Vítejte ve dračím světě

Malý dráček plachtil nad paneláky, často kýchal a propadl se trochu níže. Smog mu vůbec nebyl po chuti. Nakonec uviděl cíl své cesty. Betonové zdi výzkumného ústavy byly šedé, nevýrazné a pevné. Dráček chvíli hledal, kudy by se dostal dovnitř. Našel větrací šachtu. Po několika minutách zápasu se mu podařilo odtrhnout mříž a rozťapkal se kupředu. Bylo ticho. Náhle se dráček zastavil a jeho velké oči se rozšířily strachem. Rychle se rozběhl vpřed. Jestliže měl zachránit svého stvořitele, byla každá vteřina drahá.

Katar bezvládně ležel na zemi. Stačila jen jediná vteřina navíc a byl by ztratil i tu poslední částečku rozumu, která mu zbyla. Na jeho hrudi, vedle první jizvy, se objevila druhá. Vědci opět odcházeli naštvaní, že nic nezjistili. Zamkli, zhasli a odešli domů.

Katar sotva dýchal, okolo byla jen černá prázdnota a nepříjemný šum. Nic víc. Náhle bylo ale něco jinak, ozval se nějaký zvuk. Byly to tichoučké, sotva patrné krůčky. Pak se mu něco otřelo o tvář a nešťastně to kníklo. Jako zásah bleskem. Veškeré Katarovi vzpomínky, od raného dětství až po poslední minutu se mu bleskově přehrály v hlavě. Chytil se za hlavu, vzpomínek na něj bylo až příliš.

Domov v lese, jeho přátelé z dětství, rodiče, dědeček, temní elfové, plameny, křik, bolest, tma, setkání s Leniou… od této chvíle se mu všechny vzpomínky přehrály v hlavě tak, jakoby se znovu staly. Z očí mu vytryskly slzy a někde hluboko uvnitř sebe cítil vinu. *Jak jsem na to všechno mohl zapomenout? *

Opět se mu něco otřelo o tvář. Opatrně a značně váhavě po tom stvoření hmátl rukou. Cítil jemné šupinky a teplo malého tělíčka. Bylo mu to známé, tohohle tvorečka přece znal! Malý dráček se čumáčkem opatrně dotkl Katarových očí. Katar se lekl snad nejvíc za celý svůj život.

Po více jak půl století viděl, ale neviděl svýma očima, viděl očima malého dráčka. První co viděl, byl vlastně on sám, protože malý nezbeda hleděl přímo na něj. Malý dráček se tedy podíval jinam, aby svého stvořitele netrápil. *Co se to děje? * pomyslel si Katar ztrápeně. Neměl nejmenší tušení, co se děje. A byl více než zmatený z toho, že jeho soška obživla. Bál se, zdali to všechno není jen sen.

V hlavě se mu ozvaly myšlenky, nebyla to slova, ale jen jakési obrazy. Stačilo to na to, aby Katar pochopil co se děje. *Musím pryč. * pomalu se zvedl, přestože byl již na pokraji smrti. Věděl, že nesmí polevit a musí utéct, myslel na Leniu, na její smích, konejšivý hlas, hebké vlasy a kůži. Na tváři se mu objevil jemný úsměv.

Dráček mu vylétl na rameno a nahrazoval mu zrak. Katar vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Dráček na kliku seskočil a malými drápky se mu nakonec nějakým záhadným způsobem podařilo dveře odemknout, pak se vrátil na Katarovo rameno a pokračovali.

Náhle se naproti nim z chodby vynořil Daniel. Lekli se všichni tři a dráček začal zle vrčet. Daniel se na chvíli zadíval na Katara, pak na dráčka. „Pomůžu vám.“ Řekl. Dráček byl sice silně nedůvěřivý, ale Katar byl už tak slabý a unavený, že byl ochoten přijmout jakoukoliv pomoc.

Daniel se prohrábl několika šuplíky a do tašky dával všechno, co o Katarovi vědci zjistili. Když byl hotov, přehodil si Katarovu ruku přes ramena a pomáhal mu jít ven z budovy. Nebylo mu zrovna po chuti, že ho malý dráček bedlivě sleduje.

Daniel posadil Katar do auta a odvezl ho až k okraji města. Vysadil ho poblíž místa, odkud ho pytláci přivedli. „Dál už musíš sám. Sbohem a hodně štěstí.“ Řekl Daniel a odjel. Katar se za ním chvíli díval. *Děkuji. * pomyslel si a rozběhl se do lesa. Když byl Daniel doma, vzal všechny dokumenty a hodil je do hořícího krbu. Zkumavky s elfovou krví vylil do dřezu.

Katar ani nemohl uvěřit, že se mu podařilo utéct. Padl do měkkého mechu, jako do postele. Přes své vyčerpání se šťastně usmál. Když se konečně cítil v bezpečí, soustředil se na dráčka – který si celou cestu připadal trochu odstrčený. Jejich společný zrak se přerušil, ale Katarovi to příliš nevadilo. Byl již zvyklý, zjišťovat vše hmatem, čichem a sluchem. „Nečekal jsem, že mi přijde někdo na pomoc a už vůbec jsem netušil, že to bude malé dráče.“ Řekl a pohladil malého dráčka po zádech. Ten jen zavrněl jako kočka a nechal se drbat pod krčkem. Katar by tak dokázal ležet celé hodiny.

Ale náhle oba dva uslyšeli z dáli zvuky. Řinčení oceli, volání o pomoc… pro Katara to bylo až příliš povědomé. *Musíme jim jít pomoci. * řekl Katar v myšlenkách a opatrně se postavil. Dráček však protestoval. Cítil, že jeho stvořitel si musí odpočinout. Katar ho však neposlouchal a vydal se za zvukem. *Pro dobrotu na žebrotu. * něco podobného se zformovalo v hlavě dráčka, když se rozběhl za Katarem.

Tato bitva byla nečekaná a temní elfové byli zuřiví. Nikdy nebylo velkolepější bitvy, než jaká se odehrála pod stromy Ethinského lesa. Všichni kdo mohli, bojovníci, bojovnice, se postavili temným na odpor a bránili své domovy ze všech sil.

Katar nakonec došel na místo. Dráček mu vyskočil na rameno a tlačil mu hlavu na stranu. Chtěl ho tak nasměrovat někam do bezpečí. Katar tedy trochu zahnul a narazil do stromu. Dráček vydal cosi jako smích. Katar to přešel, ale usmál se, věděl, že malý nezbeda to nemyslel zle.

Dráček Katarovi opět propůjčil svůj zrak. Katar tedy viděl, že temní elfové začínají mít navrch. Zalekl se, ale neměl nejmenší, tušení co dělat. Dráček stočil pohled na meč, ležící poblíž. Katar ho zvedl a napůl vykročil vpřed. Chtěl jít bojovat, ale dráček mu kousnutím do tváře dal jasně najevo, že ten meč mu ukázal, aby měl něco na svou obranu. Jelikož navíc zle vrčel, Katar tedy ustoupil a jen sledoval boj, ačkoliv si přál pomoci.

Náhle uprostřed bitevní vřavy uviděl známou tvář. „Lenio…“ pomyslel si a srdce se mu rozbušilo. Štěstí, které cítil, se jen těžko vysvětluje. Byl šťastný, že ji opět vidí. Ale náhle uviděl něco, při čem se mu jeho srdce snad na pár vteřin zastavilo. Alcar využil Leniiny nepozornosti a bodl jí meč do hrudi. Lenia se chytila za ránu a bezvládně padla na zem.

Katarovi z očí vytryskly slzy. Hněv, nenávist, bolest… jeho emoce byly natolik silné, až se dráček na jeho rameni schoulil strachy. Katar se vrhl vpřed. Žádný voják, žádné kouzlo, ani slepota, nic mu nezabránilo se vrhnout vpřed. Veden nějakým instinktem, či štěstím, se mu podařilo se dostat až k Alcarovi.

Alcar se k němu otočil. *Jak to, že žije? * Když viděl Katarův nenávistný výraz a odhodlanost, zasmál se. Byl přesvědčen, že slepý mu neublíží a otočil se k němu zády. Katar zcela neomylně bodl vpřed. Vychladlý stříbřitý meč, potřísněný krví, projel Alcarovi mezi žebry, probodl srdce a vyjel hrudí ven. Alcar se meče dotkl, ve tváři měl chvíli nechápavý výraz. Pak padl mrtev k zemi.

Dráček byl na chvíli shozen z Katarova ramene. Rychle však dolétl zpět k němu a pohlédl nejdříve na Katara, pak na mrtvého Alcara a pak na Leniu. Cítil, že jeho stvořitel se již sám chránit nebude a tak se vrhal na všechny temné elfy, kteří se odvážili přiblížit. Škrábal jim oči, kousal do tváří a uší a bojovníci nestíhali ani křičet bolestí.

Náhle z jednoho kraje mýtiny problesklo jasné světlo. Vlna toho světla se vzdalovala od svého zdroje dál a dál. Jako když dopadne kámen do vody a vlny od něj se šíří po celém jezeře. To Almir, uvolnil podobnou sílu, jakou kdysi Katarův otec a bylo snad náhodou, že ze stejného důvodu. Viděl, co se stalo Lenie. Ačkoliv mu Katar dobrovolně přenechal své schopnosti, nedokázal je ovládat. Uvolněním této energie se však síla v Almirovi probudila a měl nyní stejné schopnosti, jako královský rod lesních elfů z jihu.

Vlna světla se šířila, vzduchem, zemí. Tentokrát nezůstal naživu ani jediný temný elf. Všichni do posledního, i ženy a děti ve vzdáleném temném lese vydechli naposledy.