Vítejte ve dračím světě

Zářivé slunce již pomalu klesalo k západu, jeho rudozlatá záře osvětlovala svět pod ním, obrovský oceán a v jeho samém středu velký ostrov. Rozlehlé lesy, spousty jezer, řek, luk, údolí a hor. V jednom z těchto údolí, největším na celém ostrově, se denní zvířata již pomalu chystala k spánku a noční tvorové se pomaloučku probouzeli. Na loukách se ještě sem tam proháněla hříbata, koloušci nebo malí jednorožci, nedělali mezi sebou rozdíly, nechali se unášet hrou, dokud je jejich matky nezavolaly. Ptáci již pomalu ukončovali své písně a předávali slovo cvrčkům. Na východě se objevil proužek zářivého měsíce, jehož barva se měnila, od červené po žlutou, když vystoupal výše, od bílé po stříbřitou.

Ozval se šustot, z lesa vyšel vlk, chtěl uhasit svou žízeň, sklonil se k řece a začal pít. Měsíc nezadržitelně stoupal výš a výš a jen maličký proužek světla na západě a pár červánku značilo, kde slunce zapadlo. Vlk pil a sem tam mu pod tlamou proplula neopatrná rybka, ale on už byl nasycený, proč tedy lovit? Zvedl hlavu k měsíci a hlasitě zavyl, jeho smečka mu odpověděla, otočil se a chtěl se vrátit, když tu jeho zrak upoutal jakýsi lesk. Opatrně šel k tomu lesku, byl to jakýsi oválný kámen, od jehož povrchu se odrážela záře měsíce. Byl ovšem zvláštní, nikdy takový neviděl. Jeho povrch byl světle a tmavě modrý, protkaný zlatými žilkami. Přemohla ho zvědavost a do kamene šťouchl. Kámen se zachvěl, vlk se lekl, hlasitě kníkl a pelášil ke své smečce, nemohl tušit, že v tom kameni, se probouzí nový život.

Byla již tma a v údolí byl obvyklý noční klid, mohla to být noc jako každá jiná, ale…

Hvězdy se chvílemi ztrácely, když přes ně cosi přelétávalo, tlukot křídel byl slyšet daleko a noční tvorové, kteří znali jeho původ, se podivovali: Tak pozdě v noci a na lovu? Ale mýlili se, ten tvor, kterého si vážili a měli k němu respekt, nelovil.

Dračice rychle přelétávala, nad údolím. Kdyby někdo viděl její tvář, řekl by, že je zděšená a to ona byla. *“Kam se podělo, kde ho mám hledat?!“* zoufala si. Hledala, celé údolí přeletěla snad pětkrát, ale nenašla to, co hledala. Její bystrý sluch zaznamenal vlčí vytí, ale nevěnovala mu pozornost, jen se zoufale snažila najít to, o co se tolik bála. *“Nerozbilo se?“* byla myšlenka, jež se snažila zahnat až na samé dno své mysli, ale čím déle její pátrání trvalo, tím víc se tahle myšlenka objevovala a zesilovala její, už tak velký strach.

V tom uslyšela hlasité vlčí kníknutí, poznala, že to bylo ze strachu. *“Čeho by se bál vlk?“* podivila se. Chtěla dál pátrat, ale tu jí instinkt začal tiše šeptat, aby se tam zaletěla podívat. Co když ten vlk objevil to, co ona hledá už celé hodiny? Obrátila se tedy a rychle letěla tím směrem, doufala, že jí její instinkt nezradí… nezradil. Když letěla nad řekou, uviděla, jak se u břehu cosi leskne, poháněna prudkou nadějí, začala klesat a přistála.

Bylo to ono, to co tolik hledala, oč se tolik bála – její vejce. Starostlivě se k němu sehnula a prohlédla si ho ze všech stran, nebylo rozbité a ani vychladlé. Teprve teď se jí ulevilo. Opatrně do vejce šťouchla, pohnulo se a tvoreček v něm vydal tichoučké písknutí, které neslyšel nikdo kromě dračí matky. Ta svému mláděti odpověděla tichým bručením. Opatrně vzala vejce do tlap a vzlétla.

Přistála před svou jeskyní, vzala vejce do tlamy a vešla dovnitř. Tam položila své vejce do hnízda z listí a mechu a stočila se okolo něj. Teď už nedovolí, aby se jí ztratilo, ať už za zmizením jejího potomka byl kdokoli, teď už nedovolí, aby se to opakovalo. Jestliže se někdo pokusí její vejce vzít, bude toho trpce litovat. Trochu se uklidnila a zaposlouchala se do uklidňující ukolébavky cvrčků a začaly se jí klížit oči. Položila svou hlavu vedle vejce a usnula hlubokým spánkem, který přináší odpočinek a klid v duši.