Vítejte ve dračím světě

Katar měl pocit, jakoby ho drželi za ruce a snažili se ho roztrhnout. Bolest byla nesnesitelná. Zoufale se snažil nějak uvolnit pouta, ale nešlo to. Náhle uslyšel výkřik. „Dost!!“ Bolest ustala. Zhluboka oddechoval. „Netušil jsem, že pro tebe znamená tak moc, že ho půjdeš hledat.“ Ozval se Leris suše. „Nech ho jít.“ Řekla Lenia rázně. Leris se však rozesmál. Katar cítil, jak se mu okolo krku cosi obmotalo a utáhlo se. „Ne!“ vyjekla Lenia a chtěla se vrhnout ke Katarovi. „Ještě krok a zlomím mu vaz.“ Zarazil jí Leris. Lenia pocítila vztek z takové bezmocnosti. „Co po něm chceš? Proč ho nenecháš jít?“ „Nechal bych ho jít, kdybys ty šla dobrovolně se mnou.“ Řekl Leris téměř nezúčastněně. Zvedl ruku, aby ji zarazil, jelikož se nadechovala k odpovědi. „Upozorňuji tě, že pokud odmítneš, tak tahle zbytečná existence zemře.“ Lenia zaťala ruce v pěst. Pohlédla na Katara. Ten jen nepatrně vrtěl hlavou a škubal pravou rukou. Lenia ty signály pochopila a vítězoslavně se přiblížila.

„Katar nemůže zemřít. Takže myslím, že se snažíš zbytečně.“ Leris ztuhl hněvem, avšak hned vzápětí cosi zamumlal a Lenie sevřela hrdlo jakási neviditelná síla. Zalapala po dechu a padla na kolena. „Nepůjdeš – li dobrovolně, budu tě muset donutit.“ Lenia se snažila se nadechnout, ale nemohla, snažila se kouzlu vzdorovat, ale Leris si bral síly od Katara, který již nyní měl sotva sílu k dýchání. Náhle se ozval výstřel. Lenia se opět mohla nadechnout. Pohlédla na Lerise. Ten však padal do potůčku, jehož koryto byl asi dva metry hluboké. Ve tváři měl nechápavý výraz a z levého spánku mu vytékala krev. Jeho tělo bezvládně dopadlo na zem a voda se zabarvila do ruda.

Katarova pouta zmizela, přesto zůstal sedět a jen se snažil zhluboka dýchat. „Katare, jsi v pořádku?“ Leniin hlas byl plný obav a její jemné ruce ho objaly. „Jsem v pořádku. Neboj se.“ Odvětil. Pak se pomalu postavil. „Musíme jít.“ Ani on, ani Lenia neměli pochyby o tom, že za tu střelu jsou zodpovědní lidé.

Lenia držela Katara za ruku a vedla ho rychle pryč. Náhle se ozval další výstřel. Kulka zasáhla Katara do kotníku. Sykl a spadl na zem. Věděl, že se nezvládne postavit. Snažil se alespoň plazit, ale byl moc vyčerpaný. „Katare, vstávej. Pomůžu ti.“ Leniin hlas zněl zoufale. „Já nemůžu. Jdi sama.“ „Bez tebe nikam nepůjdu.“ „Musíš, běž.“ „Ne!“ „Lenio, prosím uteč.“ „Bez tebe ne!“ Katar z posledních sil strčil do Lenii. Ta spadla do koryta potůčku, ve kterém o kus dál po proudu leželo Lerisovo tělo. Uhodila se do hlavy o kámen a ztratila vědomí.

Katar se přece jen ještě jednou pokusil se zvednout, ale tělo mu vypovědělo službu. Padl zpět na zem a s narůstajícím strachem čekal, co se stane. Zaslechl dva hrubé rozčílené hlasy. „Říkám ti, že to na vysokou nevypadalo!“ „Ale něco jsem zasáhl a chci vědět, co to bylo.“ Kdosi stanul vedle Katara. „Ty jo, tys někoho zastřelil, padáme odsud.“ Řekl jeden polekaně. „Nezastřelil, krvácí mu jen kotník.“ Odvětil druhý. „Tak či tak, pojď, než uvidí, kdo jsme.“ Katar se třásl, doufal, že skutečně rychle odejdou, ale síla, mocnější než všichni živí tvorové se postavila proti němu. „Počkej, to je nějaký divný…“ Muž chytil Katara za vlasy a zvedl mu hlavu. Katar sykl, ale byl příliš slabý, než aby se bránil. „Podej mi provaz.“ „Cože?“ „Podej mi provaz, dělej!“ Katara se zmocnilo zoufalství. Dal by téměř všechno za to, aby ho místo lidí zajali temní elfové. Muž mu spoutal ruce za záda, pak ho zvedl a odnášel ho pryč.

Oba pytláci došli do starého domu. První si sundal Katara ze zad a hodil ho do rohu. Druhý se na to nechápavě koukal. „Proč to děláš? Kdybys ho nechal tam, tak se nic nestalo.“ „Hlupáku,“ obořil se na něj první. „Podívej se na něj pořádně!“ Načež Katara chytil za ucho a zatáhl. „Je to elf, ty tupče! Skutečnej elf! Přesně, jak vypráví ty staré legendy. Víš, co bychom za něj mohli získat? Takový elf může mít cenu několika miliónů, co miliónů, miliard!“ Druhý se na Katara vyjeveně díval. „A jsi si jistý? A i kdyby komu bychom ho prodali a kdo by nám uvěřil?“ „Copak nedokážeš nic vymyslet? Nemusíme říkat, „co“ nabízíme k prodeji. Nabídneme ho nějakému výzkumnému ústavu. Ti nám za něj dají hotové jmění. Ale uděláme to tak, aby oni sami sem museli přijít a tak budeme mít i důkaz. Jdu to zařídit. Ty ho k něčemu připoutej, ať nám neuteče.“ První pytlák odešel do vedlejší místnosti a jeho komplic Katara hrubě připoutal k topení. Když i on odešel, Katarovi vytryskly slzy z očí. Slzy zoufalství, strachu a smutku.

Lenia byla schoulená v otcově náruči a plakala. Failon se jí snažil utěšit, ale sám věděl, že jeho snaha je marná. „Mohla jsem ho zachránit, mohla jsem tomu zabránit.“ Vzlykala Lenia. „Neplač, dceruško,“ šeptal Failon. „Nemůžeš za to, dělala jsi všechno, co jsi mohla.“ Lenia však plakala ještě dlouho. Tak dlouho, dokud v otcově náruči neusnula. Failon ji odnesl do jejího pokoje a uložil ji do postele. Pohladil ji po vlasech a tiše si povzdechl. Bolelo ho, že je jeho dcera nešťastná a Katara mu bylo líto. Nyní se však musel prve postarat o to, aby se něco podobného už nestalo. Hodlal draky o příštím Dračím úplňku požádat o silnější kouzla a v prvé řadě všem zakázal, aby se vzdálili dál jak na dohled od města.

Další dny probíhaly běžně, normálně. Jen Lenia neustále chřadla žalem. Nepřestávala si celou věc vyčítat. Často chodila do jeskyně, jakoby doufala, že vše byl jen sen a Katar tam bude. Pokaždé odcházela zklamaná s hlubokou bolestí. Jednoho dne – asi dva měsíce po Katarově únosu - Lenia jako už tolikrát odcházela ze své jeskyně, náhle uslyšela šramot. Bleskově se otočila a pátrala v jeskyni po jakémkoliv pohybu, ale nikde nic neviděla. *Asi se mi něco zdálo. * pomyslela si a chystala se odejít. Pak však jasně viděla, že pod pokrývkou na posteli se cosi hýbe. Opatrně se přiblížila. Pod pokrývkou se cosi pohybovalo od jednoho konce postele na druhý a vydávalo to vrčivé a kníkavé zvuky. Lenia opatrně chytila cíp přikrývky a rychle ji strhla. Nemohla uvěřit vlastním očím, že vidí to co vidí.