně. Pak začala dýchat. Katar se usmál. Radost a štěstí, které nyní cítil, se nedají vysvětlit a nepochopí je nikdo, jedině ten, kdo zažil něco podobného. Jedině pár tvorů ví, jaké to je, když někoho na chvíli ztratí, ale pak mají to neuvěřitelné štěstí a jejich milovaný je neopustí. Jakoby temnou děsivou tmu, prozářily

jasné paprsky štěstí a naděje.

Bolest, krutá nemilosrdná bolest. Katar slabě vykřikl a schoulil se do klubíčka. Tělo mu týraly nesnesitelné křeče. Pak se jednou zachvěl a už se nepohnul.

Lenia se probrala. Nad sebou viděla bílou mlhu. *Asi jsem byla omráčena. * pomyslela si a posadila se. Připadala si, jako by hodně dlouho spala. Mezitím mlha zmizela. „Lenio!“ Než se stačila Lenia vzpamatovat, bratr ji držel v náruči. „Počkej… co vyvádíš?“ „Měl jsem o tebe hrozný strach, bál jsem se, že tě zabil.“ *Zabil…* Lenie v tu chvíli probleskla hlavou vzpomínka na tu bolest, na šok a na tmu. Zachvěla se.

„Já taky.“ Přiznala. Byla však zmatená. Byla to smrtelná rána, navíc, teď ani žádnou bolest necítí. Sjela si rukou na místo, kde měla být rána, ale nic nenašla. „Ale…“ naprosto zmatená se dívala na hladkou kůži. Almir se také tvářil překvapeně. Pak jeho pohled upoutalo tělo ležící hned vedle. Vytřeštil oči a odvrátil pohled. Lenia si toho všimla a pohlédla stejným směrem.

Ztuhla. Nebyla schopna slova, pohybu, ničeho. Jen vyděšeně zírala na Katara. Po tváři ji stekla slza, kterou následovalo mnoho dalších.

Malý dráček poskakoval okolo Katara a smutně kňučel. Snažil se ho probudit, ale marně.

Kdyby nebyl prokletý, byl by již dávno mrtvý. Jeho tělo bylo nyní šíleně vyhublé. Skutečně a doslova jen kostra potažená kůží. Na jeho těle bylo, kromě tří velkých ran, mnoho dalších. Všechny byly otevřené a krvácely. Byl to strašný pohled. Pohled, který nikdo dlouho nevydržel. Přesto se skutečná bolest neodehrávala navenek, ale uvnitř.

Almir nakonec sebral odvahu, zvedl Katara s co největší opatrností ze země a odnášel ho k léčitelům. Lenia stále seděla na místě. Slzy jí z očí tekly proudem, nechápala, co se stalo. Dráček k ní přihopkal a konejšivě se otřel o její ruku.

Brzy nadešel čas jara. Ethinští elfové se ani neradovali z vítězství. Neustále pátrali po příčině toho, proč se dračí duchové objevili dříve, než měli. V bitvě také padl Failon, Ethinský král. Krále vždy určovali draci a tak se jen čekalo.

Almir pomáhal se starat o zraněné a nemocné, chodil s ostatními a pomáhal při odklízení těl, pohřbívání a dalších neveselých věcech. Snažil se tak něčím přebýt zármutek nad otcovou smrtí a také považoval za svou povinnost, pomáhat svému lidu.

Lenia však nic dělat nedokázala. Truchlila pro otce, ale mnohem více jí bolel Katarův stav. Byla přesvědčena, že byla opravdu zraněná a že nebýt Katara, zemřela by. Cítila to někde hluboko v sobě. Celé dny, co zbývali do úplňku, jen seděla u Katarova lůžka, držela ho za ruku a plakala. Malý dráček truchlil s ní, ale také jakoby se ji snažil povzbudit, jakoby se snažil říci, že ještě není vše ztraceno.

Den před úplňkem přišel za Leniou Almir. „Lenio,“ řekl jemně. „Měla by sis jít odpočinout.“ „Copak můžu?“ Přišel k ní a položil jí ruku na rameno. „Nemůžeš, musíš. Neříká se mi to snadno, ale teď Katarovi nikdo nepomůže. Nevím, ke komu budou draci promlouvat, ale jeho prostřednictvím draky poprosím, aby Katarovi pomohli. Slibuji.“ Lenia smutně pohlédla na Katara. Byl bledý, studený, dokonce ani nedýchal a puls byl sotva hmatatelný. Pohled na něj každého naplňoval lítostí, ale také odporem. Lenia ho nechtěla opustit, nechtěla ho nechat samotného. Nakonec se přece jen nechala přemluvit.

Když ulehla, chvíli nebyla schopna usnout. Pak však usnula. Venku na nebi se objevil téměř dorostlý měsíc a pomalu se po obloze sunul k západu.