Vítejte ve dračím světě

Šípy hvízdaly, meče řinčely. Záblesky kouzel létaly do řad Temných elfů. Vpředu Temného vojska však kráčel Alcar, vytvářel a obnovoval obranné zdi ze země, kterými kouzla neprošla. Lesních elfů však bylo mnoho. A síly byly vyrovnané.

Lenia a Katar došli na místo, ale schovali se za stromem. „Co se děje?“ zeptal se Katar, jelikož bitevní vřava byla velmi silná. „Zatím to vypadá, že máme navrch.“ Hlásila Lenia a pozorovala souboj. Byla by se zapojila, ale bála se nechat Katara samotného a tak se rozhodla, že se zapojí, až to bude potřeba. Pohledem našla svého otce a bratra a s úlevou zjistila, že jsou v pořádku.

Z vojska temných elfů však byla vyslána další várka šípů. Jeden probodl Almirovu hruď. „Almire!“ vykřikla Lenia zoufale a vrhla se k němu, zapomínaje, že ji Katar stále drží za ruku a nechtěně ho strhla sebou. Pak se náhle bíle zablesklo.

Ticho, absolutní ticho, které nastalo, Katara překvapilo. Netušil, co se děje. Náhle se mu zdálo, že cosi zahlédl, snad světlo. Vzápětí si pomyslel, že se mu to jen zdá, ale jeho zrak se skutečně vracel. Byl uvnitř jakéhosi bílého štítu, viděl čtyři draky, vody, země, vzduchu a ohně, jak útočí a zahání vojsko temných elfů. Uvnitř kruhu spolu s ním, byl velký Zlatý drak a raněný Almir. Zlatý pohlédl k vojsku temných a napřáhl tlapu. Z houfu vojáku vylétla jakási čtyřbarevná koule a přistála zlatému v tlapě. Drak pak pohlédl na Katara. Teď si Katar všiml slabého vlákna, které spojovalo jeho s tou koulí. Zlatý drak nedaleko Katara švihl ocasem, na kterém měl ostrou zbraň, vypadala, jako oboustranná sekyra. Pak přiblížil tlapu s koulí k Almirovi. Celou tu dobu hleděl na Katara a v jeho očích byla tichá otázka.

A náhle to Katar pochopil. Ta koule, to byly jeho schopnosti, stále s ním byly spojené. A Zlatý drak chce ty schopnosti dát Almirovi. A pokud je Almir nedostane, zemře. Polapil ho strach, který si neuměl vysvětlit. Hrozně se bál, ačkoliv nevěděl čeho. Pohlédl do drakových očí, a ačkoliv se celý třásl, hlas měl klidný: „Sekni.“ Řekl tiše.

Zlatý drak se rozmáchl ocasem a přesekl pouto mezi Katarem a jeho schopnostmi. Schopnosti předal Almirovi. Almirova rána se zacelila a on začal volně dýchat a ponořil se do hlubokého spánku. Avšak, ve chvíli, kdy Zlatý přesekl to pouto, prořízl vzduch výkřik. Výkřik silný a plný bolesti. Katar ležel na zemi a jeho tělo se svíjelo v silných křečích. Velká rána na jeho hrudi začala krvácet a nyní byla hluboká a už tak zůstala.

Katar se probudil. Hruď ho bolela a jen matně si vzpomínal, co se vlastně stalo. Otevřel oči. Byl opět slepý. „Katare, jak je ti?“ byla to Lenia, její hlas byl však poznamenaný strachem. „Není to zlé.“ Odvětil a posadil se. Jizva ho zabolela. „Co se…?“ nestihl otázku dokončit. Lenia se mu vrhla okolo krku a pevně ho objala. „Počkej… vždyť mě uškrtíš.“ Sípal Katar. „Promiň.“ Řekla Lenia. Zasmála se a pak ho objala už jemněji. „Děkuji ti. Děkuji ti, že jsi mi zachránil bratra.“ „To je v pořádku.“ Odvětil. „Nemohl jsem ho přece nechat umřít… i když ho nemám rád.“ Lenia se uchechtla. „Zlatý drak nám řekl, co se stalo. A navíc, celé město slyšelo tvůj křik. Neumím si představit, jak tě to bolelo.“ „To nic.“ „To nic?!“ tón její hlasu jasně značil, že chtěla dodat: nezbláznil ses? „Nepamatuji si na to.“ Vysvětlil. „Ale asi budu radši ještě spát.“ Lehl si a spokojeně se zachumlal do pokrývky. „Tentokrát tě nechám spát, tak dlouho, dokud se neprobudíš… protentokrát.“ Usmál se, vzápětí se ponořil do hlubokého spánku.

Katar si zpočátku myslel, že bolest odezní. Jenže neodezněla, jizva ho stále bolela. Byl unavenější, a čím dál tím víc slábl. Měl pocit, že kus jeho samotného, kus jeho já, je nenávratně pryč. Byl to mnohem nepříjemnější pocit, než pocity, které snášel jako svůj trest. Lenie sice nic neřekl, ale když se jeho stav zlepšil, tak na něj tato bolest dotírala s větší silou a i nyní tomu bylo také tak. Uplynuly pouhé tři dny, než Lenia zjistila, že něco není v pořádku.

„Jsem v pořádku.“ „Katare, nelži mi.“ Katar se více zachoulil do přikrývky. Byla mu zima. Lenia si sedla k němu. „Neznám tě sice moc dlouho, ale zase je to dostatečná doba na to, abych poznala, že s tebou něco je. Skoro vůbec nemluvíš, ani nevnímáš. A je doslova vidět jak moc a rychle slábneš. Od Dračího úplňku si ještě nevylezl z postele, většinu času prospíš.“ Chytla ho za ruku. „Můžu tě toho zbavit, učila jsem se u léčitele, vím…“ „Promiň,“ přerušil ji Katar. „Ale něco mi říká, že tohle vyléčit nepůjde.“ Lenia si povzdechla. „Věř mi, Lenio, nemá to nic společného s nemocí ani s ničím podobným, je to tím, co mi způsobilo tu jizvu.“ „Ale co to je?“ „To nevím.“ Odmlčel se. „Od té doby, co jsou mé schopnosti úplně pryč, mám… divný pocit. Pocit, že mě kus chybí, pocit, že kus mého já zmizel.“ „To bude ono.“ „Co?“ „S těmi schopnostmi ses už narodil. Musí to pro tvé tělo i pro tebe samotného být velký šok.“ Katar nic neřekl. Opět se mu začaly klížit oči. Během několika vteřin usnul.

Období jara se chýlilo ke konci. Teploty se zvyšovali a na několika stromech byly již drobné zelené plůdky. Katarův stav se nezlepšil, ba naopak. Byl rád, že se zvládl najíst a napít. Snažil se šetřit si své síly a pokud možno je dál získávat. Jeho tělo jakoby však potřebovalo dvakrát tolik síly co doposud. Lenia se mu snažila pomoci, jak mohla. Dala mu nějaké léky proti bolesti a sama mu dodávala svou sílu, ačkoliv ji Katar žádal, aby to nedělala.

Byl poslední jarní den. Katar zrovna dojedl večeři a unaveně si povzdechl. „Vydržíš ještě chvilku vzhůru?“ zeptala se Lenia. Přikývl. Posadila se k němu a řekla: „Ještě než dračí duhové odešli, řekli mému otci, že na letní slavnosti musí být úplně všichni elfové, co žijí v lese.“ „A?“ zeptal se, ačkoliv tušil, jaká bude odpověď. „A nejspíše tím mysleli, že na slavnosti bys měl být i ty.“ „Pochybuji, že bych se tam dostal, i kdybych chtěl.“ „Katare,…“ začala Lenia káravě. „Ne kvůli dračím duchům, ale kvůli elfům z Ritenu.“ Lenia nic neříkala. Katar jí, i když nerad, vyprávěl, co si u těchto horských elfů musel vytrpět. „Takže nepůjdeš?“ zavrtěl hlavou a zavřel oči. „Dobrá.“ Řekla Lenia, ani se nesnažila skrýt zklamání. Přála si, aby tam byl.