Vítejte ve dračím světě

Lenia vtrhla do místnosti zrovna během porady. „Lenio, klepat.“ Řekl s povzdechem Ethelden a Failon s Almirem se jen usmáli. Lenia si však ničeho nevšímala. Zabouchla dveře a pak se obrátila na bratra. „Zatáhni závěs, prosím.“ „Proč?“ ptal se Almir nechápavě. „Uvidíš.“ Odvětila Lenia a malý dráček se ve svém vězení zavzpouzel. „Rychle!“ „No dobře.“ Přesně ve chvíli kdy Almir přes okno přetáhl závěs, se malý dráček osvobodil a bleskově vyběhl na stůl a odtud vyskočil na malou skříň. „Co to bylo?“ ptal se Failon a rozhlížel se. Dráček byl totiž tak rychlý, že ho sotva postřehl. Dráček měl však žízeň a tak seskočil ze skříně zpět na stůl, dohopkal k Etheldenově číši, strčil dovnitř hlavičku a napil se. Všichni tři elfové na dráčka nechápavě zírali. Almir se vzpamatoval první. „Kdes k němu přišla?“ „Byl v mé jeskyni, ale nemám nejmenší tušení, kde se tam vzal.“ Odvětila. Ethelden se k dráčkovi naklonil a pozorně ho sledoval. Pak začal tiše šeptat kouzlo. Malý dráček sebou škubl, splašeně se rozhlédl. Pak se postavil na všechny čtyři a stal se naprosto nehybným. Ethelden přestal mluvit a vzal dráčka do dlaní. Ten byl však opět pouze dřevěnou soškou. Po chvíli z něj však byl opět živý tvor. Seskočil z Etheldenových rukou na stůl a opět se věnoval vodě v číši.

„Co se to stalo? Vypadá to, že něco tušíš.“ Řekl Failon. Ethelden jen přikývl. „Tenhle dráček byl původně jen dřevěná soška, obyčejná dřevěná soška.“ „A jakto že obživl?“ ptala se Lenia. „Někdy, když někdo věnuje svému dílu všechnu možnou péči a lásku, může se stát, že jeho dílo obživne, jeli to něco, co je životaschopné.“ Vysvětlil Ethelden. Pak pohlédl na Leniu. „Jelikož ty o něm nic nevíš, předpokládám, že toho dráčka stvořil Katar.“ Během jeho řeči malý dráček dopil a stihl ochroupat kousek jablka. Pak se však začal rozhlížet a vydávat pronikavý mírně pištivý zvuk. „Co to dělá?“ ptal se Almir. „Volá.“ Odvětil Ethelden. „Tenhle dráček a Katar jsou spolu spojeni podobně, jako jsme mi spojeni s našimi koňmi, dost dobře možná je jejich pouto ještě silnější.“ Na chvíli se odmlčel. „Tenhle malý rošťák v sobě má víc, než by si mohl kdekdo myslet, je odolný prosti kouzlům a kdykoliv se může změnit zpět v sošku. Bude Katara hledat a myslím si, že by bylo dobré mu k tomu dát příležitost.“ „Vždyť by se mu něco stalo.“ protestovala Lenia, proti její vůli v jejím hlase zazněl i smutek. Ethelden na ni pohlédl a pevným hlasem pravil: „Někdy právě to nejmenší, způsobí ty největší změny. Dej mu šanci, stejně jako jsi ji kdysi dala Katarovi.“ Lenia pohlédla na malého dráčka. Neuměla si představit, že by tak maličký tvoreček mohl něco změnit. Přesto přešla k oknu a odtáhla závěs. Dráček dlouho nečekal. Dohopkal k oknu a vyskočil ven. Roztáhl malá křidélka a během chvíle mistrně kroužil nad městem. Pak se vydal směrem k lidským sídlům, hledat svého stvořitele. „Zachraň ho.“ Šeptla Lenia.

Katar již nevnímal ubíhající čas, nevnímal téměř nic. Pomalu už ani nevěděl kdo je, pomalu zapomínal na všechno, co kdy zažil. Někteří tvorové, jsou – li zajati člověkem, ve svém vězení často chřadnou žalem a ztrátou svobody a u elfů to není jiné. Katar za celou dobu nic nesnědl ani nevypil a místo spánku často upadal do bezvědomí. Smutné bylo, že mu bylo ještě hůře, než u temných elfů. Docela často ho donutili něco vypít a téměř bez výjimky mu po tom bylo velice zle. To, že zvracel krev, se stalo pro vědce normálním. Snažili se zjistit, co drží Katara při životě, samozřejmě neúspěšně, ale každý další pokus o zjištění té „záhady“ Katara jen víc ničil. Naštěstí pro něj, malému dráčkovi zbývalo jen pár minut do příletu.

Ve městě temných elfů bylo opět rušno. Bojovníci narychlo, ale s péčí, chystali své zbraně. Přestože byli v předchozí bitvě poraženi, byli odhodlaní tuto bitvu vyhrát a sní i celou válku.

Hortam hleděl z okna svého pokoje na připravující se válečníky. Celá tahle válka mu byla proti srsti. I když vyrůstal v rase, která miluje boj a zabíjení, on byl jiný. To, jak se choval na veřejnosti, byla jen přetvářka, která ho však již přestala bavit. Bylo to stejné, jakoby v sobě dusil nějaké tajemství. Povzdechl si a pohlédl na dýku ve své ruce. Odhodil ji pryč. V tu samou chvíli k němu do pokoje vešel jeho otec.

„Hortame… proč se také nepřipravuješ? Brzy vyrazíme.“ Síla zvyku způsobila, že Hortam málem řekl nějakou narychlo vymyšlenou výmluvu. Ale nakonec, řekl to, co chtěl říct. „Já nepůjdu.“ Padlo mrtvé ticho, i zvuky venku, jakoby náhle ustaly. „Cože?“ Alcar se nevěřícně zasmál. „Proč bys nešel,…“ chtěl pokračovat, ale syn ho přerušil. „Protože ten Hortam, kterého znáš ty, nejsem já.“ Otočil se k otci a chvíli se mu díval do očí. „Nikdy jsem bojování neměl rád, příčilo se mi všechno, co náš rod dělá.“ Na chvíli se odmlčel. „Přetvařoval jsem se a už v tom dál nehodlám pokračovat.“ Alcar ho chvíli pozoroval, pak si odfrkl. „Tvá matka nebyla jiná, doufal jsem, že tě od ní dostanu dříve, než na tebe začne působit. Myslel jsem, že jsem uspěl. Ale tímhle jsi mě velice zklamal.“ „Já jsem zklamaný už dlouho.“ Odvětil Hortam, prošel kolem otce a chystal se odejít. Náhle mu hrudí projel meč. Zachraptěl, když byl meč vytržen z jeho těla, padl na kolena a pohlédl na otce. Ten držel v ruce meč, ze kterého odkapávala krev. „Radši nebudu mí žádného syna než nějakého slabocha, jako jsi ty.“ Řekl chladně a nezaujatě, jakoby si jen povídali o počasí. Bez mrknutí oka, bez jakékoliv emoce, očistil meč a odešel, jakoby se nic nestalo. Pár minut na to svolal své vojáky a celé vojsko vyrazilo k Ethinskému lesu.

Hortam seděl opřený o stěnu, těžce oddychoval, kaluž krve okolo něj se zvětšovala. Nesnažil se přežít, zranění bylo příliš vážné a nablízku nebyl nikdo, kdo by mu dokázal pomoci. Po tváři mu stekla jediná slza. Věděl, že jeho otec si libuje v bolesti a zabíjení a že odjakživa chtěl syna, který smýšlí stejně, ale nikdy ho ani ve snu nenapadlo… Přemáhala jej silná únava. Zavřel oči, jeho slábnoucí tělo se uvolnilo. Vzpomněl si na své rané dětství, na tu část života, která byla nejkrásnější. Vzpomněl si, jak si hrával s ostatními dětmi a jeho matka ho láskyplně pozorovala. Usmál se… a jeho srdce navždy utichlo.