Vítejte ve dračím světě

Malá dračinka dostala jméno Alea. Byla už jako maličká velmi chytrá, učenlivá, šikovná a rostla velmi rychle. Na Dračí planetě byl jeden rok deset zemských let. Když bylo Alee 10 let (100 zemských let). Byla to moudrá, krásná a vážená členka Dračí rady. Její tělo bylo nádherné zelené, žádná jiná zeleň se jí nevyrovnala, drápy a trny byli hnědé jako kůra stromů a vlastně měla barvy lesa. Jen oči měla modré, což bylo u lesních draků víc než nezvyklé. Znala veškeré vesmíry, galaxie a světy v nich. Světy znala jako svoje drápy, až na jeden, až na Zemi. Té se draci vyhýbali a nechtěli s ní mít nic společného. Ale Aleu tento svět nesmírně zajímal, proto se jednoho dne vypravila za svým otcem na domovskou planetu.

Přilétla k místu, kde se narodila. Její otec zrovna četl nějakou knihu, když Alea vešla, zvedl oči od knihy. „Aleo, potřebuješ něco?“ zeptal se. Alea se zhluboka nadechla a řekla: „S tvým dovolením, otče, bych chtěla navštívit planetu, které se vyhýbáte. Chtěla bych poznat planetu Zemi.“ Její otec upustil knihu a zatvářil se šokovaně. „Ne. To ti nedovolím.“ Řekl přísně. „Ale proč, otče? Co je na té planetě špatného? Proč se jí všichni vyhýbají? Je snad špatná?“ „Ani ne tak planeta jako její obyvatelé.“ Odpověděl, zvedl knihu a dal ji do knihovny. „A kdo jsou její obyvatelé?“ zeptala se znovu Alea. „Nechtěj vědět.“ Zněla odpověď. „Ale já to chci vědět.“ Trvala na svém Alea a její otec poznal, že odpor nemá cenu. „Říká se jim lidé. Ovládli celou planetu a ostatní tvory, kteří na ní žijí, zabíjí pro sebe cenou, ale pro nás zcela bezcennou věc-peníze.“ Odfrkl si a podíval se na svou dceru. „Ale otče, všichni přece nemohou být takoví. Ani mi, draci, nejsme vždy jen dobří. Dovol mi prosím navštívit tu planetu.“ „Ale ty ji nechceš jen poznat. Je v tom něco jiného.“ Zarazil se její otec. „Nějak mě to tam táhne.“ Odvětila. „Občas mám podivný pocit. Jakoby, jakoby občas, mému tělu dával příkazy někdo jiný, ne já. Po zádech mi běhá mráz…a…a…prostě to nejde popsat.“ Povzdechla si a zaslzenýma očima se podívala na otce. Ten ji chvíli pozoroval a pak k naprostému úžasu své dcery řekl: „Dobrá, smíš tam letět, ale nezapomeň, oni nás považují za vyhynulé tvory. Nikdo tě nesmí vidět.“ Alea radostí povyskočila, poděkovala a odlétla z planety.