Vítejte ve dračím světě

Zabalil spící elfku do deky. Něžně ji pohladil po vlasech a políbil na čelo.

V ruce držel bílou květinu, která elfku uspala. Vpletl jí své milované do vlasů, jako kdysi.

Náhle se z kolébky ozvalo tiché zabrumlání.

Zvedl se a přešel ke kolébce.

Děťátko už bylo vzhůru. Ospale pokukovalo po okolí. Všimlo si muže nad sebou. Vesele zažvatlalo a vztáhlo k němu drobné ručičky.

Po krátkém zaváhání vzal dítě opatrně do náruče. Přišlo mu tak maličké a bezbranné.

Na okně přistál ptáček a zazpíval svou první písničku. Obloha na východě světlala.

Blížil se čas odchodu.

Čím déle hleděl do té nevinné veselé tváře, tím více ho mrzelo, že musí odejít. Tak moc toužil být dítěti otcem nejen krví. Ale věděl, že zůstat nemůže.

Chtěl malé ještě pohladit po tvářičce, jenže dítě chytlo jeho prst a nejspíše bylo odhodláno zjistit, jak asi chutná.

Usmál se a vymanil svůj prst z malé pěstičky. Políbil děťátko na čelo a chtěl ho vrátit do kolébky.

Pootevřela oči, vše okolo bylo rozmazané a stále ještě na ni působila vůně květiny. Zrak se jí však pomalu lepšil. Matně vedle sebe viděla postavu, která… která držela v náruči její dítě.

Srdce se jí snad na chvíli zastavilo.

„Ne!“ ozval se slabý výkřik a elfka mu pevně sevřela paži. „Neber mi ho, prosím. Vezmi si mě, ale jeho nech být, prosím.“

Zoufalost jejího hlasu se mu zabodla do srdce jako dýka.

Náhle byl na jiném místě v jiném čase. Náhle byl zpátky v bílém sídle, znovu před sebou měl toho malého chlapce a znovu slyšel zoufalou a nevyslyšenou žádost umírajícího muže za sebou.

Ale přitom ucítil někdo hluboko v sobě radost. Měl syna.

Zamrkal a vypudil vzpomínku ze své hlavy. Elfka mu svírala paži tak silně, že hrozilo, že malého upustí na zem. Rychle, ale přitom nesmírně opatrně vrátil chlapce zpět do kolébky.

Pak se obrátil k elfce.

„Uklidni se, Mirio.“ Zašeptal, vzal její hlavu do dlaní a přitiskl její čelo ke svému.

Třásla se a plakala.

První sluneční paprsky pohladily krajinu pod sebou. Ptačí píseň nabývala na síle.

„Nechci vám ublížit, ani tobě, ani našemu synovi.“ Pohlédl do jejích uplakaných očí. „Je mi líto co jsem udělal, ale nemůžu to nijak napravit, i když bych to udělal moc rád.“

Zaslechl blížící se kroky.

„Mrzí mě, že s vámi nemohu být. Moc mě to mrzí.“ Odmlčel se. „Jen chci, abys věděla, že vás oba dva miluji, a že bych vám nikdy neublížil. Nikdy.“

Políbil Miriu na čelo. Ta zavřela oči a jediné co vnímala, byl silný tlukot jejího srdce. Cítila, jak ji pustil.

Když otevřela oči, byl pryč.

Setřela si slzy z tváří a zhluboka se nadechla.

Bylo to jakoby tu ani nebyl… nebo to byl jen sen?

Do pokoje vstoupil její otec.

„Dobré ráno.“ Usmál se na ni. Vzápětí mu úsměv z tváře zmizel.

„Ty jsi plakala? Stalo se něco?“ ptal se starostlivě a přisedl si k dceři.

„Asi se mi jen něco zdálo.“ Odvětila Miria. Přesto otce objala, potřebovala nějakou útěchu.

„Neboj se, už je to pryč.“ Odvětil a sevřel ji v náručí.

Malý chlapec se začal dožadovat pozornosti. Miria se usmála a vyndala jej z kolébky.

„Kde jsi vzala tu květinu?“ zeptal se jí otec.

„Květinu?“ instinktivně sáhla rukou nad pravé ucho, skutečně tam měla zapletený květ.

„Tak to nebyl sen.“

„Asi mi ji někdo dal.“ Usmála se na otce.

Na jeho tázavý pohled nereagovala.

„Už ses rozhodla, jak malého pojmenuješ?“ zeptal se a polechtal chlapce na krku.

Ten protestně zažvatlal a chytil dědečkův prst do ručky.

Miria přemýšlela, hleděla do očí svého syna. Ve chvíli, kdy k ní vzhlédl těma veselýma modrýma očima, věděla, jak se bude jmenovat.

„Taniel*.“ Řekla tiše. „Naděje… ale pro koho?“

Nezpozorován prošel lesem a zanedlouho obratně, ale pomalu šplhal po skále vzhůru. Když dorazil do své jeskyně, bylo již skoro poledne.

Cesta, která mu normálně zabrala sotva pár minut, mu nyní trvala pár hodin. Prošel tunelem do malého údolíčka.

Jeho kůň byl nedaleko, pásl se. Všiml si svého pána a pomalu k němu doklusal.

Elf však mlčky došel k malému jezírku, přesně naproti vchodu do údolí. Sedl si na břeh a utrhl sedmikrásku s rudým okrajem. Se smutkem v očích si ji prohlížel.

Vraník zůstal na svého pána jen překvapeně zírat. Takového ho vůbec neznal.

Váhavě k němu došel a jemně se otřel o jeho hlavu.

Pousmál se a koně pohladil. Bylo to snad poprvé, co něco takového udělal.

Kůň okamžitě využil příležitosti, lehl si a hlavu složil svému pánovi do klína. Elf ho hladil po hřívě a jen tiše přemítal.

Nejspíše by měl odejít, ale kam? Domov nemá a cestovat se mu nechtělo. Zůstat ovšem znamenalo velký risk. Musel chodit do lesa pro jídlo, a pokud ho někdo spatří, brzy skončí ve vězení.

Lesní elfové nijak nemilují tresty smrti ani nic podobného. Ovšem zabít dítě se považovalo za otřesný zločin, který se jinak než smrtí potrestat nedal.

Přemýšlel o skrýších ve své domovině. Ale náhle si vzpomněl na synka a na Miriu. Jeho smutek se jen prohloubil, ale v tu chvíli byl rozhodnutý, nikam nepůjde.

I když by to mohlo znamenat jeho smrt, zůstane.

Byla tma.

Blesk prozářil potemnělý svět pod sebou.

Hřebec byl vzhůru a neklidně hleděl ven na provazce vody, padající z nebe. Fičící vítr mu čechral hřívu, koni se to však nelíbilo. Vítr byl studený a příliš silný.

Vešel do pokoje svého pána.

Elf ležel na posteli a spal. Ze spánku však cosi mumlal a převracel se z boku na bok.

Jeho sny byly stejně neklidné, jako počasí venku.

Hořící domy, těla ležící v kalužích krve.

Jen tak stál a nevěřícně zíral na tu zkázu.

Chtěl se rozeběhnout k domkům. Někdo přece musel zůstat naživu, musí tam být někdo, koho lze zachránit…

Oheň náhle ve výbuchu jisker hořel všude okolo něj. Neměl kam utéct.

Za hučícím ohněm náhle zahlédl postavu. Prošla ohněm a stanula na krok od něj.

Temně černé vlasy vlály okolo mužovi hlavy, ve tváři měl zklamání a vztek. Jeho postava však byla průsvitná.

„Zradil si nás.“ Řekl. „Zradil jsi celý svůj rod.“

„Protože jsem nezabil svého syna? Ty bys mě zabil?“ zeptal se s trochou nadsázky.

Bylo ticho. Hleděl do očí svého otce, byly chladné a nemilosrdné.

„Zabil.“ Odpověděl mu a to jediné slovo elfa jen utvrdilo v jeho rozhodnutí.

„I kdybych to nevěděl, stejně bych tě nelitoval.“ Odvětil. Jeho otci se ve tváři usadil rozzuřený výraz.

„To je vše co mi řekneš?“

„Ne.“ Odvětil. „Rád bych dodal, že nelituji svého rozhodnutí. Už vím, že nechci být tebou. Vrahem.“

Průsvitná postava se trochu zavlnila, jak se muž rozesmál.

„Vždyť ty už vrah jsi.“

„To je možná pravda, ale alespoň nejsem blázen.“ Odsekl elf.

Oheň okolo se rozhořel tak silně, že měl světle žlutou až téměř bílou barvu a elfa oslepil. Průsvitná ruka ho chytla pod krkem a stiskla. Začal se dusit.

„Ty jsi blázen, Lirisi. Jsi blázen, že věříš těm povídačkám, které ti vyprávěla tvá matka. Kéž bych věděl, jakými nesmysly ti zahlcuje mysl. Mohl jsem zasáhnout.“

Odmlčel se a sledoval synovu vzpurnou tvář.

„Budeš svého rozhodnutí litovat. Budeš kvůli svému synovi trpět, budeš trpět víc, než si dovedeš představit a nepřijde tě zachránit, ani on, ani nikdo jiný. Zemřeš jako ubožák, kterým skutečně jsi.“

Rána.

S výkřikem se probral.

Zprudka oddechoval. Splašeně se rozhlížel po pokoji.

Hřebec spal u zdi a venku byla stále bouřka, znovu se ozvala rána, jak blesk udeřil do blízkých skal.

Když se trochu uklidnil, znovu si lehl.

Chvíli přemítal o tom snu, bylo to příliš skutečně, na sen.

Sáhl si na krk, místo, kde ho otec ve snu držel, bylo zahřáté.

Vstal a rozžehl svíci.

Došel ke kamenné prohlubni s vodou, která sloužila k ranní očistě. Ve světle svíce si všiml na svém krku rudých podlitin.

Opřel se o stěnu a zůstal tak několik minut.

„Ne…“ šeptl. „Nedonutíš mě změnit názor, i kdyby to, cos říkal, byla skutečně pravda.“

„Nikdy.“

*taniel je elfský výraz pro slovo naděje.