Vítejte ve dračím světě

Klávesnice jen spokojeně klapala a každou vteřinu přibyla nejméně čtyři slova. Ano, já psát uměla. Zrovna jsem se plně vžívala do situace jednoho z hlavních hrdinů: Náhle ucítil prudkou bolest u srdce, nemohl popadnout dech, pouze rozmazaně zahlédl své přátele… a najednou klávesnice klapat přestala. Přejela jsem si rukou po tváři. Jako bych se tváře nedotýkala. Zvedla jsem se, ale mému tělu jako by dával příkazy někdo jiný, hlavně ne já. Začala jsem panikařit. Po zádech mi běhal mráz, najednou se mi v mysli začaly rodit otázky, na které jsem se dřív neptala: Kdo jsem? Co tu dělám? Proč tu jsem… a na jak dlouho? Všechny tyhle otázky mi běhaly hlavou. Dosedla jsem na židli ve svém pokoji. Pocit byl pryč. Chvíli jsem seděla a vzpamatovávala se z šoku. To byl hrozný pocit. Nikdo si ho ani nedovede představit, je těžké ho popsat. Se vším jsem se svěřila rodičům, ale ti usoudili, že se ze mně stal blázen, chtěli mně poslat do blázince, ale já utekla. Ne, do blázince ne. Utekla jsem do lesa, do lesa, který jakoby mne vychoval. Moji skuteční rodiče byli po smrti a ti adoptivní mě vzali jen proto, že jsem byla úplně na dně. V lese jsem žila celý zbytek života.

Za hodinu je mi přesně 100 let. Zatímco píšu tyto řádky, cítím, že slábnu. Teprve krátce před smrtí, si člověk uvědomí onen zázrak, který považuje za samozřejmost. Ptáte se jaký zázrak? Odpovím. Zázrak života, zázrak mozku, nervů, tepen, žil, krve a tepajícího srdce. To mé brzy být přestane. Tuto knihu tu zanechávám na svou památku. Dříve či později mně určitě někdo najde. Prosím toho, kdo mně najde, aby mi zajistil pohřeb přímo na místě, kde budu ležet mrtva. Je to mé poslední přání, v tomto lese jsem žila, vyrůstala a trávila v něm nejdelší část života. Prosím, pohřběte mne tady!

To byla poslední slova v mé knize, která byla zelená jako listy, tráva a mech. V té knize byl zaznamenán celý můj život od toho dne, kdy jsem ucítila onen podivný pocit. Zbývá půl hodiny do mých stých narozenin. Lehla jsem si do trávy a knihu položila na hruď. Ruce jsem složila křížem na knihu. Dívala jsem se na oblohu, po které se začaly rozlévat sluneční paprsky, už jen pár minut, pár vteřin… slunce vyšlo a mně bylo sto let. Usmála jsem se. Poslední co jsem viděla, bylo nebe ozářené slunečním světlem. Zavřela jsem oči, mé srdce odbývalo své poslední údery. Dostavil se onen pocit jako kdysi dávno, ale tentokrát jsem se nevzpamatovala, srdce dobilo svůj poslední úder. Mé tělo zůstalo ležet v trávě. Ale má duše ne, ta se rozletěla vesmíry, dokud nenašla to, co hledá každá duše, když opustí tělo.

Přesně v dobu kdy na planetě Zemi zemřela žena, které dal lásku jen les, v jiném vesmíru, v daleké galaxii, na planetě jíž vládli mocní tvorové, v sluncem prozářené jeskyni, spatřila světlo svého světa malá dračinka, rodu draků lesních.