Vítejte ve dračím světě

Jakmile Lenia odešla, Katar se pomalu posadil. S vypětím všech sil se postavil. Zapotácel se a rychle se chytil stěny. Pomalým krokem došel až k východu jeskyně a šel písčitou cestičkou dolů na zem. Mrzelo ho, že je kvůli němu Lenia zklamaná, ten tón nešel nepostřehnout. A tak se pomalu ale jistě dostával blíže k louce. Poznal to podle hudby a veselých hlasů. Snažil se pokud možno přijít nepozorovaně, nahmatal kůru stromu, za který se s Leniou schovali při minulé slavnosti. Vyčerpaně se sesunul k zemi. Upadl do bezvědomí.

Slavnost byl veselá. Jen Lenia smutně stála u paty mohutného dubu a sledovala okolí. Blížila se půlnoc. V tom si všimla, že vedle ní stojí a pozoruje jí Leris, princ z Riténských hor. Byl, stejně jako všichni z jeho rodu stříbrovlasý, měl modré uhrančivé oči a vypadal mile. Usmál se na ni. Lenia si ho však nevšímala. Leris se však nehodlal vzdát. „Všichni okolo se veselí a jen ty jediná jsi smutná. Co se děje?“ měl spíše hlubší, ale uklidňující hlas. „Jeden můj přítel nemohl na slavnost přijít.“ Odvětila. „To je mi líto.“ Řekl. „Ale je třeba kvůli tomu tolik truchlit? Tvůj přítel by jistě nechtěl, abys byla smutná.“ „Ne, to by nechtěl.“ Přitakala Lenia. Cítila v hrudi zvláštní šimravý pocit, a když se jejich oči setkaly, začervenala se a pohlédla jinam. Měsíc byl již téměř na správném místě. Lenia rychle odešla k otci a bratrovi. Přestože se snažila na Lerise nemyslet, jeho milý hlas jí stále zněl v uších.

Vše proběhlo stejně jako vždycky. Draci se postupně objevili a dali lesu sílu k žití. Ale pak, místo aby zmizeli, se živloví draci postavili do půlkruhu a zlatý pohlédl na krále. „Potřebujeme mluvit s tím elfem, co na jaře zachránil tvému synovi život.“ Ticho, které potom nastalo, by se dalo krájet. „Ale, on tu není.“ Řekla Lenia tiše. Zlatý drak pohlédl k jednomu z buků. Lenia pochopila a vydala se tam. Ke svému překvapení tam viděla Katara. Seděl na zemi, byl opřený o kmen stromu a nejspíše spal. Klekla si k němu a jemně jím zatřásla. „Katare, probuď se.“

Katar cítil, jak jím někdo třese, zároveň jakoby z velké dálky slyšel hlas. Otevřel oči a snažil se úplně probrat. „Lenio? Co se děje?“ „Draci s tebou chtějí mluvit.“ Odvětila. Opět ho zachvátil stejný strach, jako před tím. Přesto se rozhodl, že půjde. Pokusil se postavit, ale nohy mu vypověděly službu a on spadl zpět na zem. „Co je ti?“ ptala se Lenia polekaně. „Nemůžu se postavit.“ Odvětil. Přesně v tu chvíli přišel Almir. Chytil Katarovu paži, přehodil si ji přes ramena a zvedl ho na nohy. „Dík.“ Zamumlal Katar. Almir ho opatrně dovedl až před draky. Katar cítil, jak se na něj upírají oči všech přítomných. Pak ho Almir opatrně položil na zem a vzdálil se. Opět se bíle zablesklo a vytvořil se neprůsvitný štít.

Opět to hrobové ticho. Katar ležel a jen čekal, co se bude dít. Pak uslyšel hlas Zlatého: „Přej si cokoliv, co budeš chtít a my ti to splníme.“ V Katarovi to hrklo.

Nejspíše si, stejně jako draci, myslíte, že si přál, aby ho zbavili prokletí a uzdravili ho. Ale tak se nestalo. Katar okamžitě věděl, co si přeje ze všeho nejvíce.

„Chtěl… chtěl bych vidět Leniinu tvář, alespoň jednou, na chvíli…“ Ticho, které nastalo pak, bylo snad to nejhlasitější, co Katar kdy slyšel. Dlouhou dobu se nic nedělo. Pak náhle postřehl cosi bílého. Jeho zrak se pomalu vracel a zároveň v jednom místě zprůsvitněl štít, zvenku však nic vidět nebylo. Katar zamrkal, bílé světlo ho na okamžik oslnilo. Pak pohlédl na místo, kde bylo skrz štít vidět. Doslova oněměl.

Nikdy neviděl někoho tak krásného. Nemohl ani uvěřit, že ta nádherná dívka, která vypadá spíše jako víla, je skutečně Lenia. Měla mírně bledou kůži. Zelené oči svou barvou připomínaly jarní listí stromů, pokryté kapkami rosy. Sytě zlaté, lehce vlnité vlasy připomínaly řeku zlata. Jemně tvarované rty připomínaly zralé šípky. Byla oblečena v šatech modrých, jako obloha sama. Katara její krása ohromila tak, že nebyl schopen pohybu, slova, ničeho. Jen na ni hleděl, chtěl si ten obraz navždy vrýt do paměti. Zatoužil ji obejmout, pohladit ji po tváři nebo po vlasech.

Pak se jeho vidění začínalo opět rozmazávat, zavřel oči. Cítil chladný vánek a přišla na něj únava. Upadl do klidného spánku.

Štít se rozplynul. Draci už byli pryč. Jen Katar ležel na zemi, na tváři slabý úsměv. Dlouhou dobu se nikdo nepohnul ani nepromluvil. Pak Almir přišel ke Katarovi, vzal ho do náruče a odnášel ho zpět k jeskyni. Lenia šla hned za ním. Ostatní se beze slova rozešli do svých domovů.

Ucítil jakýsi dotek na svém čele. Otevřel oči. „Katare?“ ozvalo se. Chvíli měl potíže rozpoznat, komu ten hlas vlastně patří. „Ano?“ „Jak je ti? Co se to tam stalo?“ nakonec Leniin hlas poznal. Chtěl jí odpovědět, ale pak se zarazil a ucítil jak červená. „No…totiž…“ snažil se si rychle něco vymyslet, ale pak to zavrhl. Nebude jí lhát. Nakonec se rozhodl říct jí necelou pravdu. „Draci mi řekli, že si mohu cokoliv přát a splní mi to. Tak jsem si přál.“ „A co sis přál?“ ptala se Lenia dychtivě. „To je moje věc.“ Odvětil opatrně a přitom proklínal to, že červenání nejde ovládat. „Co sis přál, že se kvůli tomu tak červenáš?“ ptala se Lenia dál a při tom se smála. „Nic.“ „No tak, proč mi to nechceš říct?“ Katar už nevěděl, co by řekl, Lenia z něj prozatím dokázala dostat jakoukoliv odpověď a vypadalo to, že i nyní se jí to podaří. Katar se však tak snadno nedal. Následovala snad půl hodina dohadů. Katar v naději, že na to Lenia zapomene, pak změnil téma: „Jak dlouho jsem vlastně spal?“ „Týden. Tak co sis to přál?“ „Pomoc.“ Zasténal Katar poraženě. Lenia se zasmála. „Já to nikomu nepovím.“ „A proč to vlastně tak moc chceš vědět?“ „Jsem zvědavá.“ Katar chvíli mlčel. „Chtěl jsem vidět tvou tvář.“