Vítejte ve dračím světě

Začalo svítat, po jeskyni se roztancovala třpytivá světýlka, jak světlo dopadlo na matčiny šupiny. Probudily jsme se téměř současně. Zatímco matka ještě ospale zvedala hlavu, já už byla dobrých pět metrů od ní a zkoumala kameny. Všechno pro mě bylo nové, neznámé. Málem jsem i „zdrhla“ z jeskyně, ale matka mě čapla a položila zpátky do hnízda. Snažila jsem se všemožně utéct, nějak matku obelstít, ale snaha byla marná. Nakonec jsem si uraženě sedla a toužebně hleděla ven. Najednou mi zakručelo v břiše. Kníkla jsem a koukla na matku „kočičíma“ očima. Hned pochopila, vyšla před jeskyni a podívala se zpátky za mnou. Dívala jsem se na ni překvapeně a tázavě. Usmála se, roztáhla křídla a za chvíli byla z dohledu.

Teď jsem byla vystrašená, matka je pryč a já tu úplně sama. Po chvíli ovšem strach zmizel a vystřídala ho zvědavost. Zvedla jsem se a šla ven, z jeskyně. Bylo tam víc světla, takže jsem musela přivřít oči. Když si oči zvykly, zvědavě jsem se vydala do lesa. Takových nových a krásných věcí! Mnohobarevné květiny a motýli, zelené stromy a keře, modrá obloha a voda, spousta tvorů okolo! To je něco jiného než ta jednotvárná tma ve vejci. Došla jsem k potůčku, chvíli jsem se dívala na svůj odraz a pak jsem se napila. Pak jsem na sobě ucítila zvědavý pohled, zvedla jsem hlavu a podívala se do modrofialových očí.

Bylo to mládě jednorožce, o něco málo větší než já, srst mělo s lehoučce fialovým nádechem. Dívali jsme se na sebe. Pak nevyřčeným znamením, jsem přeskočila potůček a očuchala ho, udělal to samé a pak do mě poťouchle strčil. Strčila jsem do něj taky a pak kousek utekla. Ohlédla jsem se. Pochopil a začal mě honit. Tak jsme si hráli snad dvě hodiny. Pak jsme se přátelským žďuchnutím rozloučili a on odešel. Chtěla jsem se vydat domů, jenže ouha, kudy?

Chvíli jsem tam stála a rozhlížela se na všechny strany a pak se vydala jedním směrem. Měla jsem štěstí, domů jsem došla. Matka byla ještě pryč. Vlezla jsem si do hnízda a stočila se do klubíčka, když tu jsem uslyšela, dračí vrčení, ale nebyla to má matka.

Vykoukla jsem z hnízda, ve vchodu stálo dráče, bylo větší než já asi o metr a půl. Bylo temně fialové se žlutýma očima. Drápy, ostny a spodní strana křídel byla černá. Nahlíželo do jeskyně a zdálo se, že něco hledá. Vykoukla jsem téměř celá a podívala se na něj. Ucuklo a zvědavě si mě prohlídlo. Nakonec jsem nějak poznala, že je to dračice. Došla ke mně a shodila mě do hnízda. Zvedla jsem se na tlapky a bojovně zavrčela. Vydala cosi jako smích. S bojovným zařváním (pokud se tomu dalo říkat řev), jsem jí skočila na hlavu a zakousla se do jednoho rohu.

Překvapeně zasyčela a snažila se mě setřást, ale mě se jen tak nezbavila. Nakonec jsem jí pustila, skočila po mně, ale vyhnula jsem se. Takhle jsme tam dováděly a div, že to jeskyně vydržela. Pak se vrátila matka, s mrtvým jelenem. Zavrčela, když uviděla tu spoušť. My se zarazily, chvíli hleděly na matku, pak se koukly na sebe a zase zpátky. Matka se usmála a položila jelena na zem. Jak já tak dračice jsme šli k ní a přitulily jsme se.

Takže nejsem sama, mám sourozence, to bude panečku zábava. Spolu se sestrou jsem jedla jelena. Pošťuchovaly jsme se při tom a matka musela mnohokrát zasahovat, abychom se do sebe zase nepustily. Když jsme se obě najedly, schoulily jsme se k sobě a odpočívaly. Matka ležela u vchodu se zvednutou hlavou a hleděla ven, zdálo se, že na něco čeká. Po chvíli se začaly ozývat, pro mě, zvláštní zvuky, pak jsem si vzpomněla, že ten samý zvuk vydávala mámina křídla, když odlétala. Matka už se zvedla a netrpělivě hleděla k obloze. Sestra už se taky zvedla a kus poodběhla, jen já se krčila v hnízdě a nevěděla co se děje. Pak se zem lehce zatřásla a já se začala bát. Večerní slunce vrhlo do jeskyně stín velkého draka, většího než matka.