Vítejte ve dračím světě

Když Failon, Almir a Ethelden odešli, vrátila se Lenia zpět ke Katarovi. Když byla u něj, pohlédl přibližně jejím směrem. „Sice většího rozsahu, ale pořád jen chybu?“ měla pocit, že v jeho hlase zní podtón smíchu, ale nebyla si jistá. „V podstatě ano, ne?“ Pokrčil rameny. Lenia si všimla, že sebou jeho ústa škubla, jakoby se chtěl usmát, ale už zapomněl, jak se to dělá. Chvíli se na něj dívala. Pak naplnila číši horkou vodou a nasypala do ní trochu sušené bylinky. Postavila číši vedle kotlíku a pak se posadila vedle Katara. Dlouhou chvíli bylo naprosté ticho. „Opravdu chceš odejít?“ zeptala se pak. „Nevím o žádném důvodu proč tu zůstat.“ Odvětil. „Co když se to změní?“ „Nemyslím si to.“ Ani jeden z nich pak už nepromluvil. Lenia vzala číši s čajem a podala ji Katarovi. Poděkoval a napil se.

Jako sen. Jako sen, ze kterého se nechtěl už nikdy probudit. Tak Katarovi připadaly všechny dny, které uplynuly od jeho příchodu do Ethinského lesa. Zima už pomalu končila a přítomnost přicházejícího jara byla již cítit ve vzduchu. Katar stál u východu z jeskyně a nechal vítr, aby si hrál s jeho vlasy. Připadalo mu to jako nesmírně dávno, když ještě chtěl odejít. Teď neměl na něco takového ani pomyšlení. Za ten necelý čtvrt rok se změnil. Už nevypadal jako chodící mrtvola a po dlouhé době se dokázal smát a radovat se z maličkostí.

A to vše jen díky Lenie. Bral to jako nesmírné štěstí. Za tu dobu se z nich stali přátelé. Lenia o něj nejen pečovala, ale také si s ním povídala. Jelikož neměl moc co říct, tak jen naslouchal. Vyprávěla mu o legendách, o zvycích, tradicích, o všem možném. Co ho velmi zaujalo, byl místní Dračí úplněk. V jeho domově byl jednou za 100 let, ale tady byl čtyřikrát do roka. Seznámil se také s Lunou a Lenia mu při tom také pověděla, že zde každý elf má svého koně. Na loukách byla velká stáda divokých koní. Ve dvaceti letech se mladí elfové vydávali ke stádům a čekali, až si je jeden kůň vybere. „Jak vlastně poznají, koho si mají vybrat?“ ptal se tehdy Katar. Lenia se usmála a odvětila: „To vědí nejlépe oni sami.“

Katar se při té vzpomínce usmál. Zhluboka se nadechl a pak klidně vydechl. Ačkoliv si to nepřipouštěl, těšil se na každý den, který stráví spolu a stýskalo se mu, když nebyla s ním. Zamiloval si zvuk jejího hlasu a cítil se šťastný, kdykoliv ucítil její přítomnost. V její přítomnosti mu divoce bušilo srdce a zřídka se soustředil na něco jiného než na ni.

„Dnes sis nějak přivstal.“ozval se Leniin veselý hlas. Katar se usmál. Bylo téměř zvykem, že spal velmi dlouho a Lenia ho pak musela budit. „Námitky?“ zeptal se. „Ani ne, ale je to po ránu docela zpestření, tahat tě z postele.“ Zasmála se. „Za to já jsem pak celý den unavený.“ „Takže si vstal dřív, abych tě pro změnu večer hlídala, jestli neusneš ve stoje?“ Nemohl nic jiného než se usmát. Slyšel, jak Lenia nalévá vodu do kotlíku a pak zapraskal oheň. „Dnes budu muset jít dříve.“ Řekla pak. „Proč?“ byl překvapený. „Dnes je Dračí úplněk a je zvykem, že všichni elfové budou na slavnosti.“ Odvětila. *Aha. * pomyslel si. Chvíli bylo ticho. Pak Lenia opět promluvila: „Zkoušela jsem otce přemluvit, jestli bys tam nemohl být také, ale nedovolil to.“ „Nejspíš by mě tam nikdo nepřivítal s otevřenou náručí.“ „Možná se budeš divit, ale ostatní už na tebe nemají takový názor jako dřív, Ethelden jim vypověděl tvůj příběh. Myslím, že by tě sice ihned tak úplně nepřijali, ale proti tvé přítomnosti by nejspíše nic neměli.“ „Ať tak, či tak,“ došel k posteli a posadil se na ni. „Stejně bych tam nešel.“

Lenia na něj hleděla. „Tihle duchové nejsou ti, co ti dali tvůj trest.“ Řekla jemně. Nic na to neřekl, lehl si a schoulil se do klubíčka. Lenia tedy rychle změnila téma: „Nespi, spát si měl, než jsem přišla.“ „Nespím.“ Zamumlal. „Vypadá to, jakoby ses chystal.“ „A co když ano?“ „Tak nemáš šanci usnout, protože jsem tu já.“ Pronesla uličnicky. Katar pak zavřel oči a zachumlal se do nového pláště. Lenia se usmála, přišla k němu, vzala pramen jeho vlasů a lochtala ho jimi na tváři. Zabručel a přetočil se zády k ní. Pak Leniu něco napadlo. Stěží držela smích, když nabírala do číše studenou vodu. Pak Katara polila. Ten div nespadl z postele. „Co to děláš?“ vyjekl a snažil se zabránit vodě, aby mu stekla za krk, neúspěšně. „Budím tě.“ Řekla Lenia a vzápětí se smíchy popadala za břicho. „Kdybych tě viděl, tak nemáš šanci.“ Zabručel a snažil se vody zbavit.

Za pár minut už byl jakž takž suchý. Ačkoliv nějakou dobu poté byl stále pěkně nabručený a Lenia se tiše pochechtávala. Pak Katar, stále nabručeně, pronesl: „Nejednou jsem si říkal, že jestli jsi stejně krásná, jako máš krásnou duši, tak jsi nejkrásnější bytost na světě.“ Lenia zrudla a usmála se. „Ale mohla bys to dodržovat častěji.“ Dořekl Katar. Chvíli bylo ticho. „Vražedný pohled?“ hádal Katar. „Ano.“ Procedila mezi zuby Lenia. „Účel splněn.“ Řekl Katar spokojeně a se smíchem. „Však já ti to jednou oplatím.“ Řekla Lenia a opět se soustředila na vařící se vodu.

Na obloze pableskovaly první hvězdy a kotouč měsíce byl již hodný kus nad obzorem, pomalu se blížil do středu oblohy. Lenia se již chystala k odchodu, ale příliš se jí nechtělo. Stála u východu jeskyně a pozorovala měsíc. „Jen běž.“ Řekl Katar a položil jí ruku na rameno. „Já si aspoň přispím.“ Usmála se a nevědomky se schoulila do jeho náruče. Katara to zaskočilo, ale rychle se vzpamatoval a něžně ji objal. Stáli tam spolu pár minut. Pak se Lenia vzpamatovala a rychle se od něj vzdálila. Byla si jistá, že celá zrudla a pro jednou byla ráda, že ji Katar nemůže vidět. „Tak, už bych měla jít.“ řekla. „Ano, jistě.“ Řekl Katar a snažil se dělat, jakoby se nic nestalo, ačkoliv by dal vše za to, aby ta chvíle, kdy ji měl v náručí, trvala jen o pár vteřin déle.

Náhle cosi zaslechl, ten zvuk se mu nelíbil. „Co je to?“ zeptal se a otáčel se za zvukem. „Co je co?“ „Ty to neslyšíš?“ Lenia se zaposlouchala a očima hledala po lese. Pohlédla na louku, kde se konala slavnost a ztuhla. „Temní elfové!“ vyjekla a rozběhla se dolů.

„Lenio, počkej!“ zavolal Katar a opatrně seběhl za ní. „Nenechám tě jít tam samotnou.“ Řekl, když ji dohnal. „Katare, já se umí bránit.“ Chytil ji. „Budu klidnější, když budu vědět co se děje.“ „Tak dobře.“ Řekla a vedla ho směrem k louce.