Vítejte ve dračím světě

Mraky zahalily celou oblohu a skryly slabě zářící slunce.

Vítr silně foukal, trhal listy z větví stromů a vytvářel z nich drobné víry, jakoby si jen hrál.

Rychle se stmívalo.

„Nechoď moc daleko!“ ozval se náhle starostlivý ženský hlas.

Do jednoho z listových vírů se náhle vrhlo dítě a se smíchem se snažilo všechny ty barevné třepotavé věcičky pochytat.

Vítr měl očividně pokaženou zábavu a tak odletěl o kus dál, vytvořit nový vír.

Rozesmátý chlapec se vyhrabal z hromady. V temně černých vlasech měl zamotané žluté, červené a hnědé listí. Nádherné modré oči zářily štěstím.

Znovu se s vervou vrhl do dalšího víru.

Vítr to nejspíše pohněvalo, protože veškeré listí v okolí sfoukal na jednu velkou hromadu, ve které byl chlapec schovaný, jak ježek na zimu.

Jen veselý smích vypovídal o jeho přítomnosti.

„Taniele!“ ozvalo se.

Chlapec ztichl a čekal.

Na planinu brzy došla jeho matka. Pátrala po svém synovi. Tušila, že je to další hra, ale už bylo dost pozdě. Měla starosti.

„Taniele, vylez ven! Už musíme domů.“

Avšak chlapec se jen s tichým smíchem dál skrýval v listí a měl radost z toho, že jej matka nemůže najít.

„Taniele! To už není hra, vylez ven.“ Řekla Miria rázně a trošku nazlobeně.

Hromada listí vedle ní začala šustit a Taniel vylezl ven. Vlasy měl plné listí a tváře načervenalé.

Miria si povzdechla. „Pojď, už je pozdě.“ Chtěla syna chytit za ruku, ale ten se s veselým výkřikem rozběhl za laní, která hledala poslední zbytečky zelené trávy, naštěstí směrem k domovu.

„Co já s ním budu dělat, až vyroste.“ Pomyslela si matka ztrápeně. Už tak měla co dělat, aby se jí podařilo syna umírnit a to mu byly jen čtyři roky, pomalu už pět.

Obrátila pohled zpět do lesa. Doufala, že uvidí se lesem mihnout postavu v šedém plášti. Ale ani dnes nic neviděla.

Povzdechla si. Její milovaný jí scházel čím dál tím více.

Se smutkem v očích se pomalým krokem vydala k městu.

Taniel mezitím pátral po lani, jenže ta už dávno utekla. Ještě chvíli se pátravě rozhlížel.

Tma náhle zhoustla. Chlapec dostal strach.

Otočil se, ale jeho matka nikde nebyla.

„Mami?“ zavolal tázavě, ale odpovědi se mu nedostalo.

Za sebou zaslechl šramot. Na chvíli si myslel, že se snad laň vrátila. Les však byl čím dál tmavší a nikde ani známky života.

U kořene stromů však leželo cosi černého.

Zvědavě odhrábl listí a vzal černou věc do ruky. Byl to malý koníček.

„Taniele!“ Miria doběhla k synkovi. „Kde se touláš? Mohl ses ztratit.“ Řekla ustaraně.

„Mami, podívej, co jsem našel.“ Řekl nadšeně a otočil se k matce. Po strachu už nebylo ani památky.

Stačil jí jediný pohled na uhlově černou sošku, aby věděla, od koho je. Usmála se.

„Doma si ji prohlédnu, ale teď už musíme jít.“ Vzala syna do náruče a ještě se krátce ohlédla do lesa.

„Díky.“ Šeptla a rychlou chůzí se vydala domů, zatímco Taniel si nadšeně hrál se svou novou hračkou.

Skryt černou tmou, hleděl za odcházejícími. Měl radost, že se Tanielovi hračka líbí. Sledoval je, dokud mu nezmizeli z dohledu. Pak se smutně odebral zpět do úkrytu.

Soška koně stála u okna, měsíční svit jí dodával kouzelný lesk.

Na stole hořela svíčka a jen chabě osvětlovala místnost.

Tanielovi to však stačilo. Kouskem uhlí – který náhodou našel – maloval na papír podobu koně.

Hrozně rád maloval. Měl pomalovaných už tolik stránek, že by vystačily na pořádnou knihu.

Koně už měl dávno namalovaného, nyní se zabýval oknem a krajinou za koníkem.

Na svůj věk maloval velmi dobře. Po několika dalších minutách měl obrázek hotový a s jistou pýchou ve tváři si ho prohlížel. Od skutečnosti se moc nelišil, ačkoliv bylo poznat, že jej malovalo dítě.

Obrázek schoval pod postel, kde měl většinu svých děl.

Poté vzal koníka a sfoukl svíčku a chystal se jít do postele. Popravdě měl už dávno spát, ale on tak hrozně moc chtěl toho koníka namalovat.

Náhle zaslechl rozčilené hlasy.

Jak už to tak bývá, tichounce se připlížil ke dveřím a začal poslouchat.

„Nechápu tě.“ Ozval se mužský hlas.

„Nechal tě s Tanielem samotnou a ty si myslíš, že se po téměř pěti letech vrátí?“

Tenhle hlas Taniel znal. Byl to dědečkův hlavní rádce, Minar. Taniel ho neměl rád, pořád jej poučoval a jeho zálibu v malování nechápal.

„Nečekám, že se vrátí.“ Uslyšel matku.

„Vím proč se mnou a s Tanielem není. Má k tomu důvod a já ho chápu.“

„To by mě zajímalo, jaký má otec důvod k tomu, aby opustil sotva narozeného syna a družku. Vždyť Tanielovi je už skoro pět let a svého otce vůbec nezná, protože ten o něj zřejmě nestojí.“

„Nekřič. Taniel už spí a já nechci, aby něco takového slyšel.“

„Možná by to slyšet měl.“

„Nevíš, o čem mluvíš. O Tanielově otci nevíš vůbec nic.“

Chvíli bylo ticho.

„Jdi pryč a víckrát už o tom nemluv.“

Slyšel tiché kroky, jak Minar odcházel.

Vylezl si na postel a sošku koníka tiskl k hrudi.

Protože byl ještě malý, příliš nechápal to, co slyšel.

Jednu věc, kterou chápal a kvůli které byl smutný, bylo, že nemá tátu. A přitom ho tak moc chtěl.

Dveře se otevřely a Miria vstoupila do místnosti. Lekla se, když viděla, že je Taniel vzhůru.

„Taniele, ty nespíš?“ přisedla si k synovi a jemně ho k sobě přivinula.

Taniel se slzami v očích pohlédl na matku.

„Opravdu mě táta nemá rád? Proto nás opustil?“ ptal se.

„To víš, že ne.“ Ujistila jej matka.

„Tak proč tu s námi není?“

Miria si povzdechla. Nevěděla, jak to má malému vysvětlit.

„Víš, maličký, tvůj otec s námi chce být, ale nemůže a moc ho to mrzí.“

„A proč s námi nemůže být?“

„To je moc složité.“ Odvětila Miria.

„Nemůže být přímo s námi, ale to, že není přímo s námi, neznamená, že nemůže být poblíž nás.“ Usmála se.

„Tomu nerozumím.“ Řekl Taniel se zmateným výrazem.

„Když jsme v lese, je poblíž a dává na nás pozor. Kdyby se něco stalo, tak nás ochrání.“ Vysvětlila.

Ukázala na černého koníčka v synově náručí. „Tuhle sošku tam nechal pro tebe.“

Chlapec k sobě hračku přitiskl ještě pevněji.

Matka jej pohladila po vlasech. „Už je pozdě, můj maličký. Už se tím netrap a spi.“

Zachumlala jej do peřiny a políbila na čelo.

Taniel ještě chvilku pozoroval měsíc, zanedlouho však usnul. A v jeho snu byl on s maminkou… a tatínkem.

Slunce ještě ani nevykouklo zpoza kopce, když se Taniel znovu rozeběhl lesem za poletujícími listy. Miria, znatelně unavená a ospalá jej pomalu následovala.

Její syn byl však nesmírně čilý a brzy se matce ztratil z dohledu.

Zabrán do honičky se strakatými listy se Taniel vzdaloval od domova a od matky čím dál tím rychleji.

Vyhlédl si jeden mnohobarevný list. Byl to list poměrně velký, zbarven zeleně, žlutě, červeně, trochu do oranžova a s nádechem hnědé.

Chlapci moc líbil. Po několika pokusech se mu podařilo neposedný list chytit do ruky.

Usmál se. Chtěl ukázat ten hezký lístek mamince.

„Ale, ale…“ ozval se hrubý hlas.

Taniel se vylekaně otočil. Před ním stál vysoký muž, s hnědými ušpiněnými vlasy. U pasu měl obouruční meč a na zádech štít. A byl to člověk.

Miria Tanielovi o lidech několikrát vyprávěla. Mnohdy o nehezkých věcech, které způsobili.

„Snad se to nestane,“ říkala mu tehdy. „Ale pokud bys přece jen nějakého člověka potkal, raději se před ním někam schovej a snaž se dostat domů. Všichni lidé nejsou zlí, ale bude lepší, když si na ně budeš dávat pozor.“

Dříve než Taniel stačit udělat krok zpátky, muž znovu promluvil.

„Hej, Xitare! Pojď se podívat, koho tu máme.“

Taniel se téměř vyděsil, když z křoví za ním vyšel další člověk. Snažil se najít místo, kudy by mohl utéci, ale nešlo to. Byl obklíčený.

„No tohle.“ Prohodil muž, jménem Xitar, pobaveně. „Malého elfíka!“ načež se oba muži zasmáli.

Taniel se pokusil využít jejich krátké nepozornosti a rozběhl se k prvnímu muži, s úmyslem jej oběhnout. Téměř se mu to podařilo. Člověk však zareagoval velmi rychle a chytil chlapce za paži.

„Kdepak, nikam. Půjdeš hezky s námi.“

„Mami!“ zavolal Taniel zoufale.

Jeho výkřik se donesl až k matce.

„Taniele.“ Šeptla zděšeně a rozběhla se směrem, odkud přicházel výkřik.

Tanielovo zoufalé zavolání však slyšel ještě někdo.