Vítejte ve dračím světě

Katara probudily čísi hlasy. Omámeně zvedl hlavu. Hlasy nabývaly na síle. „Tak co nám to nabízíte? Začínám ztrácet trpělivost.“ Ozval se ženský hlas. „Věřte mi, nebudete litovat.“ Ozval se hlas prvního pytláka. „Pojďte za mnou.“ Otevřely se dveře. Katar cítil v hrudi napětí, jakoby uvnitř něj natahovali strunu, která má každou chvíli prasknout. Po zádech mu přeběhl mráz a jeho strach se jen zvyšoval. „Nespletl jste se náhodou?“ řekla žena posměšně. „To abych spíš já zavolala policii, že dva blázni drží někoho spoutaného u sebe doma.“ „Jen strpení, paní, prohlédněte si ho pořádně, možná zjistíte cosi zajímavého.“ Žena s trpkým povzdechem přešla ke Katarovi, dřepla si a pohlédla mu do obličeje. Pak její pozornost upoutaly jeho uši, zarazila se. Chvíli si myslela, že je to podvod. Chytila Katara za jedno ucho a zatáhla. Katar se jí vyškubl. *Utrhněte mi třeba obě, já slyšet nepotřebuju. * pomyslel si ironicky. Na chvíli se díky tomu cítil trošičku líp. Brzy se však cítil ještě hůře než před tím.

„Zdá se,“ řekla žena. „že pro mě máte opravdu zajímavou nabídku. Předpokládám, že za to jistě budete něco chtít. Pojďme si o tom promluvit.“ „Jistě, madam.“ Odvětil potěšeně pytlák. Katara se zmocnilo naprosté zoufalství, neměl daleko k tomu, aby se rozkřičel, ale nechtěl na sebe zbytečně upozorňovat.

Netrvalo dlouho a přišli další lidé. Odpoutali ho a přes hlavu mu přehodily nějaký pytel. Po celý zbytek cesty Katar raději nevnímal. Několikrát dokonce usnul, ale náraz o stěnu dodávky ho vždy probudil. Dojeli na místo, nějací muži Katara dovedli do budovy. Vedli ho mnoha chodbami. Katar nemohl jít moc rychle, bolavá noha ho nechtěla poslouchat a bolela ho čím dál víc. Pak ho dovedli do jakési místnosti. Sundali mu pouta, pytel z hlavy a odešli. Katar se schoulil do klubíčka, byl unavený, hladový, žíznivý a zmocňovala se ho panická hrůza z toho, co bude dál.

Lenia zkoprněle hleděla do tmavomodrých očí malého dráčka. Malý dráček byl skutečně živý. Chvíli vypadal vystrašeně, ale pak se se zájmem přiblížil a očichal Leniinu ruku. Lenia byla stále tak překvapená a zaražená, že se nezmohla ani na slovo. Když však dráče seskočilo z postele a začalo se dobývat do bedny s jejími věcmi, rychle vyskočila a snažila se malého vetřelce chytit. Malé dráče však bylo čilé, hbité a také hravé. Považovalo celou věc za honičku a vesele se prohánělo po jeskyni, zanechávaje za sebou jen zkázu. Když ho Lenia konečně chytila a zamotala ho do své deky – bylo to nutné, jelikož se mrňous bránil zuby drápy – vypadalo to v jeskyni jako po malém výbuchu. Lenia se tím však dále nezabývala a s malým neposedou v ruce spěchala do Ethinu.

Katar ležel stále bez pohnutí tam, kde ho zanechali. Po nějaké chvíli však slyšel, že opět někdo přichází. Kdosi ho chytil a snažil se znehybnit. Katar se pokusil vymanit, ale stále ještě byl příliš slabý a navíc prvnímu muži pomohl jiný. Katarovu pravou ruku drželi nataženou a Katar cítil, jak mu vyhrnují rukáv. Netušil co to dělají a stále se snažil se vysvobodit. Těsně nad loktem mu čímsi ovázali paži a silně utáhli. Po chvíli ucítil bodnutí. Cítil v ruce cosi tenkého, ale nedokázal určit co to je. Pak předmět z jeho ruky vyndali a na ranku cosi přimáčkli. Pak ho pustili a odešli. Opět se schoulil do klubíčka, za zády ucítil stěnu. Přitiskl se k ní a nemohl dělat nic víc, než vnímat bolest nohy a bolest, kterou na něj útočil jeho trest.

Starší muž v bílém plášti přes skleněnou stěnu shlížel na nehybného Katara. Pak pohlédl na ženu sedící u stolu. Na sklíčko kápla trochu Katarovi krve a skrz mikroskop ji pozorovala. „Něco neobvyklého?“ otázal se muž a přišel blíže. „Na první pohled vypadá jako lidská.“ Odvětila žena. „Ale uvidíme, jak dopadnou testy DNA. I když je stále možné, že jde jen o drobnou mutaci, je pořád malá šance, že je to opravdu elf.“ Řekla a pohlédla muži do tváře. „Uvidíme.“ Přisvědčil muž. Čekali pár minut, než přišel jiný mladý vědec, v ruce držel papír a soustředěně si ho prohlížel. Pak podal papír ženě. Ta ho chvíli studovala a pak s úsměvem vzhlédla k staršímu muži. „Mohu vám potvrdit, že člověk to rozhodně není. Jeho DNA nemá s lidskou vůbec nic společného.“ Muž si od ní papír vzal a chvíli ho pročítal. Pak přikývl a řekl: „Jestliže jsou ty pověsti o tom, že jsou elfové nesmrtelní, pravdivé, mohli bychom zjistit čím to je a využít to pro lidi.“ Pak pohlédl jak na svou spolupracovnici, tak na mladého pomocníka, který s lítostí shlížel na Katara. „Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Vše bude v přísné tajnosti, jasné?“ „Jistěže, pane.“ Odvětila žena. Mladý muž jen přikývl hlavou. „Neměl by se mu ošetřit ten kotník?“ zeptal se pak. „Vypadá to, že se mu tam dostala infekce.“ Vědec však jen mávl rukou. „Není třeba, jakmile zjistíme, co potřebujeme, dáme mu injekci, po které nadobro usne.“ „Vy ho chcete zabít?“ ptal se muž šokovaně. „Proč tak šokovaně, Daniele?“ řekl s pobavením vědec. „Tak už to chodí, tak se s tím smiřte.“ Pak pokynul ženě a oba odešli do vedlejší místnosti. Daniel jen nechápavě zavrtěl hlavou. Ze skříňky první pomoci vytáhl dezinfekci a obvaz a šel Katarovi ošetřit zranění.

Katar zhluboka dýchal, cítil se unavený, nesmírně unavený. Chtěl spát, ale nešlo mu to. Náhle uslyšel, jak se otvírají dveře. Přitiskl se ke zdi a sotva potlačil třes. Daniel si k němu přiklekl. „Nechci ti ublížit,“ řekl “Ošetřím ti nohu, jestli dovolíš.“ Katar mu rozuměl. Již děti se učili lidskému jazyku, aby kdyby náhodou potkali nebo dokonce byli zajati člověkem, věděli co se děje. Katar byl sice stále nedůvěřivý, ale přesto nekladl odpor, když mu Daniel vytahoval kulku z nohy. Bolelo to, ale to Katar očekával. „Teď to bude nejspíš pálit.“řekl Daniel a ošetřil ránu dezinfekcí. Katar sebou prudce škubl. Pálilo to hodně. „Já to taky nemám rád, ale pomáhá to.“ Usmál se Daniel a nohu mu obvázal. Když odcházel, ještě jednou na Katara pohlédl. „Kéž bych ti mohl pomoci.“ Zamumlal si pro sebe a zavřel dveře.