Vítejte ve dračím světě

Když se Lenia vrátila do jeskyně, elf ještě spal. Posadila se k němu a s nejvyšší opatrností vzala jeho pravou ruku do své, aby se mohla znovu podívat na to znamení. *Jako šrámy od sekery na kůře břízy. * pomyslela si a vrátila jeho ruku zpět pod pokrývku. Zamyšleně se na něj zadívala. Nechtěl, aby o něm někdo věděl, protože se bál zloby ostatních? Bál se snad dalšího trestu? Rozhodla se, že si s ním o tom promluví, dokud je slabý. Tak úplně nevěřila tomu, že by mohl být vrah, ale jeho předešlé chování jí bylo dostatečným varováním. Nevěděla, kdy se vzbudí a tak si vzala svou oblíbenou knížku a dala se do čtení.

U vchodu do jeskyně se krčil Ethelden. Když viděl, koho Lenia ve své jeskyni skrývá, popadl ho smutek. *Jak může skrývat vraha? * Neměl jí to však příliš za zlé. Věděl, že Lenia nestrpí, aby trpěla jakákoliv živá bytost, ať už udělala cokoliv. On to však říci musel. Vrátil se k svému koni a jel zpět do Ethinu. Nemohl riskovat, že by se stalo něco podobného jako v jižním lese před padesáti lety.

Lenia byla tak začtená, že si nevšimla elfova probuzení. Nedělal však nic, jen ležel. Měl v úmyslu co nejdříve odejít a tak se snažil nabrat sílu. Když usoudil, že se již zvládne postavit na nohy, posadil se. Lenia se odtrhla od knížky. „Ty někam jdeš?“ trochu se jí lekl, ale nedal to najevo. „Vadí ti to?“ „Myslím si, že ještě nejsi dost silný, abys někam šel.“ „To posoudím nejlépe já sám.“ Odsekl. „Chci ti jen pomoci.“ Odvětila Lenia dotčeně. „To jsi už udělala a já ti za to děkuji.“ Řekl již mírněji. „Ale musím jít dál.“ Postavil se. „Kam dál?“ Také se postavila. „Kamkoliv.“ Odvětil. „To není odpověď.“ „Bude ti muset stačit.“ Vlasy mu rozevlál vítr. Otočil se tím směrem a chystal se odejít. Lenia ho však chytla za ruku. „Ty jsi Katar, že?“

Ztuhl. Vymanil se z jejího sevření a pevně ji chytil. „Jak to víš?“ jeho hlas byl náhle nepřátelský, vyzařovala z něj jasná hrozba. Lenia se začala bát. „Já… já jen chtěla, zjistit kdo… kdo jsi.“ Hlas se jí třásl strachem. „Kdo to ví?“ zesílil hlas a chytil jí i druhou ruku. „Nikdo… nikdo to neví. Řekla jsem, že jsem ten znak na tvé ruce viděla v nějaké… knížce.“ Šeptala Lenia, bledá jako stěna, třásla se hrůzou, za normálních okolností by se bránila, ale teď, jakoby zapomněla, že umí bojovat. Zavřela oči. Na chvíli si myslela, že ji uhodí nebo jí udělá něco jiného. Ale nic se nestalo, jen jeho stisk povolil. Otevřela oči a zmateně na něj pohlédla. Smutek, nekonečný smutek, který viděla v jeho tváři, ji zarazil. „Ublížil jsem ti?“ zeptal se tiše. „Ne.“ odvětila ještě tišeji. Sklonil hlavu. „Omlouvám se, ale… v posledních letech mi nikdo nedal žádný důvod k důvěře.“ *Tak proč jsi uvěřil mně? * pomyslela si Lenia.

Náhle zasvištěl šíp. Katar sykl a chytil se za pravou ruku. V paži měl zabodnutý šíp. „Almire!“ vyjekla Lenia, když uviděla svého bratra ve vchodu do jeskyně. Almir držel v ruce luk, ale teď ho odhodil a tasil meč. „Co tě to popadlo?“ zeptal se jí a vstoupil. Lenia se postavila před Katara. „Jak tady můžeš schovávat někoho takového?“ ptal se Almir dál. „Jak o něm víš?“ „Ethelden mi to pověděl.“ „A jak ten se o tom dozvěděl?“ „Sledoval tě.“ Leniu popadl bezmocný vztek.“Neměl právo…“ „Udělal to jen proto, aby se nestalo to co kdysi v jižním lese.“ Odvětil Almir. „To už se skutečně nestane.“ Řekl Katar. Lenia i Almir se na něj podívali. „Opravdu?“ zeptal se Almir s až přílišnou nechutí. Lenia se na něj zle podívala. „Nemluv na něj tak.“ „To je v pořádku, zvykl jsem si.“ Odvětil Katar. „Znovu už se to nestane, protože odejdu a vy se se mnou nebudete muset nijak zabývat.“ „Nemůžeš jít v takové zimě.“ Řekla Lenia. „Proč by nemohl?“ zeptal se Almir. „I kdyby promrzl na kost tak nezemře ne? Má to přece vepsané na dlani.“ „Ale bude ho to bolet a to já nedovolím.“ Řekla Lenia rázně. „Otec mu nedovolí tady zůstat.“ „Protože neví ani on, ani nikdo jiný, jak to vlastně bylo.“ Obrátila se ke Katarovi. „Mohl bys nám ten příběh říct?“ „Ne.“ „Proč?“ „Nechci o tom mluvit.“ „A všechno bude pořád stejné.“ „Copak by mi někdo uvěřil?“ „To nezjistíš, pokud svůj příběh nepovíš.“

Katar si tiše povzdechl a sesunul se k zemi. „Já nemůžu. Bolí to.“ Šeptl. Lenia si k němu klekla a chytila ho za ruku. „Možná se ti uleví.“ Řekla. Náhle se u vchodu do jeskyně objevil Failon a Ethelden. Lenia jim naznačila, aby zůstali tam, kde jsou. Pak se opět soustředila na Katara. „Povídej, čím dřív začneš, tím dřív to budeš mít za sebou.“

Katar sevřel její ruku, potřeboval vědět, že je tady. Nechápal, jak na něj může být tak hodná. Nechápal, proč se s ním vůbec zabývá. Od té doby co slepý a zraněný odešel z trosek svého domova, se už omylem do několika elfích měst dostal. V každém to bylo stejné. Mučení a pak vyhnání. Přestal věřit, že by se k němu někdo zachoval jinak než jako k vrahovi a teď někoho takového potkal a to ho mátlo. Jen velmi nerad si ve vzpomínkách vrátil zpět do minulosti. Tiše odvyprávěl vše od chvíle, kdy Stvůra poprvé zaútočila, až po chvíli, kdy mu draci udělili jeho trest. Když skončil, z očí mu vytryskly slzy. Objal si kolena a stal se zcela netečným vůči světu okolo sebe.

Lenia mu opatrně vyndala šíp z paže a ošetřila mu ji. Pak spolu s Almirem vyšla před jeskyni. Ethelden se na ni omluvně podíval. Failon se však stále nedůvěřivě díval na Katara. Pak pohlédl na svou dceru. „Jak si můžeš být jistá, že nelže?“ „Proč by měl lhát? Prosím, dej mu šanci.“ „Ne.“ „Prosím,“ žadonila Lenia dál. „Vždyť může zůstat tady.“ Failon znovu odmítl. Lenia se však nehodlala vzdát. „On není vrah. Vrahem je ten, kdo ubližuje záměrně a koho jeho činy nemrzí a to on nesplňuje. Udělal jen chybu, sice většího rozsahu, ale pořád jen chybu.“ Failon se znovu podíval na Katara. „Tak dobrá,“ obměkčil se nakonec. „Může zůstat tady, ale k městu se nepřiblíží.“ Lenia otce objala. „Díky, tati.“