Vítejte ve dračím světě

Svítalo, pomalu, ale jistě se nad obzorem objevoval zlatý kotouč slunce. Noční tvorové už dávno spali, a denní se již chystali vstát. Slunce stoupalo výš a výš, jeho záře se na hladině jezer a řek leskla a vypadalo to, jako když voda sama září. Ptáci zpívali a vítali tak nový den. Brzy se k jejich zpěvu přidaly nejrůznější zvuky: ržání koní a jednorožců, tiché našlapování vlčích tlap a srnčích kopýtek, naprosto tichounký šustivý zvuk, jak si hadi hledali vyhřátý kámen a jejich občasný sykot, šplouchání vody, jak nejrůznější ryby vesele vyskakovaly nad hladinu a také naprosto typické zurčení vody a téměř neslyšitelné vání větru. A sním spojené šustění listí. Přes všechen ruch, tu ovšem byl větší klid, než kdy jindy…

Do dračí jeskyně pronikalo světlo, odráželo se od šupin dračice a rozzářilo je, pableskovaly, jako tisíce drobných hvězdiček. Denní světlo odhalilo to, co noc skryla svou tmou. Šupiny, ocas, tlapy, krk a hlava zářily světle modře, křídla měla tmavší odstín, rohy a drápy byly bílé, na konečcích však byly stříbrné. Dračice se probudila a otevřela své temně modré oči, byly to dvě hluboké tůně, dvě temně modré hlubiny. Lidé si ji vždy pamatovali (pokud přežili) jako divokou a nezkrotnou.

Dračice mohutně zívla a ospale se podívala ven, byl čas lovu, ale po včerejšku ji ani nenapadlo pomyslet na svůj hlad, nebo žízeň. Sklonila hlavu k vejci, leželo v hnízdě bez hnutí, mládě uvnitř ještě spalo, dračice je zahřála svým dechem, ale ne ohněm, takový žár už by byl pro mládě těsně před vylíhnutím smrtelný. Dračice se zavrtěla a pohodlněji se uvelebila a s pohledem upřeným ven čekala.

Slunce se pomalu sunulo po obloze, jakoby čas schválně zpomalil, dračice nervózně mrskala ocasem ze strany na stranu. *“Jak dlouho ještě?“* honila se jí tahle myšlenka neustále v hlavě. K večeru začala škrábat do kamene a zanechávala v něm hluboké rýhy. Začala se obávat, že se vejce při svém výletu poškodilo, ale náhle se vejce zachvělo.

Dračice se napnula a nehnula ani brvou. Vejce se začalo třást, na jedné jeho straně se začaly objevovat prasklinky, za chvíli se ozvalo křupnutí, kus skořápky odpadl, dračice začala znovu škubat ocasem a byla plná dychtivého očekávání. Za chvilku se skořápky rozletěly do všech stran a v hnízdě ležel malý, ulepený, modrý tvoreček. Zvedl hlavičku a otevřel oči, měly barvu ohně. Dračice šťastně zabručela a své mládě něžně olízla.

Tma, černo a hlavně strašně těsno, tak málo místa. Drápky mi zaskřípaly o skořápku. Začala jsem se všelijak kroutit, bušit do skořápky křídly, tlapami a hlavou. Konečně! Prasklo to! Když se skořápka rozletěla tam, kam mohla, ovál mě studený vítr, trochu jsem se zatřásla. Zvedla jsem hlavu a otevřela oči, uviděla jsem šedý vnitřek jeskyně a venku něco zeleného a něco modro – rudého, na takovou dálku jsem viděla špatně. Najednou se o mě otřelo něco teplého. Podívala jsem se vedle sebe. Ležel tam oproti mně obrovský drak, světle modrá barva ještě trošičku zářila a z křídel jsem toho moc neviděla, hlavu měla nataženou ke mně a oči jí šťastně zářily – má matka.

Vypískla jsem a zkusila se postavit na tlapky – žuchla jsem zpátky. Má matka se usmála, já to ale nevzdala, pořád jsem se tvrdohlavě snažila postavit, teprve až na nějaký třicátý pokus jsem dokázala stát. Pak jsem zkusila udělat pár krůčků, málem jsem spadla na čumák, ale zvládla jsem to. Konečně jsem docupitala k matce a otřela se o její přední tlapu, zabručela, sklonila ke mně hlavu a popadla mě za hřbet. Zavrtěla jsem se a zkusila se vymanit, ale nepovedlo se. Položila mě na své přední tlapy. Spokojeně jsem se k ní přitulila a schoulila jsem se do klubíčka. Za chvilku jsem začala být unavená, dostat se z vejce ven je pořádná dřina! Zavřela jsem oči a usnula.