Vítejte ve dračím světě

Chlapci se na mě dívali nejprve se zájmem, pak se ale jejich pohledy stočily k zemi. Bylo vidět, že jsou značně nesví a popravdě, já na tom byl stejně. Teprve po chvíli jeden z nich, ten jediný, který nebyl pobledlý, odtrhl oči od podlahy. „No, tak… vítej u nás.“ Řekl nervózně a podal mi ruku. „Díky.“ Řekl jsem a potřásl si s ním. Na rtech se mi objevil mírný úsměv. Ostatní chlapci si viditelně oddechli. „Možná to tu nebude tak špatné.“ Pomyslel jsem si.

Rozebrali jsme si jídlo. Svou porci jsem snědl během několika minut. Ačkoliv otroci v dolech pracovali tvrdě, jídla dostávali málo. Bylo to vlastně poprvé, co jsem se najedl dosyta.

Čtyři chlapci už také dojedli, ale schoulili se do přikrývek a už nejspíše spali.

Chlapec, který mne přivítal, se se mnou dal do řeči.

„Kde jsi předtím pracoval?“ zeptal se. „V dolech.“ Odvětil jsem. Pokýval hlavou. „Také jsem přišel odtamtud. Sem jsem se dostal, když jsem úplnou náhodou našel několik diamantů.“ „Diamantů? Co to je?“ „Blyštivé a velmi tvrdé kameny, někdy průhledné, někdy barevné. Ty jsi také něco našel anebo jsi nemocný?“

„Sbírat perly chodí totiž jen ti, kteří jsou tak nemocní, že v dolech pracovat nemůžou, anebo ti, kteří našli něco mimořádného.“ Dodal, když viděl můj nechápavý pohled. „Tak trochu od obojího.“ Odvětil jsem. Chápavě pokýval hlavou a na víc se neptal.

„Poslyš,“ začal jsem. „Co je to kamenolom? Nikdy předtím jsem o ničem takovém neslyšel.“ „Tam z kamene vytesáváš kamenné bloky. Takové kameny, které mají přesný tvar. Něco se z nich pak staví. Ale je to, myslím, hodně těžká práce. Prý tam pracují jen dospělí otroci. Pár dětí už tam poslali a žádné prý nepřežilo déle než jeden den.“ Odpověděl. „Ale nemusíš se bát, že by tě tam poslal. Každému z nás takhle vyhrožoval. Já jsem si jednou malou perličku odnesl a on o tom určitě věděl.“

Kývl jsem. Náhle mě opět přepadla bolest. Položil jsem ruku na hruď a zakašlal.

Chlapec se možná trochu lekl. Najevo to nedal. Ukázal na ostatní.

„Tihle čtyři jsou tu už dost dlouho, možná několik let. Slyšel jsem dospělé říkat, že jsou tak nemocní, že nejspíše dříve či později umřou.“ Odmlčel se.

Pak si vzal několik pokrývek, odtáhl je doprostřed místnosti a zachumlal se do nich. Já jsem si lehl do zbytku té hromady.

Chvíli jsem jen tak koukal do stropu. Oheň tiše praskal. Zadíval jsem se do něj.

Plameny se kroutily, měnily svou barvu ze žluté do oranžové a červené.

Oči se mi klížily.

Náhle oheň nabral tvaru. Náhle se v ohni objevily malé postavičky. Pohybovaly se hezky.

Víčka mi klesla ještě níže.

A pak se ohnivé bytosti přesunuly do mého snu.

Povzdechl jsem si. Ale tentokrát trochu jinak, nebylo to smutné ani rozčílené povzdechnutí. Byl to spíše radostný povzdech.

Práci jsem si poměrně rychle osvojil. Dalo by se říct, že mě bavila. Hledání škeblí se mi dařilo a postupem času jsem nacházel čím dál tím víc a mnohem větší perly. O své perly jsem se vždy podělil s ostatními. Nepřišlo mi správné vypínat se nad ně.

Začali s námi zacházet ještě lépe než před tím. Byl jsem rád, protože bylo vidět, že čtyřem nemocným je o poznání lépe. Mohl jsem být docela spokojený, ale nebyl jsem.

Bolest v hrudi den ode dne sílila a po čase mne začal bolet i krk. Voda se mi zdála čím dál studenější, světla čím dál ostřejší, oheň jakoby nevydával žádné teplo a zvuky byly čím dál silnější.

„Není ti něco?“ zeptal se mě Artix. „Nekřič.“ Zamumlal jsem. „Mluvím normálně.“ Odvětil o něco tišeji. Artixovo jméno jsem se dozvěděl hned druhý den ráno po našem prvním rozhovoru. Stali jsme se dobrými přáteli, byli jsme téměř neustále spolu a pomáhali si, jak to šlo.

Proti mé vůli mě zachvátil třes. Artix vzal z hromady přikrývek deku a přikryl mě. Poděkoval jsem mu, ale neměl jsem tušení, zda mě slyšel. Usnul jsem vyčerpáním.

Artix se posadil vedle přítele a starostlivě ho pozoroval. „Každý den se to zhoršuje.“ pomyslel si se strachem. Bál se možnosti, že by jeho jediný kamarád mohl umřít, ale každým dnem se to zdálo čím dál pravděpodobnější.

Zarachotil zámek. Kuchařka beze slova položila na stůl misky jídlem a měla se k odchodu. Artix vyskočil a rychle k ní došel. „Prosím vás,“ chytil ji za zástěru. „Nemohla byste nám přinést nějaké léky? Mému kamarádovi je zle.“

Kuchařka sklouzla pohledem k malému elfímu chlapci a zmocnila se jí lítost. Stočila pohled k Artixovi. „Já bych ráda, maličký, ale nemám k lékům přístup, je mi líto.“ Otočila se a odešla pryč.

„O co se snažíš?“ Artix se otočil. Chlapec, který byl tady dole nejdéle ze všech, měl ve tváři pobavený výraz. „I když se o nás starají dobře, léky nám nikdy nedají, když umřem, bude jim to jedno. A vůbec, proč se o něj staráš? Buď rád, že tobě se dobře vede a jeho nech být.“

Artixe se zmocnil vztek. „Jak takhle můžeš mluvit?!“ téměř vykřikl.

„Prosím tě, neřvi… Říkám to tak, jak to je. Tady slabí nepřežijí. On ať si umře a my se budeme mít dobře skoro zadarmo.“

„To není pravda, to díky němu se teď máme, jak se máme. Taky bych mohl říct, že všechny perly, které nosíte, máte od něj.“ Kývl Artix k příteli.

Chlapci se ve tváři usadil vzdorný výraz, ale pak to přešel a odešel za svými přáteli.

Artix ještě chvíli stál, jak to v něm vřelo vztekem. Nakonec se přinutil ke klidu, vzal ze stolu dvě misky a vrátil se k příteli. Jednu misku položil na zem a začal jíst. Věděl, že kamarád je možná tak slabý, že bude potřebovat jeho pomoc.

„Jak se asi jmenuje?“ pomyslel si. Slyšel, že elfí jména jsou hezká, ale nikdy žádné neslyšel a jeho elfí přítel se zatím nepředstavil. Artix dojedl a jemně s ním zatřásl. „Vstávej, musíš se najíst.“

Cítil jsem, jak mnou kdosi třese a slyšel jsem matně čísi hlas. Velmi neochotně jsem se probudil a otevřel oči. Artix mi podával misku s jídlem. S tichým poděkováním jsem ji přijal.

Jedl jsem pomalu. Měl jsem hlad, ale pocítil jsem k tomu jídlu jakousi nechuť. Artix mne bedlivě sledoval.

„Poslyš, jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se. Lžíce se mi zastavila na půl cesty od úst. „Já…“ zmlkl jsem. „Ty co?“ zeptal se Artix, když byla pomlka moc dlouhá. „Já nemám jméno.“ Řekl jsem.

Nebyla to pravda, své jméno jsem určitě znal, ale naposledy mě jím oslovili jako opravdu malé dítě a vracet se do raných let svého života, byť jen ve vzpomínkách, jsem nechtěl.

Artix se usmál. „Bude docela legrace, nazývat tě pořád jen „Kamaráde“.“ Řekl pobaveně. Také jsem se usmál. Chtěl jsem vstát a donést misku na stůl. Artixova ruka mě jemně strčila zpátky. „Odpočívej, já to odnesu.“ „Děkuji.“

Ráno přišlo nepříjemně rychle. Celé tělo mě bolelo. Přesto jsem poslušně šel do jezírka. Když se studená voda dotkla mého těla, měl jsem co dělat, abych nevykřikl anebo nespadl a nesnažil se z vody hned dostat ven. Se zatnutými zuby jsem to vydržel a šel hledat škeble.

Artix hledal vždycky blízko u mě. Bylo mi nějak jedno, kam mě nohy nesou a tak jsem se zamotal do blízkosti těch menších proudů vody, dozvěděl jsem se, že se jim říká vodopády.

Náhle jsem špičkou nohy zavadil o něco velkého. Málem jsem spadl, ale podařilo se mi udržet rovnováhu.

„Co se děje?“ Přispěchal hned Artix. „Pod vodou něco je… podívám se na to.“ Odvětil jsem.

Zhluboka jsem se nadechl, zacpal si nos a potopil se. Voda byla ledová, ale vydržel jsem to a otevřel oči. Jen malý kousek od mého obličeje ležela škeble, ale nebyla ledajaká, byla obrovská. Byl bych odpřisáhl, že bych ji neunesl v náručí. Pokusil jsem se ji otevřít svým klacíkem, chvíli jsem s ní zápolil. Klacík se mi v ruce zlomil a kus se mi zabodl do prstu.

Vynořil jsem se a nadechl se. Kus dřeva v prstu mi moc nevadil. Můj objev mě tak uchvátil, že jsem zapomněl i na svou nemoc.

„Artixi, je tam škeble, obrovská škeble.“ Sypal jsem ze sebe nedočkavě. „Jak velká?“ zajímal se Artix. „To přesně nevím, ale je opravdu velká. Potřebuju větší klacík, jestli ne spíš klacek. Můj klacík se zlomil.“ Artix se rychle rozhlédl. Ze dna pak vylovil plochý kámen. „Zkus to s tímhle.“ Podával mi ho.

Opět ta ledová voda, tentokrát se zakousla do celého mého těla tak silně, že jsem na chvíli strnul a nebyl schopen pohybu. Po chvíli jsem se vzpamatoval a pokoušel se škebli otevřít tentokrát kamenem. Šlo to těžko, ale náhle se škeble trošičku pootevřela. Povzbudilo mě to a snažil se ze všech sil. Škvíra se zvětšovala a uvnitř se cosi zalesklo. Nakonec jsem škebli úplně otevřel.

Nemohl jsem uvěřit svým očím. V škebli byla perla… obrovská perla. A nebyla bílá, byla černá, čistě černá. Vytáhl jsem ji a rychle se vynořil z vody. Nadechl jsem se a pak se otočil na Artixe. „Podívej, co v té škebli bylo.“ A ukázal jsem svůj objev kamarádovi. „Páni.“ Vydechl a vzal perlu do rukou.

Náhle se mi zamotala hlava. Zapotácel jsem se a připletl se do cesty padající vodě. Voda do mě udeřila s nekompromisní silou. Proud mne shodil na zem a hladina se nade mnou zavřela. Ucítil jsem bolest. Snažil jsem se dostat ven, nadechnout se, ale voda do mě dál bušila a držela mě pod hladinou. Snažil jsem se bojovat. Jen matně jsem přes hlukot vody slyšel zděšený křik.

Už jsem to nevydržel a nadechl se. Ledová voda mi pronikla do hrudi a vzápětí jsem ucítil bolest, šílenou bolest. Mé tělo sebou škubalo a já to nemohl zastavit. Začal jsem se dusit a snažil se vodu vykašlat, ale s každým dalším pokusem o nádech se mi do hrudi dostávalo více a více vody. Ta voda, kterou se mi podařilo vykašlat, byla červená a té červené vody bylo čím dál víc.

Zmocnil se mě šílený strach. Začal jsem okolo sebe zuřivě mlátit a pokoušel jsem se dostat z vody ven. Ale nešlo to. Byl jsem unavený, tělo mě neposlouchalo a přestalo se hýbat. Ruce mi ochably a volně plavaly ve vodě. Voda tmavla, byla čím dál tmavší, čím dál tím víc tmavší rudá a náhle zčernala. Pak byla tma už všude. Cosi mě pevně sevřelo a táhlo mě to někam pryč, pryč… pryč…

Muž vytáhl elfa ven z vody a odnášel ho pryč z jeskyní. „Kam ho nesete?“ ozýval se Artixův vyděšený hlas. Muž toho však nedbal a rychle kráčel směrem k léčitelům.

Od obvyklé denní rutiny ho vyrušil křik. „Pomoc! Pomozte někdo, topí se!“ okamžitě se vydal zjistit, co se stalo. Křik nevěstil nic dobrého. Když spatřil krev ve vodě a viděl okolo stát jen lidské děti, z toho čtyři vykulené a pátého téměř k smrti vyděšeného, na nic nečekal a vrhl se do vody. Zašmátral rukama pod vodopádem a vytáhl bezvládné tělo.

Bylo v jeho zájmu, aby tenhle mrňous přežil. „Elfové jsou jako otroci vzácní a mají proto nevyčíslitelnou hodnotu, tak na něj raději dávej pozor.“ kladl mu onehdy na srdce otrokář. Muž věděl, že pokud teď ten elf zemře, ponese za to odpovědnost on a pán, kterému sloužil, nebyl zrovna soucitné povahy.

Po pár minutách dorazil na místo a položil chlapce na postel. Okamžitě se sběhli léčitelé. Muž stručně sdělil tomu hlavnímu, co se stalo. „Je cenný, takže ho koukejte zachránit, protože jestli zemře, odnesu to já a věřte mi, že jsem schopen si vás před svou popravou najít.“ Pohrozil a bez zájmu se otočil a vrátil se k chlapcům v jeskyni.