Vítejte ve dračím světě

Probrala mě ostrá bolest v hrudi. Slabě jsem zakašlal a převalil se na bok. Po celou noc mi nebylo dopřáno odpočinku. Ostrá řezavá bolest dorážela stále více a více. Jako by mě někdo šlehal bičem zevnitř. Unaveně jsem se rozhlédl. Všichni okolo mě tiše spali, jak já jim závidím.

Ozvalo se hlasité zatroubení, všichni sebou trhli a probudili se. Mnozí měli v očích strach, jiní tichou podřízenost. S hlasitým zavrzáním se otevřeli dveře od našeho vězení. „Tak vstávejte, spratci, máte spoustu práce!“ Otrokář, velký tlustý muž bez vlasů šlehl bičem po těch, co mu byli nejblíže. Všichni rychle vstali a snažili se co nejdříve prodrat ven, aby unikli biči. Já měl to štěstí, že se mi podařilo si lehnout co nejdále ode dveří. Byl jsem jedním z posledních, co procházeli dveřmi a také jedním z těch, co žádnou ránu bičem neschytali.

Dorazili jsme do dolu, každému byl přidělen jeden krumpáč. Jako každý den jsme opět dolovali zlato. Je to těžká práce. Mnoho z nás v těchto dolech zahynulo vyčerpáním.

Ze všech sil jsem se snažil nedat najevo, jaká bolest mě sužuje, jakýkoliv, byť nepatrný projev slabosti se trestal. Monotónně jsem bušil do skály před sebou. Těžce se mi dýchalo a brzy mne začaly bolet ruce. *Ne, nesmím povolit. * říkal jsem si v duchu. *Nesmím. * Přesto se mě zmocnil silný třes.

Otrokář procházel okolo nás a bičem popohnal každého, kdo podle jeho mínění nepracoval pořádně. Opravdu se mi ulevilo, když okolo mě prošel bez povšimnutí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl z těch „cennějších“ otroků. Drtivá většina otroků okolo mě byly lidské děti bez rodiny, nebo z jiného království. A já… já jsem elf.

Na své časné dětství nevzpomínám rád. Rodiče jsem nikdy nepoznal a v pěti letech jsem byl prodán a pár majitelů jsem vystřídal. Pokud tomu správně rozumím, jsem cennější právě pro svůj původ. Elfští otroci se prý dají spočítat na prstech jedné ruky.

Měl jsem přece jen o trochu větší volnost a nebyl sem tak často trestán jako ostatní. Za což jsem na jednu stranu vděčný a na druhou stranu přesně naopak. Díky tomu totiž nemám žádné kamarády.

Smutně jsem hleděl na kus skály před sebou a pevně sevřel dlaně okolo násady krumpáče, abych potlačil třes. Po několika vteřinách jsem se opět pustil do práce.

Mrzelo mě, že nikdy nepoznám nic víc, než „toto“. Toužil jsem poznat víc věcí. Toužil jsem vědět, jak co funguje a proč. Viděl jsem mnoho věcí, které nedokážu pojmenovat a chtěl bych to umět. Dopřáno mi to však asi nebude. A to co mě mrzelo nejvíce, bylo, že nejspíše nikdy nepoznám žádného dalšího elfa, že nikdy nepoznám, jak jiní elfové žijí a kde.

Náhle jsem krumpáčem místo skály zasáhl něco jiného. Ze skály se odlomilo několik plochých kusů šedého kamene, ale nejen to. Malý zlatý kousek se zazvoněním dopadl na zem a v místě, kde jsem bušil do skály, omamně zářila žíla drahého kovu. Všichni okolo mě ustali v práci. A se zjevnou závistí sledovali můj objev. Mnozí zřejmě měli nutkání odstrčit mě a vydávat objev za svůj. Pár chlapců vykročilo mým směrem.

Náhle zasvištěl bič. „Co to má být?! Koukejte pracovat, holoto líná, neživíme vás nadarmo!“ Všichni okamžitě začali chvatně bušit do skály před sebou. Všichni až na mě. Bylo to poprvé, co jsem narazil na zlato a neměl jsem tušení, co mám dělat dál. Otrokář si to ke mně hned namířil s jasně rozzlobeným výrazem. Přeběhl mi mráz po zádech a bolest v hrudi o sobě dala jasně vědět. Nedokázal jsem se ovládnout a bolestně se zašklebil. Otrokáře to viditelně zarazilo. Daleko více ho však překvapila žíla zlata.

Potěšeně a nahlas pronesl: „Alespoň někdo tu pracuje.“ Od tohoto muže to byla pochvala. Byl jsem dokonale zaražený a zmatený. Co si o tom mám myslet? Ještě nikdy za celý svůj život jsem nebyl pochválen. Vlastně jsem ani nevěděl co to je. Dozvěděl jsem se to teprve před několika dny. Slyšel jsem se o tom bavit skupinku chlapců. Mnoho věcí jsem se vlastně dozvěděl od svých „spolupracovníků“. Jinak bych ani neuměl vysvětlit, co cítím… vlastně to neumím. Znám jen jména citů, ale nedávají mi žádný smysl.

Otrokář mi položil ruku na rameno. Instinktivně jsem sebou škubl. Bál jsem se. „Teď půjdeš pracovat jinam.“ Řekl otrokář a odváděl mě pryč. Poslušně jsem šel. Byla by hloupost se vzpírat. Koutkem oka jsem zahlédl ostatní. Téměř mě vyděsila ta nenávist v jejich očích. Pokaždé, když se na někoho takhle dívali, zbili ho. Pokud měl štěstí, vyvázl s modřinami, v těch nejtěžších případech byli někteří chlapci umláceni k smrti. *Vždyť to byla náhoda. * pomyslel jsem si nešťastně. Věděl jsem, že se ubránit nedokážu, ne s tou bolestí, která se projevila pokaždé, když jsem se hodně namáhal. Začínal jsem se děsit chvíle, kdy se opět setkáme v našem společném vězení.

Otrokář mne vedl chodbami, ve kterých jsem byl poprvé. Šli jsme stále hloub a hloub. Náhle jsem cosi ucítil. Bylo mi to povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout, co to je. Za pár minut jsme vešli do obrovské jeskyně.

Nikdy jsem neviděl nic tak krásného. Voda vytékala odkudsi ze shora, padala dolů a na zemi se sloup vody roztříštil na malinkaté barevné kapičky. Voda se pak přelévala přes vyboulenou zemi a malé sloupky vody stékaly do malého jezírka.

Ze stropu vysely zvláštní barevné kusy skály. U stropu byly nejširší a směrem dolů se zužovali do špičky, ze které odkapávaly v několika minutových intervalech kapky. Kap…kap…kap… Těchto kusů skály tu bylo tolik, že kapky z nich padající spolu dohromady při svém dopadu tvořili krásné zvuky. Každý zvuk byl jiný a každý zněl neustále a pravidelně. Na chvíli jsem na všechno zapomněl a poslouchal jsem.

Všiml jsem si, že ty kusy skal nevisely jen ze stropu. Některé byly na zemi ale obráceně, jejich špice směřovala vzhůru. Některé kusy skal visící ze stropu se dokonce spojilo s těmi na zemi.

Z vytržení mě probral až otrokář, který držíc mé rameno se dal znovu do chůze. Jelikož jsem to nečekal, málem jsem upadl. „Nesni a pojď.“ Řekl přísně. V jeho hlase však nebyl ani náznak té krutosti, která tam často zaznívala.

V této obrovské jeskyni bylo jen pět chlapců. Neuniklo mi, že čtyři z nich jsou velmi pobledlí.

Došli jsme k hnědovlasému muži. Tento muž byl mnohem mladší než otrokář a vypadal mnohem mileji, ale moc jsem na to nespoléhal. Když jste otrok, nedá se věřit ničemu a nikomu.

Otrokář tomu muži cosi šeptem sděloval. Všiml jsem si, že chlapci se na mě dívají s neskrývaným zájmem.

Po chvíli se otrokář otočil a odešel. Po jeho odchodu jsem dostal strach. Byl jsem úplně sám, na úplně cizím místě s naprosto neznámými lidmi.

„Takže,“ začal ten muž. „Ukážu ti, co budeš dělat.“ Vydal se směrem k jezírku, následoval jsem ho. Ostatní chlapci se okamžitě sklonili k hladině a cosi hledali. Muž mě dovedl přesně na druhou stranu jezírka. Voda byla čistá, ale nesmírně studená. Kdybych nedržel zuby pevně sevřené, rozdrkotaly by se mi.

Muž chvíli na cosi hleděl, pak sáhl do vody a vytáhl jakýsi oválný předmět. „Tohle je škeble.“ Řekl a ukázal mi ji. „Tvým úkolem je hledat je a získávat z nich perly.“ Podal mi jakýsi plochý klacík. „Tímhle kouskem dřeva tu škebli otevřeš.“ Chvíli se škeblí zápolil a pak ji otevřel. Uvnitř byla malá bílá kulička. *To musí být ta perla. * pomyslel jsem si a muž mi to vzápětí potvrdil. „Tyhle perly,“ podržel mi ji před očima. „Sice nemají tak vysokou cenu jako zlato, ale cenné jsou. Jestli u tebe někdy najdu schovanou byť sebemenší perličku, pošlu tě pracovat do kamenolomu.“ S tím odešel.

*Kamenolomu? * pomyslel jsem si. Tohle slovo jsem totiž slyšel poprvé v životě. Zatímco jsem přemýšlel nad významem toho slova, snažil jsem se zahlédnout pod vodou něco jiného než jen jemný písek a barevné kamínky. Za pár minut jsem našel další škebli. Byla o něco větší než ta, kterou vylovil muž. Otevřel jsem ji a zvědavě se podíval dovnitř. Perla byla o něco větší, ale jinak úplně stejná.

„Pojďte ven!“ houkl na nás muž po několika hodinách. Za tu dobu se mi povedlo najít osm škeblí, ale ve dvou z nich žádné perly nebyly. Muž od nás perly vzal a pak nás zavedl do postranní místnosti. Bylo tam teplo, sucho a v rohu ležela hromada dek. Hned naproti vchodu byla díra, ve kterém plápolal oheň. Po pravé straně byl stůl, na kterém bylo šest misek s jakousi kaší. Vonělo to zvláštně. Neuměl jsem to pojmenovat. Ale ta vůně mě nesnesitelně lákala.

„Tak spěte, ať jste zítra čilí.“ Řekl muž a zavřel dveře. Zarachotil zámek a nastalo ticho.