Vítejte ve dračím světě

Byla noc, temně tmavomodrá noc, prozářená měsícem a hvězdami, všude se ozývalo cvrlikání cvrčků, šelest keřů, ve kterých se proplétali noční tvorové a tichý šustot, když se svěží noční vítr otíral o listy stromů…

Seděl na zemi, opíraje se o strom, nedaleko byla vidět záře světel z lesního města – jeho domova. Byl dost blízko, aby viděl co se děje, ale také dost daleko, aby neslyšel nic jiného než zvuky přírody. Vítr ho hladil po tvářích a pohrával si s jeho vlasy, voda v řece příjemně a tiše, přesto zřetelně, zurčela, oheň, který hořel v nedaleké pochodni zapíchnuté v zemi, spokojeně plápolal a vydával rudé světlo, dodávajíc okolí ty nejrůznější odstíny a zem porostlá trávou, vsakovala vláhu noci po suchém letním dnu.

Takhle mu bylo nejlépe, pozorovat, poslouchat a cítit přírodu v noci, daleko ode všech a ode všeho a posledních pět let, to dělal často. V jistém smyslu a míře ho to činilo šťastným, ale v takovéhle hluboké noci, v tichu temné noci, často zabloudil ve vzpomínkách o pět let zpět…

Země sála rudou krev, nedbajíc komu patřila, plání se rozléhaly výkřiky raněných a umírajících. On stál na kopci, vytahoval si špici kopí z ramene a pohlédl dolů k úpatí kopce. Ztuhl a oči se mu zalily slzami, když spatřil tělo svého bratra, rozsekané na kusy. Zmocnil se ho nepopsatelný smutek a vztek. Žalostně vykřikl a ucítil náhlý příval síly, rozzářil se stříbřitě bílým světlem, stačilo jen mávnout rukou a oslnivě zářivá koule v jediném okamžiku zabila nepřátelské vojsko a plání se rozlehl vítězný křik elfů, ale jemu to bylo v tu chvíli jedno, jen seběhl k tělu svého bratra a plakal u něj, stříbrné slzy dopadaly na zem a mísily se s rudou krví…

Stejně stříbrné slzy dopadaly na zem i teď, věděl, že už nikdy nebude takový jako dřív, že už možná nikdy nepozná, co to je štěstí. Neměl nikoho, rodinu, přátelé, všichni zahynuli v té krvavé bitvě, i jeho kůň, který mu byl vždy přítelem v nouzi, na té pláni vypustil život. Byl sám, u srdce cítil nepříjemný tlak. Všichni, na kterých mu záleželo, pro které žil byli pryč… a on tu byl sám, úplně sám. Připadalo mu, že ho obklopuje černá tma, ze které není útěku, vyvolávala v něm smutek, zoufalství a samotu. Týrala ho těmi pocity, a čím déle to trvalo, tím hůř mu bylo.

Náhle se prudce postavil, slzy se mu valily z očí proudem a ve světle ohně byly rudé, vyběhl na skálu, která se tyčila nad jeho oblíbeným místem, vyběhl až na samý vrchol a stanul na samém okraji skály. Pohlédl dolů, byl tak vysoko, že řeka vypadala jen jako třpytící se stužka. Chtěl utéct od těch příšerných pocitů pryč, někam hodně daleko, toužil jim uletět a zapomenout. Pohlédl vzhůru k měsíci, stříbrná záře rozzářila jeho elfské oči, plné slz a smutku. Sklonil hlavu a nevšiml si malého stříbrného světélka, které letělo od měsíce k němu, když letělo, vypadalo jako padající hvězda, ale jak se blížilo k elfovi, zpomalovalo, až nakonec byla vidět jen malinká kulička stříbřitého a bílého světla. Aniž si toho elf všiml, vletěla do něj. Náhle se mu zamotala hlava, zapotácel se a… a spadl ze skály dolů.

Vítr ho bičoval do tváří, srdce mu divoce bušilo, dostal strach… děsivý strach ze smrti… a náhle ho obklopila stříbřitá záře, byla vidět jen jeho silueta a ta se začala rychle měnit. Krk se značně prodloužil, končetiny mohutněly, místo nehtů se objevily drápy, objevil se ocas, hlava se prodloužila a zvětšila a ze zadní části vyrazili dva rohy, zuby se zvětšili a zostřily, na krku, zádech a ocasu se objevila řada ostnů a na konci ocasu vyrostly čtyři hrozivé trny a ze zad vyrazila křídla a na jejich blanách vyrostlo jemné chmýří. Pak se elfovo tělo, vlastně už dračí tělo začalo zbarvovat, trny, drápy, zuby a rohy získaly čistě bílou barvu, tlapy a břicho získaly středně tmavou modrou barvu, směrem nahoru ke křídlům barva stále tmavla, blány křídel měli tu nejtmavší tmavomodrou, jaká kdy existovala, a chmýří bylo čistě černé, přeměna na draka byla hotová. Vše se odehrálo během několika sekund.

Elf, nyní už drak, máchl mohutnými křídly a v poslední chvíli se vznesl vysoko nad les. Dračí oči se rozhlížely, byly vlastně stejné jako před proměnou, jen tvar čočky se změnil. Drak zvedl hlavu směrem ke hvězdám a zařval, ještě dlouho byla slyšet ozvěna toho hlasu. Otočil se a letěl směrem na severozápad, hledat nový domov. Nevěděl, co bylo, nepamatoval si na nic, ale v jeho srdci ta bolest přetrvala, zbyla po ní sice jen maličká jizvička na duši, ale stále tam byla. Uvědomoval si tu bolest, ale už na ní dokázal nemyslet. Letěl vstříc novému životu, hledat to co ztratil, to o co přišel.