Vítejte ve dračím světě

Abychom něco získali, musíme se někdy vzdát něčeho jiného.

Hrubá páchnoucí ruka zabránila Tanielovi v dalším volání o pomoc. Snažil se vyprostit. Měl velký strach.

„Přestaň se vzpírat, spratku.“ Zachrčel muž. „Nebo tě donutíme a věř mi, líbit se ti to nebude.“

Načež volnou rukou sevřel chlapci krk.

Taniel se začal dusit. Zachvátila ho panika a začal se bránit ještě usilovněji.

Náhle zasvištěl šíp.

Neomylně trefil člověka do ruky.

Muž zavyl bolestí a Taniela pustil.

Ten mezi stromy zahlédl matku. Rozběhl se k ní, jak nejrychleji mohl.

Zbledla hrůzou, srdce jí bušilo tak rychle, až to bolelo. Ihned pochopila, co se děje.

Spěchala synovi naproti.

Člověk Xitar se za Tanielem rozeběhl. Dříve, než ho stačil chytit, Miria sevřela chlapce v náručí.

Utéci s ním už ale nestihla.

Xitar Taniela popadl a snažil se ho vyrvat z matčiny náruče.

Miria však byla odhodlaná bránit syna až do poslední kapky krve. Kopla muže pod koleno. Zavyl bolestí a s rozhněvaným výrazem tasil meč.

Držel se matky, jak nejsilněji mohl. Náhle cítil, jak ho matčiny ruce odhazují pryč. Dopadl do měkkého listí.

Rychle se otočil.

Lidský meč se zabodl jeho matce do hrudi.

Z rány začala vytékat krev.

Jen o vteřinu později zasáhl člověka šíp. Mrtvý se skácel k zemi.

„Maminko!“ vykřikl vylekaně a přispěchal k matce.

„Maminko, co ti to udělal? Mami…“

„Ššš.“ Zašeptala Miria namáhavě a přivinula synka k sobě. Věděla, že je to naposledy.

Přeživší muž zatroubil na roh. Poté se zvedl a také tasil meč, chladně se zableskl, jak po něm sklouzl paprsek slunce. Zvedl jej nad hlavu, s úmyslem malého chlapce zabít.

Dráhu jeho meče však zkřížil jiný meč, zářivější a o to smrtonosnější.

Dříve, než člověk vůbec stačil zjistit, kdo mu překazil útok, stříbřitá čepel oddělila hlavu od těla.

Zprudka oddechoval.

Srdce mu bilo na poplach.

Klekl si k Mirie a utrhl ze svého pláště pruh látky. Musel ji zachránit, nepřipouštěl si, že by ji mohl nadobro ztratit.

Taniel vylekaně sledoval cizího elfa v šedém plášti.

„To je tvůj otec, maličký.“ Zašeptala jeho matka.

Její ruce se třásly. Taniel nechápal co se to s jeho maminkou děje. Byl zmatený.

Jemně odstrčil Taniela od Mirii, aby mohl ošetřit krvácející ránu.

Křečovitě sevřela jeho paži.

„Postarej se…o… o něj.“ Zašeptala ztěžka.

A světlo života v jejích očích navždy vyhaslo.

Zůstal klečet, jakoby ho opařili vroucí vodou. Nevnímal blížící se dusot lidských nohou, ani poplašné troubení elfských rohů.

Nevnímal nic, jen bolest. Obrovskou nesnesitelnou bolest. Bolest, která se šířila jeho tělem jako vlna na jezeře a zanechávala za sebou tupou prázdnotu.

„Maminko, co je s tebou? Mami, probuď se. Mami…!“ rozplakal se. Proč se maminka nechce probudit? Proč se vůbec nehýbe? Co se děje? Měl veliký strach.

Synovo zoufalé volání jej probralo z transu.

„Postarej se o něj.“

Vzal Taniela do náruče a rychle prchal do bezpečí.

Z očí mu proudem tekly slzy. Taniel stále volal matku a plakal. Snažil se z Lirisovi náruče vymanit a nejspíše se k ní vrátit.

Zasvištělo pár šípů. Jeden proletěl kousek od chlapcovy hlavy.

Liris rychlostí blesku doběhl ke skále a rychle šplhal vzhůru.

Převis, který tvořil cestu ke skrýši, už dávno minul. Šplhal stále výš, k vršku stěny, kde byla další, ale delší cesta.

Nesměl na jeskyni zbytečně upozorňovat.

Náhle se v ní ocitl, ani nevěděl, jak se mu podařilo tak dlouhou cestu uběhnout tak rychle. Vběhl do pokoje a posadil syna na postel.

Vzal luk a rychle založil šíp. Vyběhl zpátky po cestě, kterou přišel a shlédl dolů na skalní stěnu. Několik lidí šplhalo vzhůru.

Během několika vteřin ležela jejich těla na zemi, s šípem v oku nebo v hrdle.

Ještě chvíli čekal, zda se po skále nepokusí vyšplhat další muži, ale nikdo se neobjevil.

Za to nedaleko v lese se ozývalo řinčení mečů a bojový pokřik.

Chvíli naslouchal a pak spěchal zpět.

Plakal, nechápal, co se stalo. Nechápal, proč byl odloučen od matky, nebo co se jí stalo. Plakal.

Náhle ho objaly silné ruce.

„To bude dobré, maličký. To bude dobré. Jsem u tebe.“ Uslyšel otcův šepot.

Držel Taniela v náručí a mírně se s ním kolébal ze strany na stranu. Po několika minutách pláč jeho syna ustal.

Čas plynul, jeskyně potemněla. Liris však stále tiskl syna k sobě. Malé tělíčko se v jeho náruči třáslo.

Velké silné tělo Taniela hřálo. Ještě více se schoulil do náruče, jež ho pevně a přece něžně držela. Byl už příliš unavený, než aby plakal.

Za normálních okolností by měl radost z toho, že se s tátou konečně setkal, ale teď cítil jen zmatek, strach a nejistotu. Hlavu přitiskl k otcově hrudi. Uslyšel tlukot srdce. Ten neustávající pravidelný zvuk jej uklidňoval a uspával. Přestal se třást.

Liris jej něžně pohladil po vlasech. Ten prostý dotek zahřál u srdce, otce i syna.

Hřebec lehce poklusával jeskyní. Byla už hluboká noc. Když pána nikde nenašel, vešel tiše do jeho pokoje. Našel jej ležet na posteli s Tanielem v náručí. Oba dva elfové spali hlubokým spánkem spravedlivých a nevěděli o světě okolo. Kůň je chvíli zvědavě pozoroval, než se postavil do rohu pokoje a se svěšenou hlavou se také propadl do světa snů.

Co komu udělal? Co kdy provedl, že byl nyní takto trestán?

Musel pohřbít svého prvorozeného a vnuka a nyní byl nucen pohřbít i svou dceru.

Žádné slzy již nestekly po bledé mokré tváři. Opuchlé oči jen ztěžka pohlédly na měsíc.

Odešel by. Již dávno by se odebral na místo, odkud není návratu… ale ještě nemohl. Ještě jej držela naděje.

Elfové hlídkovali v lese a zároveň hledali malého Taniela.

„A oni ho najdou. Musí ho najít… musí…“